tomeš

Na jednu stranu je obdivuhodné, že se Franco pouští do takové látky (Cranův život by si nějaké filmové zpracovaní zasloužil už dávno), na druhou stranu ale výsledek nefunguje, aspoň pro mě. Chci chápat režisérův povzdych, že "jinak to natočit nešlo", ale bohužel, jakási lacinost, rychlokvašnost z toho kouká, která i když se u jakože nezávislých dílek toleruje, tady to bije do očí. K tomuhle filmu se předpokládám všichni dostanou kvůli tomu, že před tím viděli vynikající Kvílení (2010), tohle vás ale bohužel zklame - souhlasím s výstižným komentářem fuC_ka. Holt jak říká Crane v oné básni, po níž je film pojmenován, the bells, I say, the bells break down their tower.

"A beautiful book... it makes - just as it should - the love between two men as natural and deep as any other," napsaly britské noviny v recenzi novelky Wachten op matroos (2000, "Čekání na námořníka") od oceňovaného vlámského autora a ilustrátora knih pro děti a mládež Andre Sollieho (*1947), která doma obdržela národní cenu (Gouden Griffel) za dětskou literaturu. Zmiňuju to zde ze dvou důvodů: jednak proto, že britské vydání téhle knížky se objevilo v tamních školních osnovách a vyvolalo snad první takový rozruch svého druhu (kniha pro děti o náklonnosti mezi kluky? a jako školní četba?), a jednak proto, že úvodní citaci lze s klidem použít i na Sollieův románový debut (byť jde o novelku se sotva stovkou stran) Nooit gaat dit over (2004, "Tohle je navždycky"), jejíž adaptací film Noordzee, Texas je a která v Belgii vyšla už ve třech vydáních. Sollie je spíš lyrik a básník, což se v knize značně projevuje a opatrný divák by se proto přenosu na plátno mohl obávat (zejména po zkušenosti s americkou adaptací jiné, leč podobně laděné novely Dream Boy /2008/). Nicméně, boj se diváku nic. Celovečerní debut belgického režiséra Bavo Dafurneho (*1971) za vidění stojí, má několik předností. Nejdřív zaujme neokoukaně příjemná obrazová vymazlenost (kompozice záběrů, barvy, hry s hloubkou ostrosti,...), posléze herecké výkony vesměs mladého ansámblu (náročný casting se vyplatil), obstojný soundtrack a nakonec i samotný příběh. Jistě, není nějak třeskutě originální, ale má body za umístění do neobvyklého prostředí (chudá čtvrť belgického maloměsta) i za překročení stínu coming-outových dílek, kdy nás režisér bere dál a nenásilně zachycuje vášeň adolescentní lásky. Konkrétní mínusy se sice těžko hledají (místy snad jistá unylost, nevyvážené výkony, divný konec), nicméně můj oblíbený film z toho nebude. Přesto, jde o filmově svěží, dojemný příběh, ze kterého nebudete zkroušeni (ceny z festivalů v Římě a Montrealu). Ač Belgie uznává sňatky homosexuálů, má podle Defurneho pokrytectví stále navrch: "I wish heterosexuals would be just as charmed by my film as gay people were charmed by Titanic. But that’s not reality." Na plakátu k filmu v Belgii například nesměli být dva kluci ("příliš kontroverzní") a hlavní belgický filmový mecenáš (a výrobce piva) na film odmítl dát peníze ("Your film is not the target audience of beer drinkers."). Nicméně zdá se, že belgickému queer filmu se v posledních letech daří. Letos mělo premiéru další gay drama, Mixed Kebab (2012, r. Guy Lee Thys) o navýsost kontroverzním tématu homsexuality a islámu. A na lehčí notu, belgická herecká gay ikona Timo Descamps (*1986) prorazil na americké stříbrné plátno ve sci-fi dramatu Judas Kiss (2011, r. J.T. Tepnapa). To ale prý úplně odvar není...

Pytlovina, u které se člověk párkrát dobře zasměje, ale můj šálek to není. Poznámka 1: V rodině Franců asi umějí hrát všichni. Poznámka 2: Johnny Depp v 21 Jump Street - forever! Poznámka 3: Ať hraje Channing Tatum ve více komediích! Poznámka 4: Brie Larson je fakt sladká.

