Jeoffrey

O tom jak se tvoří počítačové hry (nebo třeba kreslí manga) jsem už pár anime viděl. Stejně tak jsem viděl anime o dívkách, kterým má být 20-30 let a všechny vypadají jako roztomilé lolitky. Takže co je v "Nové Hře!" vlastně nového a originálního? V podstatě nic a tak jsem se jenom v poklidu díval, jak skupinka roztomilých "děvčátek" s docela zajímavými charaktery vytváří novou hru, kamarádí se a občas vtipně a občas hloupě společně komunikují a zažívají běžné i originální pracovní situace. Takže taková hodně příjemná a občas vtipná záležitost kde je však jednou z hlavních věcí, co mě zaujala, jak věrně některé procesy a programy autoři vyobrazují. Výsledný dojem je u mě někde mezi dobrým a chvalitebným, ale nakonec se přikloním k lepšímu hodnocení... 6,8/10

Už jste si takhle někdy dali parádního jointa a pak přemýšleli nad smyslem bytí, propojením života a vesmíru? Kdo jsme, odkud pocházíme a kam kráčíme? Jak je všechno propojené? Během působení omamných látek přicházíte na nejrůznější komplikované teorie a vize, které vám dávají smysl, ale kdybyste je říkali někomu jinému, pak by asi jen nevěřícně zíral. Je však stále mnohé co nevíme a čím víc víme, tím si uvědomujeme, že nám stále víc uniká = vím, že nic nevím... A jako jedna takováto omamná vize plná filozofie a symbolismu se mi jeví i tento film. Ano, je tu jistá kostra běžného příběhu, ovšem na ní je toho nabaleného tolik, že jen zíráte a nemáte šanci vše plně pobrat. Ale smyslem filmu není, abyste vše chápali, naopak - použijte představivost, smiřte se s tím, že opravdu nikdy nebudete vědět a chápat všechno, vnímejte smysly a zapojte hlavu - ono vám z toho něco vyjde... A nebo jen budete koukat na podivné cosi, kde si odnesete jen něco o tom, že dívka potkala dva divný kluky a pak se děli jenom divnější a divnější věci, zabalené do místy naprosto úžasné animace, kdy některé sekvence působí neskutečně dynamicky a vše je v pohybu, jindy je to zase barevné, okouzlující, impozantní. Je to zkrátka vizuální zážitek! Zajímavé, divné, hodně filozofické, abstraktní - pro Jeoffreyho je asi toho všeho až příliš a tak nějak nejsem vnitřně přesvědčený o tom, zda jsem si to vlastně užil. 6,4/10

Filmová podoba Violet dle mého sluší o něco lépe. Tím, že zde zážitek není přerušovaný, působí intenzivněji. Tak se podařilo tomuto filmu dvakrát mě dojmout a na pár vteřin i přesvědčit o tom, že pošťáci opravdu nosí radost (ale pak si uvědomíte, že také nosí složenky či obsílky a je po poetice...). Animace je opět nádherná, hudba také - za mě spokojenost, ale k tomu abych byl naprosto okouzlen mi tam pořád něco chybí, jen nemůžu zatím přijít na to, co přesně... 8,4/10

Nemám zde komentář a něco mi říká, že je nyní ten správný čas to napravit. I po skoro dvou letech nemám problém si příběh Violet bez problémů vybavit (minimálně jeho hlavní kostru), pamatuji si většinu postav a i svůj tehdejší dojem. Je tedy logické, že na rozdíl od některých z vás ve mě tohle anime určitě něco zanechalo. Stejně tak si hned vzpomenu na úchvatnou animaci a skvělou hudbu. Co se emocí týká, pak mě některé příběhy rozhodně oslovily a stejně tak mě zaujala i premisa filmu o předávání citů formou dopisů, v dnešní době moderních technologií nejspíš už dosti opomíjená. Pamatuji si ale také to, že (souhlasím se Zízou) některé příběhy ohledně těch emocí až příliš tlačily na pilu a tak mě to nikdy nedostalo tak silně a přirozeně, abych uvažoval o tom udělit tomuto seriálu hodnocení nejvyšší. Violet jsem si oblíbil, její snaha pochopit lidské city, především ten dle romantických básníků nejkrásnější, se mi líbila, stejně jako její skoro až strojová povaha, která se postupně ohlazuje. Za mě spokojenost a příjemný zážitek. 7,5/10 P.S. Pokud jste spíše pragmatik než romantik, pak samozřejmě uvidíte některé věci úplně obráceně, alespoň se ale všichni shodneme na tom, že animace je úchvatná, takže pokud chcete vidět pěkný obrázky...

