tomeš

Čistý film o špinavých věcech. (SPOILER WARNING) Při sledování výtečné adaptace prvotiny kansaského spisovatele Scotta Heima (*1966) člověka až mrazí, když si uvědomí, s jakou chladnou obyčejností vypráví o zneužívání dětí (viz obsah). Vytvořením dojmu všednosti, až každodennosti, se zkušenému nezávislákovi Greggu Arakimu (*1959) podařilo jednak se vyhnout nabízejícímu se patosu, a jednak skvěle předestřít pocity dětí, jež se se sváděním ze strany dospělých setkají (bezelstně dospělým věří, že je to normální). Podobně jako Viscontiho Smrt v Benátkách (1971) tak působí i Mysterious Skin velmi čistě, nekonfliktně: není tu nikdo, kdo by moralizoval (jako v rozporně přijatém Notes on a Scandal /2006/), nejde o zákeřné rodinné spiknutí (veleúspěšná dánská Rodinná oslava /1998/), chybí tu juxtapozice náboženství a pedofilie (na níž stojí Almodovarova Špatná výchova /2004/) či konflikt v rodině (My Own Private Idaho /1991/). Idyla je téměř dokonalá: pro teenagera amerického maloměsta jakoby nebylo nic normálnějšího, než na hřišti sbalit dalšího kunšafta (postava Erica, kterého jedinečně ztvárnil Joseph Gordon-Levitt), popřípadě si výpadky paměti (jež vytěsnila trenérovo svádění) vyplnit sny o únosu mimozemšťany (postava Briana). Odtržení lásky a sexu nemůže být důslednější. O to zrádnější a bolestnější je pro oba hrdiny konečné uvědomění si své minulosti. Film lze vykládat různě, já bych se spíše než k "odpudivému melodramatu" (BBC) přiklonil k "nejdojemnějšímu filmu o zneužívání dětí, který jsem viděl" (Roger Ebert). Jisté je, že Gregg Araki (jinak vystudovaný filmař a producent) tímto dílem potvrdil své místo v novodobém proudu filmů zvaném New Queer Cinema, do něhož jsou řazeni ještě například Gus Van Sant (zmiňované My Own Private Idaho) či John Cameron Mitchell (naposledy Shortbus /2006/). I když už Mysterious Skin neoplývá tak otevřenou snahou šokovat, kterou se vyznačovaly Arakiho předchozí filmy (Zkurvená generace /1995/), svou "normálností" je o to působivější. Koneckonců do svého programu si ho zařadily věhlasné festivaly jako Sundance či Benátky.

Ačkoli koncem 80. let 20. století ještě není natáčení gay filmů trendy jako v době po Brokeback Mountain (2005), je to rozhodně méně riskantní podnik než psaní gay novely počátkem 20. století. V čem je ovšem novela Maurice (1913) od britského autora E.M. Forstera zcela odlišná od většiny produkce gay literatury přelomu 19. a 20. století, je autorovo odhodlání příběh zakončit happyendem. (SPOILER WARNING) Maurice je pohledný, úspěšný, vzdělaný a vysoce postavený mladík z londýnského předměstí, který se ale nechce usadit a žít se ženou jako jeho první láska a kolega ze studií na prestižní škole Clive, a tak se jinak až skoro obyčejný Maurice stává vyděděncem, protože miluje muže, notabene společensky neakceptovatelného argentinského imigranta. Kdyby Maurice skončil na oprátce, kniha mohla vyjít hned v době dokončení. Ale když končí happyendem, Forster ji před strachem z reakce společnosti nedovolil publikovat, dokud nebude sám po smrti. Takovému riziku režisér James Ivory se svým (životním) partnerem a producentem Ismailem Merchantem při natáčení stejnojmenného filmu (1987) čelit nemuseli a vzniklo pozvolné (140 min), vizuálně konzervativní (jako téměř všechny Ivoryho filmy), leč velmi působivé filmové drama. Ivory je vyhlášený tím, že se důvěrně drží knižních předloh, podle nichž své filmy natáčí. V případě Maurice jde ale ještě dál: kromě příběhu věrně do filmové řeči převádí i formální nerozbouřenost, až nečekanou přirozenost tak nečistého tématu, jakým je láska i explicitní sex mezi muži. Ivoryho adaptace je aristokraticky uhlazená stejně jako život anglické vyšší třídy doby děje. Ovšem stejně jako pod tímto společenským pozlátkem vřely (i homosexuální) vztahy, tak rovněž za Ivoryho poklidným filmovým tempem ční strhující milostné drama. Režisér tak podtrhuje tak to, co chtěl zachytit i Forster: gay láska není perverzní a jakási zvrácenost s ní spojovaná tkví spíše v okolní společnosti, než v homosexuálním vztahu samém. Film s tak pozvolnou dějovou linkou stojí a padá s hereckými výkony - a s výběrem představitelů do všech rolí měl Ivory šťastnou ruku. Představitel Maurice, od počátku do konce bravurní James Wilby, měl původně hrát malou roli, ale vzhledem k velké podobnosti s původně vybraným hercem pro hlavní roli Maurice (Julian Sands) byl odmítnut. Sands se ovšem opozdil s natačením svého předchozího filmu a Ivory byl nucen rychle hledat náhradu. Nemusel hledat dlouho a s Wilbym se navíc znal ze svého předchozího filmu (hit roku 1986 Pokoj s vyhlídkou, který Ivorymu po dekádách nezávislého filmování přinesl mezinárodní uznání a 8 oskarových nominací), kde měl Wilby mini roli bezejmenného hosta na oslavě. Chybu Ivory neudělal ani při obsazování druhé hlavní role Clivea, do níž vybral tehdy až na pár TV filmů neznámého Hugha Granta, a tak si Maurice mohl v roce 1987 triumfálně z festivalu v Benátkách odnést kromě ceny za režii i cenu za výkon v hlavní roli - jak pro Wilbyho, tak pro Granta. (Mimochodem asi největším úspěchem pro Ivoryho byla jeho třetí, rovněž více než dvouhodinová adaptace Forstera, a sice románu Rodinné sídlo (1992), za nějž získal dokonce 9 nominací na Oskara.) V době svého sepsání byl Maurice pohádkou, v níž se pohledný princ i přes jisté peripetie zamiluje do neurozeného poddaného, protože tehdy mohl jen v pohádkách takový vztah skončit šťastně. Taková doba je už pryč a Maurice můžeme vnímat jako zdařený civilní portrét obyčejného hledání lásky. Maurice nicméně nepatří k nejslavnějším, a asi ani k nejlepším Ivoryho kouskům, ale Ivory odvedl kvalitní filmařské řemeslo a je dobře, že film vznikl - své obecenstvo si jistojistě najde. Že byl Maurice v amerických kinech do 17-ti let bez doprovodu nepřístupný, je už jiná věc...

