tomeš

Mně to neurazilo. Jak někdy říkám - je to obstojné. A to jak po stránce hraní, natočení i třeba hudby. Existují tuny laciných, dojemných, romantických fláků o heterácích a berou se jako běžná součást kinematografie. U queer filmů tomu tak ještě není, ale tenhle film je dobrej začátek.

Na začátku se mi to zdálo nějaký prkenný a trapný. Ale pak jsem tomu jednoduchoučkýmu, lineárnímu příběhu bez odboček začal propadat a nakonec mi to náramně sedlo. (Což je možná i tím, že jsem za poslední půlrok filmově zcela vyhladovělý). Inovativní hudba, vynalézavá kamera, skákání na trampolíně (vybavil se mi Billy Elliot), vzorné Holandsko, kde i motorkáři jsou vlastně milí kluci. Takhle si představuju gay teen TV romanci 2014. Za mě dobrý!

Ani dvanáctihodinový let (!) vás nedonutí si myslet, že je tohle dobrý film. Let jsem přečkal snímku navzdory, jedna hvězda za námět a Robin Wright.

Můj šálek filmu do letadla. I jsem se smál! Animovaná klasika, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Uhrančivé lyrické drama o náhodném setkání a následném spolužití (sic) venkovského popeláře a bulimického narkomana se sebevražednými sklony, dokonale nasnímané na pozadí zamrzlých pláží ostrovního letoviska Sylt. Na přečtení tenké knížky německého spisovatele a dramatika Tima Staffela (*1965) Jesús und Muhammed s jednoznačným podtitulem "eine Liebesgeschichte" (vyd. 2008) potřebuje člověk zhruba stejně času, jako na shlédnutí její filmové adaptace pod názvem Westerland. Pro tu si Staffel na základě své knihy nejen sám napsal scénář, ale chopil se také režie - a nutno podotknout, že i přes své debutantství na všech frontách uspěl. Příběh Cema, syna tureckých emigrantů v Německu, a Jesúse, notorického kuřáka trávy a lháře, je nejen příjemně osvěžující a originální sám o sobě (Staffel se sympaticky vyhýbá stereotypům národnostních menšin nebo homofobie), ale ještě přichází ve výborném filmovém balení, ať už v podobě herců (jak nováček Wolfram Schorlemmer, tak otrkanější Burak Yigit zaslouží pochvalu), kamery (kritiky vyzdvihovaný Fabian Stuck beze zbytku vytěžil fotogeničnost větrných a zmrzlých písečných dun mého oblíbeného Syltu), hudby, režie... Během adaptace Staffel svůj námět značně přepracoval formálně i obsahově, a to ku prospěchu věci. Svižný, strohý ráz knihy ('Hauptsatzprose') je pravým opakem pomalu plynoucícho, rozvláčného stylu snímku, který je ve svém důrazu na "vyprávění obrazem" dokonale filmový. (Jediné, co ve filmu styl knihy připomíná, jsou krátké, máloslovné přímé řeči obou představitelů.) SPOILER WARNING Staffel ve filmu obrousil i hrany příběhu - ten je oproti knize zbaven téměř všech sexuálních náznaků (kolikrát se vůbec dotknou? jednou? dvakrát?), Cem nepřijde o práci, nepřestane studovat večerní školu, nerozhádá se s rodinou,... Autor si tak připravuje možnost věnovat se výlučně vztahu obou hrdinů, jejich naznačovaným (téměř nikdy explikovaným) citům, které záleží jen a jen na nich - tj. nejsou "rušeni" zlým vnějším světem (např. homofobií). Westerland je tak díky tomu univerzální studií vzestupu a pádu jednoho vzplanutí, které by se stejně tak mohlo týkat muže a ženy. Hypnotický snímek, na který člověk musí mít náladu. Podobně laděných filmů se v poslední době urodilo několik, nejen v Německu, které se stává skvělou studnicí GLBT snímků. Atmosférou západoevropského zapadákova je Westerlandu blízký (belgický) snímek Noordzee, Texas (2011), tématicky - analýzou vlivu mentální poruchy na vztah - pak obstojný a rovněž německý Silent Youth (2011), problematikou národnostní menšiny v Německu pak odlehčený Saša (2010), kde už ovšem národnostní jinakost tématem je. (PS: Pro mě jakýmsi předobrazem filmů, které se zaměřují portréty "obyčených" vztahů, je pak nedostižný Blue Valentine (2010), který už ale do rámce GLBT filmů nespadá.)

Příliš dlouhá morální sr*čka, celkem dobře natočená.

Laťka nejen nezávislé filmařiny zůstává po Cianfrancově užasné prvotině Blue Valentine (2010) velmi, velmi vysoko, máme tu co dočinění s filmovým uměním v nejčistčí podobě. Opět ten epický, temný příběh moderní doby, dokonalý casting a herecké výkony, soundtrack... všechno do sebe zapadá, film si těch 140 minut obhájí beze zbytku. Obvykle tu nehýřím superlativy, ale Dereka Cianfrance si po jeho druhém filmu nemůžu nepřidat mezi oblíbené režiséry.