Tak tohle byla jízda! Při čtení o světě, kde dochází k samovznícení člověka prakticky ihned napadne, že tu má další Fire Force, ale omyl, tohle je studio Trigger a pak se kouknete kdo to režíroval a už vás nic moc nepřekvapí. Od prvních minut a nadupaného, dynamického a šíleného souboje, který mě přikoval k obrazovce jsem jen zíral a tempo nepolevovalo. Sám jsem v šoku, že se do vší té akce dokázal nacpat na takhle omezeném prostoru vlastně docela slušný, zajímavý příběh, který na jednu stranu dává docela smysl a na druhou obsahuje, jako již tradičně u tohoto studia, totálně přepálený, bláznivý a místy až neuvěřitelný konec! Navíc nazvat jednoho z mechů, který se nečekaně objeví Deus ex Machina je totální, geniální ptákovina, kdy jsem se musel smát a mlátit čelem o stůl zároveň. Jistě je tu hromada klišé, postavy jsou docela ploché a celé to je místy tak neskutečně přehnané, ale kašlu na to... Co se animace týká, není to styl, který každému sedne, ale díky ní jsou souboje nádherně barevné, neskutečně dynamické - prostě impozantní (hlavně první a pak i poslední). A pak je tu hudba! Soundtrack je prostě skvělý. Srovnání s Gurren Lagann se automaticky nabízí, ale tady Promare ve většině ohledů minimálně o bod prohrává a napomáhá tomu také třeba fakt, že GL má mnohem víc času na rozvoj děje, postav... A i ta akce je tam větší dynamit. Ovšem nevadí, stejně jsem si tohle zatraceně užil. Everything Burns... 8/10

Nemám moc co dodávat k tomu, co píše Filmmaniak. Ze začátku jsem měl problém udržet pozornost a skoro celý čas jsem necítil žádné výraznější napětí, o nějakém dramatu ani nemluvím. Animace není podle mého dostatečně okouzlující, ale i tak dokáže vyčarovat nějaká ta pěkná panoramata a scenérie, takže svému účelu poslouží. Příběh je velice jednoduchý, oproštěný čehokoli, co by mě přikovalo k obrazovce a nepustilo, ale zároveň má smysl a i nějaké to poselství. Co jsem si z tohohle filmu tedy nakonec odnesl? Průměrný dojem a chuť vytáhnout zítra paty z baráku a jít se projít někam do lesa, nebo si alespoň jít zapálit na balkón a chvíli koukat na hvězdy, než to všechno ve mě zase odezní, nebo se z toho vyspím... Není ten svět velký a nádherný? 5,5/10

Takže i v zimní sezóně si musím alespoň jednou říct, že stačilo! Generický hrdina se spoustou laciných hlášek zanechává v mých ústech jistou pachuť. Když si k tomu přidám všechnu tu nudu, kterou během sledování zažívám a vynásobím to všemi těmi ne zrovna zábavnými podivnostmi, kdy dnešní tučňák a zvířecí uši byly pomyslným okamžikem, kdy můj pohár trpělivosti přetekl, pak dostávám jednoduchý závěr - už dost! Tohle není vtipné, tohle je jen pitomé, hrdinovi vůbec nefandím, jeho nový kámoš co má embryo sukubu mě z nějakého důvodu taky irituje a o reportérce ani nemluvím... Je to už dlouho, kdy mě postavy v nějakém anime takhle absolutně míjely, nezajímaly a štvaly... Ani ty herní mechaniky mě neoslovily a tak mi chybí i takový ten dojem - jo tohle bych si chtěl zahrát. A tak dřív, než stačí hlavní hrdina ještě jednou se zdravým zápalem zakřičet "Pomsta je má" prostě zdrhám co nejdál a nechám tu jen svůj slabý dojem z prvních 4 episod. 3,2/10