V době začátku nového století, kdy se tchajwanskému filmovému businessu příliš nedaří (málokterý domácí film neprodělá), si jedna nová filmová společnost stanovila pro svůj první film bezelstný cíl: "Nechceme točit umění, jen chceme, aby se nám vrátily náklady," tvrdila novinám producentka Michelle Yeh. Tak vznikla konverzační utopická gay komedie Formula 17, která stála zhruba sto tisíc dolarů, skutečně není žádným uměním ani hlubokým filmem, ale je z ní barevný, pozitivní snímek plný hezkých Asiatů ve značkovém oblečení, jenž si navíc na nic si nehraje - a vydělal dvojnásobek. Nezdá se to moc, ale stačilo to, aby se Formula 17 stala oním komerčním trhákem roku 2004 (nejvíce prodaných vstupenek) a jedním z mála domácích filmů, který za poslední léta neprodělal. Taipei v něm vypadá jako zaslíbené město gayů (jiné postavy ve filmu nejsou = utopie 1), kde nikdo není zlý (= utopie 2), jen se snaží najít lásku, jíž i přes nepřízeň osudu za pomoci přátel nakonec najde (= utopie 3?). Čili dostatečně univerzální téma, jímž se i díky vhodnému jazykovému mixu (mluví se mandarínskou i kantonskou čínštínou, anglicky i trochu francouzsky) podařilo teprve 23leté (!) režisérce oslovit i ne-gay publikum. Jistou daní tomu je nepříliš originální děj, ale za to občas nápaditě zpracovaný (brilantní scéna zmateného hlavního hrdiny těsně po rozchodu) a obstojně zahraný výborně typově vybranými herci. Koneckonců hlavního 17-ti letého hrdinu-vesničana si vystřihla místní seriálová TV hvězda Tony Yang (ve skutečnosti o pět let starší), který za tento svůj filmový herecký debut získal hlavní tchajwanskou filmovou cenu za objev roku a okamžitě se stal asijskou celebritou. Není to jistě nejlepší tchajwanský gay film (viz aspoň The Outcasts /1986/ či The Wedding Banquet /1993/), ale své místo má: gayové zde jsou snad poprvé happy, bezstarostní a nezobrazeni jako transvestité.

Vážím si dramaturgie Febiofestu a zejména jeho sekce Jiný břeh, ale s autorskou prvotinou Craiga Chestera neměli v roce 2006 šťastnou ruku. Ačkoli na "romantické komedie" zpravidla není potřeba klást velké scénáristické nároky, je škoda, když dílo z filmové menšiny gay filmů skončí jako "Adam and Steve". Předvídatelný příběh u tohoto druhu filmů nebývá na závadu, ale z nijak vtipného scénáře zábavnou komedii udělá možná jen Rowan Atkinson. Největší slabinou filmu je fakt, že kdyby v hlavní roli vystupoval heterosexuální pár, takový příběh by asi nikoho nenapadlo ani natočit. Navíc snad až na výjimky (Clint Eastwood) se režisérské prvotiny ambiciózních herců nestávají poklady světové kinematografie a nejinak je tomu i u Craiga Chestera a obávám se, že průměrné herecké výkony, slabá režie i prvoplánový scénář padají právě na jeho hlavu. Možná si Chester nekladl velké ambice a chtěl natočit jen normální "romantickou komedii" v gay provedení. Je ovšem otázkou, jestli vedle vtipnějšího Mambo Italiano (2003), dojemnějšího Eating Out (2004) či nápaditějšího Another Gay Movie (2006) může obstát. Nelze autorovi sice upřít chvályhodnou snahu učinit hlavními hrdiny gay filmu (vedle záplavy teenagerů) teplé "téměř čtyřicátníky" (jak se postavy titulují), ale když napříště Chester zůstane "jen" u herectví, bude v kině třeba větší zábava.