"Hattest du schon mal was mit den Typen?" aneb minimalistické nezávislé drama téměř beze slov, nad kterým se zastavíte. Není mnoho filmů jako tento druhý autorský snímek německého autora Diema Kemmesiese, které by dokázaly na plátno obstojně přenést vezkrze tichý příběh dvou lidí, kteří si nesou svá traumata a démony, jež jim komplikují navázání vztahu. Aby si divák film užil, musí přistoupit na Kemmesiesovu premisu, že žijeme ve zrychlené, hlučné a přesexualizované společnosti (übersexualisierte Gesellschaft), z níž záměrně učinil protipól Tichého mládí. Autorova bezeslovná lyrika divákovi nejprve pomalu a v náznacích rozkrývá pošramocené charaktery hlavních hrdinů (cizí prostředí, mladý otec, psychické problémy,...), aby posléze na pozadí syrově a krásně nasnímaného Berlína pozoroval nejen to, jak na evidentní vzájemnou přitažlivost budou reagovat, ale i zda a jak si poradí se světem a narušenou psychikou toho druhého (já bych postavu Kirilla asi musel praštit). Kemmesiesovi jde k dobru, že nikam nespěchá, kašle na vystihování nějakých motivací a že se vyhýbá nejen slovům, ale i scénáristické doslovnosti: málokdy něco analyzuje, divákovi servíruje jen minimum informací a nutí jej studovat náznaky a letmé pohledy - což je přeci právě tak, jak to je ve skutečném životě. Nečekejte tedy strhující epický flák, nicméně připravte se na opatrné nahlížení na pomalé budování vzájemné blízkosti a důvěry, které je plné gest, pohledů a tichých momentů, tak typických pro prekérní situace a nemotorné seznamování... Mínusem zůstává jistá nedotaženost nebo nevyspělost, některá místa jsou snad až příliš hluchá nebo nudná. Film by asi vydržel kratší stopáž. Za zmínku nicméně stojí dobré výkony obou představitelů, kteří film drží nad vodou. Silent Youth považuju za originální příspěvek nejen k vlně podobně laděných německých filmů poslední doby (Westerland /2012/, Stadt Land Fluss /2011/), ale srovnal bych ho i k ďábelské Gus Van Santově lyrice Mala Noche (1985) a doporučil jako kontrapukt ke špatně natočenému filmu beze slov Dream Boy (2008). Oblíbené scény: Střihy na netečné a zcela nezměněné venkovní prostředí po scéně ve sprše. Dokonalá dichotomie vnitřní bouře a vnějšího ticha. A samozřejmě samotný konec.

Přečtěte si knižní předlohu. Naštěstí divák lačnící po filmech s gay tematikou už nemusí být vděčný za každý film, který se objeví, a může si vybírat z mnoha kvalitních snímků. Mladý americký herec (!) Gary Entin bohužel v roli režiséra předložil debut, který by sice člověk chtěl pochválit kvůli důležitému tématu (např. šikana ve škole), ale opravdu to nejde: film je špatně napsaný, plný stokrát ohraných stereotypů (dějových i filmařských), chabě zahraný a navrch s děsivým soundtrackem. Tohle dílko v člověku nezanechá vůbec nic. Gary, we love you a lot, but not.

Uvěřitelný, nesentimentální film o prchlivosti snů, síle touhy a krutosti nevěry, který vás nebude nudit. Východisko tohoto dobrého celovečerního autorského (!) debutu německého režiséra Stephana Lacanta na první pohled nabízí celou sestavu pastí různých filmových klišé: vysněné partnerské soužití (těhotná přítelkyně) je narušeno nevěrou nastávajícího otce, který je sveden svým kolegou z práce (homofobní prostředí policie). (Pozn: A pak že homosexualita neohrožuje tradiční rodinu!) Tato německá odpověď na slovutný Brokeback Mountain (2005), jak se Lacantově prvotině někdy přezdívá, však příjemně překvapí: je to svěží, živelný snímek, při němž netrpíte pocitem, že už jste všechno někdy viděli. Vše je podtrženo solidním filmařským (ne-televizním) umem a vynikajícím castingem celého ensamblu, v čele s elektrizující dvojicí Riemelt (viz Die Welle /2008/) - Koffler (viz Sommersturm /2004/), kterou jeden kritik označil za "nejhezčí milostný pár na Berlinale" (tomu říkám sexy milostné scény!). Nedával bych ovšem filmu nálepku "gay", která by asi byla příliš omezující, stejně jako v případě Zkrocené hory. Primárně jde o neotřelý portrét milostného trojúhelníku, který bez skrupulí zobrazuje cenu hledaní sebe sama, kterou někteří musí zaplatit. Mínus jedna hvězda za některé zbytečné stereotypy (útěk do gay klubu - proč?). Jeden z mála filmů, na který se chci podívat znova.