Rover

Od pěti hvězdiček dělí tento seriál pouze několik hluchých míst a občasné nudné pasáže (především se snoubencem Piper). Úžasné je, že se s postavami seznamujeme velmi postupně a některé lépe poznáme dokonce až v posledním díle. Na vězenkyně si uděláme jasný obrázek skrze jejich chování ve vězení, abysme posléze zjistili, jaký vlastně měly život venku. Často proto není nouze o dojemné scény, které jsou leckdy podpořeny opravdu vynikajícím herectvím. Seriálu nechybí ani sofistikovaný humor, vášeň a láska. V hudbě zaujme především úvodní znělka složená a nazpívaná Reginou Spector.

Ne moc dobrý dokument, jehož scénář obsahuje v každé větě slovo "Pán prstenů", "Tolkien" nebo "elf" (případně "vodní skřítek"). Film se věnuje několika místům napříč velkou částí Balkánu (ne příliš šťastně však směšuje bývalou Jugoslávii a Rumunsko, jimž přisuzuje stejnou krvavou minulost - což o to více překvapí vzhledem k rakouskému původu snímku). Občas se skáče od tématu k tématu a dokumentu chybí souvislosti a dynamika. Díky vtipně blbému komentáři a ojediněle povedeným záběrům si však Divoký Balkán alespoň ty dvě hvězdy zaslouží.

Ha, až po zhlédnutí první série zjišťuju, že je to prequel k Sexu ve městě. Myslím, že jsem měl výhodu, že jsem to nevěděl - mohl jsem k celému seriálu přistoupit zcela bez předsudků. A vyplatilo se. Carrie Diaries táhnou především charaktery jednotlivých postav. Nenapadá mě jediná, která by mě nějak více otravovala (snad jen Kydd). Skvělý je, jak je dnešní móda tak podobná tý osmdesátkový, a to i v hudbě. Líbily se mi kulturní odkazy na tehdejší New York, coming outový příběh nebo Dorritt a Miller. První série tedy za 4*. Druhá řada se veze na kvalitách první, které bohužel nepřekonává. Postavy se stávají spíše karikaturami sami sebe a scénář si slušně pohrává s inteligencí diváka. Twist střídá twist často zcela nelogicky a důvěra v přirozený vývoj seriálu je vážně narušena. Přesto Carrie Diaries nenudí a nabízí množství legračních, ale i dojemných situací. Druhou sérii hodnotím 3*.

Stejně jako je pro mě obtížné film ohodnotit, je těžké napsat i smysluplný komentář. Seznamujeme se s, na první pohled, idylickou komunitou žijící ve věčném očekávání zaplavení jejich obydlí. Lidi zde však zdánlivě nic netrápí a žijí vesele a snad i šťastně. Hlavní postava malé Hushpuppy (mimochodem hodně roztomilý jméno) se tomuto světu skvěle přizpůsobila, ačkoliv její otec je trochu frustrován, že nemá syna. Nebo se možná bojí, aby Hushpuppy nebyla na drsné prostředí příliš slabá? Negativem filmu je bohužel jeho nudnost. Ono je vlastně všechno hrozně přesvědčivý, ale přesto občas sterilní. Jo a nominovat na Oscara děti není vhodný. Vždyť ony ty filmy nehrají, oni je žijou. Hudba: vlastně vůbec nesouvisí s děním ve filmu. Přijde mi, že byla skládána trochu mimo. Ale smyčcové trylky dolpněné kytarovým brnkáním a perkusemi rozhodně nezní špatně. PS: a ty "prasata" měli být evidentně pratuři. Jejich role ve filmu by byla určitě na delší přemýšlení, na které nemám vůbec chuť. Což pro film asi není dobrá vizitka. Ty tři hvězdy jsou s odřenýma ušima.

