tomeš

Je dobře, že vznikají filmy jako The Sensei - intimní a naléhavá díla o nesnášenlivosti a násilí všeho druhu: vůči ženám, lidem s jinou barvou pleti, s jiným vyznáním, s jinou sexuální orientací,... Všechny tyto stopy najdete v tomhle autorském, nízkorozpočtovém dramatu o bojovém umění od Američanky Diany Lee Inosanto (*1966). Aby bylo jasno: paní Inosanto bojová umění umí, což dokázala ve třech desítkách filmů - kde je jako dvojník nebo kaskadér předváděla (ostatně není divu, jejím otcem je slavný Dan Inosanto a kmotrem dokonce ještě slavnější Bruce Lee). Nápad točit svůj vlastní film se v případě Diany Inosanto rodí v devadesátých letech, v době nejen pro její konzervativní rodinu velmi turbulentní: svět šokuje masakr na střední škole Columbine, rodinný přítel umírá na AIDS, s nemocí bojuje i sportovní ikona Magic Johnson, blízká příbuzná se přiznává k homosexualitě, kvůli své sexuální orientaci je zavražděn středoškolák Matthew Shepard. Proto snad nepřekvapí, že výsledným mixem je právě film The Sensei, o mladém vyděděnci McClainovi (původem havajský herec Michael O'Laskey II /*1983/), kterému se s jeho homosexualitou - resp. s útlakem a násilím, jimž musí ve svém maloměstském okolí čelit - pomáhá vyrovnat jeho učitelka bojových umění Karen O'Neil (Diana Inosanto). A za tyto dobré úmysly dávám filmu tři hvězdy. Protože když se budeme bavit o filmařské stránce tohoto dílka, tak bohužel paní Insanto (její režisérský a scénáristický debut) příliš neobstojí. Potíž je v tom, že to téma je taková kláda a má takové ambice, že jej ustojí jen málokteré zpracování. Široké rozkročení ve smyslu průkopnické kombinace bojových umění a homosexuality ve spojení se šikanou samo o sobě není špatným tahem, ale v případě The Sensei jeho bohulibé záměry strhává k zemi takové vlastně nijaké televizní zpracování, kde vás nezaujme snad nic. A tak i když Diana Insanto záslužně nabourává několik zásadních tabu a její film používají střední školy k výuce o násilí a netoleranci (tomu říkám záslužný film!), v důsledku silnějším zážitkem na podobné téma (mínus to bojové umění) a ze stejné doby jsou třeba o několik tříd lepší Prayers for Bobby (2009) nebo vynikající dokument Out in the silence (2009), případně Schlöndorffova klasika Der Junge Törless (1966).

"Benedikt Gollhardt's script groans with double-entendres and gets more creative with sausages than Jamie Oliver." (New York Times) Po téhle větě v recenzi jsem nemohl odolat a dílko od zkušené americko-německé režisérky Sherry Hormann (*1960) jsem si pustil. A světe div se, je to celkem dobrá německá romantická komedie, která milovníky žánru nijak neurazí. Je ovšem zásadně jiná: je o fotbale a o teplouších. Jistě, queer filmů je spousta, i v Německu - v Česku mezi známé patří třeba Tykwerův Drei (2010), festivalový Sasha (2010) nebo dnes už snad kultovní Sommersturm (2004). Téměř ovšem neexistují hrané filmy o gay sportovcích, tím méně fotbalistech. Což je jednak tím, že jich tolik zase asi není (duh), a jednak tím, že to (homosexualita ve sportu) ještě zatím bohužel nepřestalo být kontroverzním tématem (to se pozná podle toho, že kdykoli se někdo z profi sportovců kdekoli na světě vyoutuje, tak jsou z toho zprávy v médiích). Takže kdyby za nic jiného, za tohle téma je třeba paní režisérce vzdát hold. Jistě, v Männer wie wir nejde o žádné profi fotbalisty, ale někde se začít musí. V úvahu je taky třeba vzít fakt, že tohle dílko je z roku 2004, a před deseti lety byla doba sakra jiná. Do té doby si vybavuju snad jen průkopnický Personal Best (1982)(!), pak dva francouzské TV filmy o plavcích /L' Homme que j'aime (1997) a À cause d'un garçon (2002)/ a slabší americký Southside (2003) z boxerského prostředí. Slavný islandský fotbalový flák Strákarnir okkar (2005) přichází až rok po té, zmínit lze snad i v této řadě kvalitativně nadprůměrný Breakfast with Scot (2007), kde ovšem téma sportu není tím hlavním, a z poslední doby britská řachanda KickOff (2010), která má tématicky k Männer wie wir snad nejblíže. Männer wie wir za vidění stojí, je to obstojně zahrané, s ucházejícím soundtrackem, krásně nasnímané, má to odpich, je komu držet palce. Je to snad místy trošku idealizované (třeba: v týmu jsou černoši i muslimové), ale je to komedie a chceme se bavit. Jde nicméně správným směrem. Když se pokradmu začaly ve filmu objevovat queer postavy, taky to zhusta bylo v komediích, kde vystupovaly jako legrační postavičky, a až časem jsme se propracovali i k vážnějším filmům a do hlavních rolí. Prvním takovým se sportovním zaměřením by mohl být americký The First Out (r. Joshua B. Porter) o baseballovém profi hráči.

výbornej scénář, slabší provedení, richard gere už má svoje nejlepší léta za sebou a pan režisér snad před sebou. skvělé chuťovky ale byly v podání susan sarandon a tima rotha!