Pojďme si povídat o tom, co je dobré a co je špatné... Anime podle série novel od pána jménem Mado Nozaki, který je mimo jiné i autorem scénáře k anime Seikai suru Kado, je obdobně zajímavé a plné filozofie na té nejvyšší úrovni. A jak pěkně a nenápadně to začíná a pak nastoupí hutná atmosféra a tajemno, femme fatale vykreslená tak, až jde mráz po zádech a k tomu dramatické chvilky při kterých skoro až tuhne krev v žilách (minimálně jedna). Původně tajemný detektivní příběh se rozvine v složitý etický a filozofický konflikt, který se globálně řeší minimálně celé dva díly a vše se vyřeší tak, že to spoustu z vás zanechá s pocitem, co jsem to sakra viděl a tohle je opravdu konec? A mě při tom dává všechno docela smysl, když se nad tím zamyslím a potitulková scéna je jen takový bonus, který ale zase vlastně docela chápu, když se zamyslím nad tím, jaký byl hlavní hrdina. Samotného mě překvapuje, že asi ve svém zvráceném mozku chápu, proč Zen udělal to co udělal, nebo možná jen chci vidět logiku tam kde žádná není, ale pro mě tam pořád tak nějak je. Bez spoilerů se to rozebírá těžko, tedy se od toho oprostím a prostě jen uvedu, že mě to takhle vlastně docela vyhovuje. Svým morálním přesahem a dramatičností mi to trochu připomnělo film Sedm a nejde rozhodně i nezmínit anime Monster. Co mě štvalo byl fakt, že se ke konci filozofuje až příliš intenzivně a obšírně, tedy jsem měl trošku problém tok myšlenek stíhat a také že občas to má jisté logické díry a některé situace jsou i trochu přehnané, nebo spíš jsem si říkal, že takhle by to v reálu asi nefungovalo. Ale celkově velká spokojenost, hodně povedené drama i když vím, že to tak spousta lidí neuvidí. 9/10

