Snorlax

Hynku, Viléme, Jarmilo, tedy pardon, Angelo, tohle prý mělo být napínavé. O dekádu starší look, extrémně protivná hudba a hlavně naprosto předvídatelný děj dělají z tohoto filmu zbytečnou záležitost.

Tam, kde si Vertov vystačí pouze s obrazem, musí si Reggio vypomáhat skvělou Glassovou hudbou. Ta je výborná po celý film, o vizuálu už to bohužel říci nelze, ten kolísá na značně rozkývané sinusoidě. Od naprosto úchvatných záběrů až po ty nic neříkající a velice nudné. Koncept je to nepochybně velice dobrý, jen ho to chtělo režijně ještě dopilovat. Rozhodně prostříhat, bez Glassovy hudby by tak polovina filmu byla nekoukatelná.

Ani při nejvyšší míře tolerance nemohu této naprosto stupidní slátanině dát ani špičku z hvězdičky. Na mozek naprosto nemohoucí scenárista zplodil něco, zač by se styděl i blboun nejapný. Odporný osmdesátkový look, hnusná hudba, režisér zádumčivě dloubající se v nose a herci zoufale se snažící o nějaké hraní tam, kde není absolutně co hrát. Výsledkem je trapné akční béčko s mimozemšťany, které Amerika zapojila do programu multikulturalismu. Film by se měl raději jmenovat Lobotomouni.

Kdyby místo Lábuse hrál někdo jiný, musel by být zážitek z filmu dokonalý. Na Lábuse to byl výborný výkon, hrál skoro dobře a zřejmě nejméně afektovaně, co jsem ho kdy viděla, pravda, jeho postava byla skvěle napsaná, takže měl i co hrát, kdyby to uměl. Naopak Kaiser je snad ještě lepší, než kdysi, takže jednoznačně kraluje celému filmu. Jarchovskému se scénář povedl, režie za ním rozhodně nezaostává. Hudebně i obrazově příjemný nadprůměr.

Roeg je malíř duše, kouzelník, opět se projevuje jeho zálibná fixace na červenou. Mistrně vyprávěný příběh kloubí poetický pohled na smrt, s romantickým vyznáním manželské lásky a nádherným nádechem tajemna. Roegovi se podařilo do filmu přenést i ten neopakovatelný odstín duší knih du Maurierové. Sutherland předvedl svůj životní výkon, až se nechce věřit, co vše z něj Roeg dostal. Herci neoblíbené opakování záběrů pro různá postavení kamery opěr přineslo své ovoce a Roeg vybral to nejzdařilejší. Film hýří nespočtem vizuálních nápadů a společně s uhrančivou hudbou přenáší diváka k vlhké vůni benátských kanálů, do jejich nejtemnějších zákoutí, provází ho sakrálními stavbami a pohrává si s ním jako kočka s myší. Roeg hraje od samého začátku s divákem promyšlenou šachovou partii, nenechává svého soupeře ani chvíli vydechnout a útočí na jeho smysly všemi dostupnými možnostmi. Podněcuje fantazii a zároveň je po celou cestu snímkem velice pozorným průvodcem, který svému divákovi ponechává velké množství stop, aby za ním mohl jít. Je jen na něm, zda stopy objeví a bude chtít následovat Roega až do nejtemnějšího zákoutí lidské psyché.

Jak líbezně ten film začne, tak i pokračuje. Dokonalá masáž srdce malého Američana je k zulíbání. Německá armáda si umí poradit za všech situaci, ať již při rekrutování nových členů, nebo když se nedostává hadice. Krize u protivníků nastává, když se začne strachy třást i zombie. Mezi tím velitel místních policistů skvěle vykopává dveře. Není ovšem nad to, když máte luxusní polní nemocnici, pak vůbec nevadí, že je umístěná na okraji hřiště.

Perfektní tajemná atmosféra, kvalitní příběh i výborní představitelé dětských rolí, tohle se skutečně povedlo.

Invence nebývalých rozměrů, postavy mají gesta, mají mimiku, ale Reinigerová s Kochem opravdu neměli počítač. Tenhle pohádkový film skutečně ani za téměř sto let nezestárnul.

Až hříšně dokonalé setkání dvou umělců. Jak vidno, Trier si nepřipouští, že umělecky podnětná šedesátá léta již dávno skončila. Byť Lethovi podsouvá, že animovaný film bude stát za nic, nutí ho natočit a překonat vše. Ten animák je prostě dokonalý a strašně mě mrzí, že není v dokumentu celý.

Dnes jsem viděla něco, co možná pochopím za několik dní. A zatím si nechám od dokonalého muže luskat prsty.