Někdy se láska tak maskuje, že je nejen k nepoznání, ale i k nevydržení. Originální (není divu, že si scénáře všimli na Sundance), dobře a místy vynalézavě zpracované (viz ta zvláštní zvuková stopa při jízdě metrem na Coney Island), až si člověk ten starý Queens téměř oblíbí. Dobrý casting, zaujme i Channing Tatum, v jedné ze svých prvních, neškatulkovacích rolí.

Originální pohled na temné stránky dospívání v obstojném severském objetí, v němž se divákovi zalíbí. Koho by nezaujalo, když se na festivalu filmů pro děti (sic!) a mládež objeví film, který je přístupný až od osmnácti? Byť se povedená a doma úspěšná islandská prvotina (režisérova, scénáristů, většiny herců) Órói objevila loni ve Zlíně v sekci "Noční horizonty", byl to podle mě dramaturgický přehmat - totiž ne všechno, čemu se výstižně německy říká "Jugendfilm", je zkrátka filmem pro děti a mládež... Nicméně Órói je dobrý film. V tom, jak efektivně svým příběhem i zpracováním vystihuje (do značné míry univerzální) zákruty dospívání, je autentický, silný a jednoznačně přesvědčivý. I když snaha o autentičnost může někdy sklouznout k amatérismu a snaha o silné emoce k melodramatu, režisér se oběma rizikům úspěšně vyhýbá a v typické severské atmosféře pošmourných, deštivých dnů nenechá nikoho na pochybách, že velký (minimálně domácí) ohlas je zcela zasloužený (Órói shrábnul rovnou šest nominací islandských Oscarů - zvaných Edda - vč. kategorií nejlepší film, režie, kamera, herec a herečka). Severskou absurditu umně míchá s typickými místními jevy (alkohol, sebevraždy) a zároveň nechává místo pro lyriku (kdo někdy jel v depresi a v dešti autobusem, porozumí), což je ve výsledku vyspělejší a opravdovější koktejl než Skins, s nimiž je Órói srovnáván. A to i přes to, že islandský queer film vlastně nemá na co navazovat (nepočítáme-li průměrný Strákarnir okkar /2005/ nebo krátkometrážní Bræðrabylta /2007/). A tak snad nejsilněší výtku vůči Órói (roztříštěnost linií, množství postav) lze snadno odbýt tím, že režisér tak lépe vystihuje souvislosti a složitosti dospívání, kdy člověk taky neřeší vždy jednu věc, ale tisíc lidí a vztahů najednou. Mínus jedna hvězda za zbytečně popový soundtrack, bez něhož (či bez hudby vůbec) by se Órói klidně obešel.

Výrazný nadprůměr romantických komedií s pořád neodolatelnou Vanessou Paradis.

Bezchybná parodie sebe sama.

Film je to filmařsky propracovaný, i když tématicky nijak nový - resp. čekal jsem víc informací, ale dneska už asi máloco zůstává utajeno, takže mé naděje byly plané. Sto minut uteče jak voda, herci hrají jak o život, režie je hladká, scénář si nominaci na Oscara zasloužil.

Lepší, než jsem čekal. A naprosto vynikající jsou ve svých rolích Woody Harrelson a Patricia Clarkson!

Moc mi to nesedlo. Asi to dobře portrétuje/ vystihuje osobnost MM, moje čím dál oblíbenější Michelle Williams vystřihla blonďatou bohyni bezchybně (ne nadarmo se říká, že její největší smůla byla, že v témže roce natočila Maryl Streep Železnou Lady) a Eddie Redmayne je jako vždycky úžasnej, ale že bych si z toho filmu sednul na zadek, to asi ne. Zároveň ale nedokážu říct, co mi na tom vadilo, nebylo tam nic, co by mě vyloženě štvalo... Takže tři hvězdy za herecké výkony a nápad. "Televizákovi" Simonu Curtisovi se průlom na stříbrné plátno vydařil tak napůl.