giblma

Greenawayův styl mi vyhovuje. Obrazová část filmu je perfektní (koneckonců umělecké zázemí udělá své) a absurdní příběhy odvykládané nezůčastněným hlasem autora jakbysmet.

Perfektní přehlídka cynického černočerného humoru, za který by se nemusel stydět ani ten nejsušší angličan. (Kardinál: Ježíš také říká, skromnost bohatstvím bude odměněna!" Kněz: "A to řekl kdy?" Vazoun za farářem: "Neviděl jste Zeffirelliho?")

Ne. Obludná disnayovská animace a "humorná a roztomilá" intermezza s nemotorným káčátkem v první polovině to totálně sráží.

Asi mám v moc velké paměti literární předlohu (kterou mimochodem ve svém osobním žebříčku řadím vysoko). Místo, kde v knize trnete hnusem, film buď vyvaří tak, že jen nezůčastněně pozorujete osudy dvou žen, nebo ho scénárista zrovna vynechá. Nejvíc mě asi rozladila několikanásobná snaha o milostnou zápletku a taky velké zmírnění neveselého konce.

Příjemné. Každý příběh je hezky vypointován a má své kouzlo.

Když člověk nemá rád muzikály a Abbu, těžko ho na filmu něco zaujme. Faktem ale je, že jako oddechovka je film účinný a jeho hlavní klad je ten, že se sám bere s velkým nadhledem.

Ano ano, takovou lehce pajtnovskou absurditu můžu.

O osudu Johna Merricka jsem se dozvěděla někdy v osmi letech při sledování dokumentu s tatínkem. Nutno dodat, že jsem z toho měla solidní trauma. Pár let na to se ke mně dostal fakt, že existuje film. Film byl hodně dlouho a hodně vysoko v žebříčku "co už sakra musím vidět". Včera jsem se konečně dočkala. A byla lehce zklamaná. Filmu nelze upřít atmosféru (za kterou určitě může mimo režisérova umu i černobílá kamera a samotná temnota viktoriánské Anglie) a děj, který má švih. Atmosféra se ale po tom, co je Merrick vytažen z hnusu, jaksi vytrácí a tím i působivost, kterou jsem očekávala mnohem větší. Stejně jako větší krutost, méně jednoznačnosti postav (od lůzy se tak nějak očekává, že se bude chovat jako lůza) a hlavně sentimentu.

Nemůžu si pomoct, ale nevidím žádný rozdíl mezi opěvovanou Vránou a obyčejnými stylařskými béčky. Všichni hlavní hrdinové mě neuvěřitelným způsobem štvali jednak klišoidností jich samotných (hlavní hrdina: hodný kunďák s kytarou; zloduši-břídilové: nepříliš přitažliví umaštění týpci; dítě: přehnatě zmoudřelé dítě, které má problémy se zázemím; policaj: hodný policajt, který má problémy s autoritami, hlavní záporák: charismatický kunďák s ženskou po boku) a jednak klišoidností scén a jednání. Ani ta všemi zdůrazňovaná atmosféra mě vůbec nechytla. Ne, nepotřebuju to vidět podruhé.

Líbí se mi styl vyprávění. Představování jednotlivých hrdinů, komentáře, černobílá kamera. Pravdou ale je, že krom příběhu ústřední dvojice vám toho v paměti moc nezůstane.