Seriál, ke kterému jsem si musel hledat asi dva první díly cestu. Předností Bates Motelu je nepochybně herecký ansámbl, který je velmi přesvědčivě a zábavně režírován. Norma Bates (v parádním provedení Verou Farmigou) je úchvatná - přesně ten typ filmové postavy, kterou milujete i nenávidíte zároveň. Velmi znepokojivý je fakt, že již od samého začátku víte, že nic nemůže skončit dobře. Proto je jakékoliv fandění hlavním postavám velmi stíženo, což dělá z Bates Motelu až trochu masochistickou seriálovou lahůdku. Rád bych se, jak mám ve zvyku, věnoval i hudbě, ale vlastně si vůbec nevybavuju, jakou hraje v celém seriálu roli. Což může být obrovská lichotka nebo taky jasný průšvih.

K motorkám nemám žádný vztah, takže jediné, co jsem si na dokumentu užíval, byla cestopisná část. Poznávání Afriky ze sedla dopravního prostředku je určitě super nápad, ale daleko více bych si to užil, kdyby třeba jeli na kole. Stoprocentní hodnocení nemohu dát rovněž kvůli McGregorovi a Boormanovi, kteří mi jsou málo symptatičtí.

Plytký a vyprázděný film zajímavým způsobem ilustruje život amerických teenagerů, který je stejně prázdný. Sofia Coppola dosáhla mistrovství v odosobněné filmařině, které se věnuje od Marie Antionette. Já ji na tenhle styl letím jak vosa na med a patřičně si ho užívám. Drobné výtky mám pouze k přílišnému opakování identických záběrů, i když snad rozumím důvodům, proč se ve filmu objevují. Co mě však, jako ostatně u Coppoly vždycky, přesvědčilo o vysokém hodnocení, je hudba. Skvěle vybrané popové a elektro tracky přesně ilustrují a doplňují prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Hudba hraje "na plný pecky" a strhává na sebe hodně pozornosti. Vyloženě mě potěšil track Freeze od Klause Schulzeho (složen pro film Angst a použit už pro Mannova Mannhuntera), který podbarvoval jednu z mála melancholických scén filmu. EDIT: Koukám, jak tu všichni žehrají, že je snímek bez emocí, vývoje postav a že je nudný. Ale přece - vždyť o to tu jde!

Film hodně stojí na sympatiích s hlavními hrdiny. Jestliže postava „Jimmyho“ prochází složitým a velmi zajímavých vývojem, tak „Lars“ je spíše otravný a ne příliš přesvědčivý (navíc herec je velmi nehezký). Námět těžící z kontroverzního prostředí neonacistů je vcelku originální, nějaké okamžiky mi však přišly až příliš nadsazené (koncert, tetování, motivace k jednání). Spousta prostoru je věnována pouze domněnkám, přičemž si myslím, že zrovna tohle téma by mohlo být zpracováno více explicitně. Hudba: několik opakujících se strunných motivů zajímavě přispívá k atmosféře snímku.

Osvědčený mustr ze Skins (různorodá partička mladých lidí a jejich dospívání) zde není tolik fatální jako v britském seriálu, přesto Slide nabízí podobně kompaktní zážitek. Je velmi potěšující, že se jednotlivé charaktery zvolna vyvíjí, mění a rostou. Nabízí to skvělou možnost ztotožnit se (nebo si prostě jen oblíbit) nejen s jednou, ale s drtivou většinou hlavních postav. Uplně mi neseděl Ed, ale chápu, že postava jeho vlastností je obvyklou součástí teen seriálů. Přidejte občas velmi humorné situace, minimum trapnosti (vyjma Eda), originální prostředí Brisbane, neoposlouchanou australskou angličtinu a kvalitní hudební doprovod a máte pětihvězdičkový seriál jak vyšitý.

Mám za sebou první sérii a jsem nadšený. Britové tenhle typ seriálů umí (jak dokazují např. Skins). Emocionálně různorodé situace skvěle doplňuje výtečně vybraná hudba (Portishead, Emiliana Torrini, Nouvelle Vague, Moloko nebo Frou Frou). Potěšilo rovněž zasazení příběhu do Brightonu - rád díky seriálům poznávám různá města. Druhá série je o něco slabší (3,5*) - je natočená daleko více podle šablony a některé zvraty jsou i na fikci až příliš neuvěřitelné. Hudební podkres také není zdaleka tak zajímavý jako u první řady.