Přiznám se, že když jsem tento seriál zkoušel v loňském roce tak výsledek byl asi takový, že jsem s tím praštil po nějakých 10 minutách a můj dojem byl stejný, jako uvádí Goku v diskuzi, prostě jedno velké NOPE. Černobílý začátek, kde nám šesterčata oznamují že jsou zpátky pro člověka, který o původní prý v Japonsku velmi populární manze z 60. let prakticky nic nevěděl, znamená tak akorát pěkný zmatek a když to ještě dokrmili svými "typickými hláškami" které logicky neznám a které byly takto vytržené z kontextu naprosto nevtipné, tak to prostě není zrovna nejlepší start, jak ulovit nového diváka. Když si to navíc i sami hrdinové uvědomují, tak člověk pochybuje na co to kouká a proč když sami autoři vědí, že tohle prostě asi nezabere to vůbec dělají. Hlavním důvodem, proč jsem s tím tehdy praštil je však část, která přijde po téhle dávce černobílých pochyb a nostalgie. Najednou jsme na koncertě a naše šesterčata dostala novou barevnou a stylovou image. A zpívají že z toho mám pocit jako bych koukal na koncert One Direction. A díky následné středoškolské části, která mě přišla hloupá a dost mě odrazovala šel Osomatsu-san do pomyslného koše. Uplynulo pár měsíců a zde se objevil oslavný komentář od Starletky a já začal pochybovat, zda jsem se nespletl. Tak jsem četl a zarazilo mě, že je to prý vtipné a se spoustou narážek na jiná anime a to prý už v prvním díle. Zavzpomínal jsem, oklepal se a pustil si první díl ještě jednou, tentokrát připraven na to co mě v prvních minutách čeká. No ani napodruhé to nebylo příjemných 10 minut, ale když jsem se dostal dál najednou se vše začalo vesele rozpadat, šesterčata nedokázala udržet svou "novou image" a seriál nabral úplně jiné obrátky, kdy během pár minut střídala akce akci a já viděl opravdu asi největší množství odkazů nacpaných do 5 minut v jednom díle anime. Co bylo pozitivní, tak to byly odkazy na opravdu známé současné série, kterých si všimne skoro každý průměrný divák anime (takže i já). Závěr byl zase takový lehce neohrabaný, černobílý a podivný, ale když se mi protagonisté na konci episody omluvili a řekli něco ve stylu, že od dalšího dílu to snad bude lepší, tak jsem jim to úvodní utrpení možná i trošičku odpustil... Ať se na to dívám z jakékoli perspektivy, tak podivnější start anime jsem asi už dlouho neviděl. Každopádně od druhého dílu to je opravdu mnohem lepší, animace je sice skoro stejná jako ta původní čenobílá (jen je to tentokrát barevné), ale pořád mnohem lepší, než aby byly zase idolové (bohužel i na to dojde...). Navíc mě hodně potěšilo, že i z tohoto mého pocitu si dokázali v druhém díle udělat srandu. Stejně tak se od druhého dílu objevují některé opravdu povedené vtípky, některé hodně laciné a jiné hodně divné, ale humoru je tam najednou opravdu docela dost. I ty odkazy tam občas nějaké jsou, nejvíc mě překvapil asi odkaz na anime Sushi police (zde Pachinko police), protože to že se budou autoři zabývat i takovýmito méně známými kousky jsem moc nečekal. Stejně tak byla docela povedená variace na Saw... I k těm charakterům jsem si postupně vytvořil vztah, asi nejvíc mě bavili Ichimatsu a Jyushimatsu, jako dva nejvýraznější protipóly. Takže ve výsledku to docela ujde a občas to hodně dobře baví, jindy je to divné a občas je to i dost dětinské, ale proč ne...7,5/10

Zpočátku je to především o hudbě a skoro o ničem jiném. Žádné vedlejší dějové linie, řešení složitých vztahů a romantika se prostě nekoná a když přece, tak jen velmi okrajově. Ovšem v druhé polovině seriálu jako by si autoři najednou řekli, že je na čase to změnit a tak se jim podaří do relativně pár dílů vecpat milostný trojůhelník (nebo spíš čtverec), emoce, romantiku a spoustu dalších momentů, které jakoby na chvíli odváděli pozornost od hudby, tato změna byla poměrně nečekaná, ale pro mě osobně přidala tomuto dílku takový lidštější rozměr, protože já, jakožto hudební analfabet, se z příběhů o tom, jaké to je hrát v kapele prostě příliš rozplývat nebudu. Bohužel mi některé zápletky přinesli poměrně neuspokojivé vyústění a v dalších dílech se to zase k té hudbě (a nic než hudbě) opět stáčí, takže to byl jen takový záchvěv emocí, co jako letní vánek zavál v listí a zase zmizel... Má to hezkou animaci, ale to mě u Kyoto Animation už vlastně ani příliš nepřekvapuje, hudební stránka je taky vcelku bez problémů, i když bych tento aspekt od hudebního anime čekal asi o něco lepší, ale je docela zajímavé sledovat, jak se kapela postupně zlepšuje. Finále je vcelku uspokojivé a vůbec celkový dojem je pro mě uspokojivý, ale když to srovnám s pro mě dokonalou Nodame, tak se Hibike! mého pomyslnému "hudebního trůnu" v podstatě ani nedotklo takže u mě jen horší 4*, ale fanouškům hudby a hudebních anime bych to klidně doporučil. 7/10