giblma

Ona samotná kombinace, dva muži a motorka, fungovala už v Easy Rider a funguje i tady. Už od prvního záběru z filmu čiší taková atmosféra beztarostna, že máte sto chutí podniknout taky cestu skrz přenádherné scenérie Jižní Ameriky. Jasně mladý Ernesto je tam až extrémně moc velký klaďas, ale jednak mu to v Bernalově podání žeru a jednak věřím tomu, že mládí je doba krásné naivity. Což je přesně to, čím Deníky dýchají až do závěrečných titulků.

Hlavní devízou filmu je ta roztomilá oldschoolovost, která se v současné tvorbě málokdy objeví (duch raných šededesátek udělá své). A dozajista taky Audrey Hepburn, jejíž kouzlo na mě bohužel (na rozdíl od mnoha jejích kolegyň) nepůsobí a naopak irituje. Stejně tak tomu bylo i zde, kde mi (samozřejmě i vinou scénáře) její postava vůbec nepřišla "mile bláznivá", ale spíš jako vyžírkovská blbka.

V chladně strohém sledu tichých a mnohdy až bezcitně nesnesitelně dlouhých záběrů sledujeme zvláštní svět, kde jsou mocenské role nezvratně rozděleny. Submisivní Martha utíká z dosahu despotické matky do náručí Helmuta. Zdá se ale, že ve společnosti, ve které se Martha pohybuje, platí pro manželství jiné zákony a domácí násilí je na denním pořádku. Brzo tato pravidla začnou platit i pro svazek Marthy a Helmuta, který je v týrání své ženy velmi vynalézavý. Když se hlavní hrdinka odhodlá k ráznému řešení, osud s ní naloží jinak.

Nemám ráda komixové adaptace (snad jen na Sin City). Akční scény mě nudí. A film, který už mě nedonutí se nad něčím zamyslet, by měl aspoň být zábavný.

"Vy, deprimovaní prominenti, jste ještě horší než ti obyčejní prominenti." I tak by se dal jedinou citací vystihnout (zajímavě udělaný, ale trošku rozvleklý) film o strastech vyhasínání.

"Ach, váš mladší bratr Filip zemřel? Tak konečně ho něco potrestalo! Doufám, že se z toho poučí!" Na Wildevi toho nejde moc zkazit, protože je sám o sobě geniální. Tato adaptace se nebere vážně a na výsledku je to znát.

Trojice příběhů, které se přes nádraží dostanou či nedostanou do letadla mířícího směr Paříž. Každý představuje s patřičným despektem jednu odlišnou formu vztahu k systému. A jakkoliv mám art a polskou kinematografii ráda, Kieslowský mě v tomto případě nedonutil přemýšlet (o něčem novém).

Bože. Děj je neuvěřitelně nudný a neuvěřitelně nepravděpodobný - v té době by si nikdo nedovolil vzepřít se korunnímu princi a kdyby se náhodou objevil, rozhodně by ho nečekal luxusní život v habsburské metropoli - ale čert to vem, je to Hollywood. Snahy o nějakou hlubší myšlenku jsou taky spíš směšné. Jediným světlým místem celých 110 dlouhých minut je pět vteřin s vysvětlováním principu přívěsku a závěrečná pointa, která se v té mdlosti jeví jako smilování. Za ni tedy a za kostýmy dávám adekvátní počet hvězd.

Vizuálno, syrovost a realistično jsou dozajista působivé. Ale aby mě tento film rozsekal, asi bych potřebovala menší množství estrogenu. Holt i panu Caveovi se sem tam nepodaří plně zhmotnit jeho poetiku.

Jakkoliv se hlavně z první části filmu zdá, že jde jen o pouhý barevný remake slavné Murnauovi verze, opak je pravdou. Už první, chorály podkreslené, záběry mexických mumií jsou velmi znepokojující, a to pravý duch gotických románů teprve přijde. Hlavními plusovými body jsou klasicky výborná atmosféra, podmíněná hypnotickou hudbou a silně estetizujícími táhlými obrazy. Je obsažena ve většině scén – ať už jsou to zlověstné záběry přírody, Jonathanovo vyzvednutí pohřebním vozem místo kočárem, hejna krys nebo velmi působivá dekadence předapokalyptického veselí obyvatel Wismarcu. Na kom ale celý film stojí je Kalus Kinski s jeho smutnýma očima. Hlavní postavu i přes silné líčení polidšťuje, a tak ho přibližuje divákovi. Jeho únava prázdnotou staletí je odzbrojující, zdá se, že víc než po lásce touží po smrti, která rozhodně není to nejhorší a už vůbec ne nejjistější. Přidejme erotizující napětí mezi Kinskim a Adjani, děsivě otevřený konec, a expresionistický předchůdce si může jít házet stíny jinam.