Tohle snad aní není film! Spíš je to taková upovídaná spatlanina, která může krásně sloužit jako ukázka toho, jak filmové (!) umění (!!) vypadat nemá a nemůže. Jde o sled tupě natočených mluvících hlav (které navíc neumí hrát), o jejichž "příběhu" ani nemá cenu mluvit (aneb nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš). Promarněný čas, který trochu zachrání jen rychlejší přetáčení. Škoda škoda. Jedna hvězda za polosvlečeného Galena Drevera v roli fratboye - viz obal DVD.

"Mám rád mužské zadky. Ženy s jejich vzdychy a velkými zadky mě nezajímají. Ženské zadky jsou tu od toho, aby z nich byly dobré steaky při nehodě v horách," předčítá jeden z hrdinů filmu věty z románu Cartas de um sedutor od enfant terrible brazilské literatury Hildy Hilst (1930-2004), jejíž představení nelusofonnímu publiku je bohužel jedním z mála kladů celého snímku - a souhlasím tak s Plangiho komentářem. Tématicky možná objevné, ale kinematograficky naprosto katastrofální: nic se tam neděje, je to dlouhé (špatně napsané), nudné (špatně zahrané), s otřesnou a špatně použitou hudbou, a kde se člověk navíc zhola nic nedozví o tom, jak vypadá život v Brazílii. Zkrátka mě to nebavilo, a to je u filmů snad největší prohřešek. A u díla z Latinské Ameriky či rovnou z Brazílie, kde queer kultura v té záplavě machismu neměla na růžích ustláno, mě to mrzí dvojnásob. Ovšem i když to v téhle "karnevalové" kultuře nemají queer filmy jednoduché, najdeme zde starší i novější dílka, která za vidění rozhodně stojí. A přirozeně tím hlavním subžánrem nejsou "gay vztahy", ale právě všechno to queer (travesty, transgender,...) vycházející z onoho jedinečného podhoubí karnevalů, klubů, pařeb, ať už v podobě dramatizovaných životopisů nebo dokumentu. Zlomovým filmem byl světově oceňovaný Madame Sată (2002), skutečný příběh travesty legendy riodejaneirské scény, dále životopisné drama o slavném "bi" rockerovi Cazuza - O Tempo Não Pára (2004), z novějších pak stojí za zmínku skvělý dokument o divadelním souboru působícím v 70. a 80. letech za tuhé diktatury Dzi Croquettes (2009) nebo lehčí nota romantické komedie Elvis & Madona (2010) o lásce mezi lesbou a transvestitou. Pokud má někdo chuť na řekněme "nekarnevalové" příběhy a bude trochu hledat, i ten si přijde v Brazílii na své. Rozkošná je třeba - snad až almodovarovská - lesbická komedie A Partilha (2001), oceňovaný kraťas o učiteli matematiky Professor Godoy (2009) nebo starší experimentální drama s gay postavami Anjos da Noite (1987), které může vzdáleně připomínat známé Paris, je t'aime (2006). Nicméně pokud bych měl hledat latinskoamerický queer film, který mě v poslední době dostal, musel bych vzpomenout skvělý peruánsko-kolumbijský Contracorriente (2009), který je všechno, co Do Começo ao Fim není. PS: Pokud někdo u úvodní citace váhal, tak Hilda Hilst zcela jistě naráží na letecké neštěstí v Andách v 70. letech, o kterém jste určitě slyšeli, viz Přežít /1993/).

Tohle je spojenina čtyři krátkých filmů, z nichž jsem právě viděl jen "Float" od Bahamana Kareema Mortimera, v němž je nakousnuto téma jeho prvního celovečerního filmu Children of God (2010), což má být první film z karibské produkce s GLBT tématikou. Float je nízkorozpočtové, filmařsky snad až podprůměrné drama, jehož hodnota je ovšem v síle sociální výpovědi o části světa, kde být gay je nejen tabu, ale dokonce stigma. A taky o tom, jak je důležité si srovnat věci v sobě a mít štěstí na lidi.

Tato Liseckého režisérská i scénaristická celovečerní prvotina není žádné filmařské terno (tak dvě hvězdy) a stříkají z ní stereotypy, ale zase je to takové milé, pohodové, svižné a sálá z toho, jak si tuhle poměrně originální (byť trochu předvídatelnou) nízkonákladovku všichni užívali, a to divák ocení (takže tři hvězdy). Když se k tomu přidá, jak roztomilé Jenn Harris (jíž to - i Matthew Wilkasovi - prý Lisecki psal na tělo) zdatně sekundují například prototypní gayové Jack Ferver nebo samotný Jonathan Lisecki (toho si i přes prvotní divákovu rozpačitost nelze neoblíbit), tak můžeme téhle předělávce původního (úspěšného!) kraťasu ty tři hvězdy dát. U mě to má splněno.

Tak to je můj šálek. Ty detaily, ta hudba, ty obrazy. Nejlepší road movie o pomstě a dozrávání s geniálním Seanem Pennem.

They think they’ve got troubles? Oy, the stories I could tell them... se píše v jediné ( ! ) externí recenzi na IMDB a maj pravdu. Nemám rád filmy, při jejichž sledování si můžu číst recenze a o nic nepřijít - a (téměř) autorský snímek pana Mullera Lie to me je jeden z nich. K tomuhle filmu jsem se dostal přes Steva Sandvosse, ale zklamal mě. Z tohohle dílka si bohužel nemám co vzít a filmařsky to také za mnoho nestojí.

Hladký film, netrapná komedie, jsou první věci, co mě napadají. Je to zábavné, originální, dobře napsané i zahrané - Sokol i Kotek překvapili. Kdyby to bylo v angličtině, zcela klidně by to mohl být film z Hollywoodu - což lze u novodobého českého díla považovat za pochvalu :) Jeden z "problémů" je nicméně podle mě v tom, že od Alice Nellis lidé čekají něco jiného a s tím už si film pouštějí, takže přichází zklamání. Ale za to film nemůže.