Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny

Obľúbené filmy (10)

Armáda tieňov

Armáda tieňov (1969)

Armáda stínů je naprosto dokonalý film, počínaje perfektním scénářem (podle Kesselovy novely zadaptoval Melville), báječnou hudbou Érica Demarsana, přes precizní režii až k fantastickým hereckým výkonům. Film má spád i švih. A vůbec nevadí, že trvá přes dvě hodiny. Marně přemýšlím, kterou scénu považovat za nejsilnější, zda odchod na popravu, nebo loučení Gerbiera s Mathildou. A vítězí úžasná herecká kreace Ventury a Signoretové, kteří dokázali beze slov vyjádřit vše.

Posledná adresa

Posledná adresa (1970)

První film s Linem Venturou, který jsem kdy viděla. A hned z toho byla láska na první pohled. Jeho vynikajícímu hereckému projevu velmi dobře v roli diblíka sekundovala roztomilá Marlene Jobertová. Neumím si představit, která jiná herečka by jako Jean nevypadala trapně. Michel Constantin byl v roli Grega snad nejpřesvědčivější gauner, kterého kdy sehrál. Marceau je správný chlap, který dostává od osudu, a nejen od něj, často přes držku. Ani to mu nezabrání, aby si dál šel za svým cílem. Ventura se snad pro tuto roli narodil a zcela splynul s postavou. A k tomu všemu složil deRoubaix hudbu, která absolutně nemá konkurenci.

Celý jeden život

Celý jeden život (1974)

Jak to ten Lelouche dělá, že mě umí tak oslovit? Vlastně mě docela naštval. V tomhle báječném filmu je spousta moudrosti i humoru, mnoho pravdy, kterou sdílím, jen ji nedokážu tak krásně a hutně vystihnout. Celý jeden život je chutnou krmí pro duši. A jak ji postupně trávím, poskytuje mi stále větší zážitek. Film není postaven na mimořádných hereckých výkonech, nebo šarmu hlavních představitelů, jeho síla spočívá v Lelouchově nápaditém scénáři i strhující režii. A k celému menu jsem ještě navíc dostala zákusek v podobě přítomnosti Gilberta Bécauda, jehož několik písní ve filmu zazní.

Horiace Mississippi

Horiace Mississippi (1988)

Parker je jeden z mála režisérů, který má jasný názor a hlavně se ho nebojí ve svých filmech sdělit. Ne vždy se s jeho názorem ztotožním (to, když glorifikuje pašeráky drog), ale pokaždé mi nechá něco k zamyšlení. Tahle filmová paráda má neuvěřitelné grády. Možná někdy potkám film s tématem rasismus, který bude lepší, ale příliš tomu nevěřím. V tomto snímku není nic, co by nefungovalo. Postesknu si, že akademici mají zřejmě nějaké problémy se sluchem, neboť Jonesovu úžasnou hudbu ani nenominovali na Oscara. Škoda. Přiznám se, že mi Parker s Hackmanem připravili těžkou chvilku. Když Anderson sedí v kině a ironizuje jeho velikost, žvýká sendvič a navrhuje, že by mohli být další agenti na balkoně, velice připomíná šerifa Raineyho na známé fotografii časopisu Life ze skutečného procesu. A já stále dumám, co mi tím odkazem tihle dva okupanti mého filmového srdce chtěli říct. Třeba na to jednou přijdu, zatím si budu vychutnávat scénu příchodu Andersona do nemocnice, filmovými prostředky, bez zbytečných řečí, jen mezi dveřmi je vyjádřeno vše.

Babka

Babka (2003)

Pláču smíchem, směju se slzami, běží závěrečné titulky Babičky (společně s rarohem nepřijímám název Babka), mám stažené hrdlo a vůbec nechápu, jak tenhle jednoduchý film ve mě dokázal vyvolat takové množství emocí.

Šíleně smutná princezna

Šíleně smutná princezna (1968)

Tohle je nejen roztomilá pohádka, ale hlavně dobrá hudební komedie. A řešení válečného konfliktu, s mezihrou "Toho se neboj, to je nepřítel", soubojem těch dvou, co chtěli pikliti, mi mluví zcela z duše. Nepřeberné množství hlášek, dobrá muzika a príma zábava.

Holy Motors

Holy Motors (2012)

Holy Motors mi přijde mnohem geniálnější než Zlá krev. Tohle jsou nejen audiovizuální orgie, tohle je nostalgické vzpomínání plné mimořádně chytrých nápadů. Holy Motors srší odkazy a humorem, ty nápisy na náhrobcích jsou jasnou ukázkou toho, že Carax se nebojí si udělat srandu z naprosto čehokoliv. Jsem poněkud rozmrzelá pouze sama na sebe, musela jsem se nechat provést celým filmem, abych zjistila, že pointu vlastně znám od začátku, jen mi to nedošlo. A to lze připsat Caraxovi též k dobru. Opět došlo k naprosto dokonalému spojení všech složek filmu, působivá kamera, dokonalý scénář, skvělí herci a výborná hudba. K tomuhle se skutečně velmi hodí skladba Gérarda Manseta Revivre, tohle se prostě musí prožívat a prožívat.

Syn

Syn (2002)

Ještě jsem nepotkala film, který by měl tak neskutečnou tenzi od začátku až do konce. I na bratry Dardennovi se jedná o mimořádný snímek. Kamera vede diváka pouze tam, kam jde Olivier. Prakticky neustále narušuje jeho osobní prostor, divák se tím stává extrémním voyerem, což působí velmi znepokojivě. Film je až klaustrofobický, neboť Dardenové použivají nezvyklé rámování a prakticky celý snímek si vystačí s detailními záběry. Jestli někdy někde byla absence hudby vítaná, tak právě v tomto tíživém filmu.

Muž z Londýna

Muž z Londýna (2007)

Nejdříve jsem si říkala, že Tarr pouze džentlmensky přenechal první místo v titulcích dámě, i když si film udělal po svém. Ale kdepak, tohle je nadmíru ukecaný snímek, ženská ruka se nezapře. Ve filmu padne minimálně čtyřicet vět, což je zhruba stejně, jako v ostatních Tarrových snímcích dohromady. S velikým povděkem kvituji, že když na Mirka Krobota kašle český film, našel si ho alespoň ten zahraniční. Ten tam je jeho úsporný nonšalantní minimalismus a nastupuje velice pestrá mimika. S obrovskou poklonou mohu konstatovat, že Krobot dokáže říci spoustu věcí beze slov. Snad jednou prozře i český film a dá jednomu z našich nejlepších současných herců také příležitost. I když je možná dobře, že Krobota v podstatě ignoruje, vzhledem k současnému velmi tristnímu stavu české kinematografie by to bylo jen mrhání talentem. Tarrův černobílý vizuál je snad ušlechtilejší, než kdy jindy. A hra se světlem coby průvodcem mezi rozličnými světy ukazuje další dimenzi filmového umění. K tomu všemu herecké výkony, které dosahují hranice možného. Na sekvenci obsahující hádku Mirka s Tildou by se měli povinně podívat všichni studenti jakéhokliv oboru kinematografie. Kamera se chová jako zkušená a lepá svůdnice, která podvědomě tuší, že si získá každého, koho si zamane. Její až náruživá touha po blízkosti k zobrazovanému narušuje osobní prostor herců do té míry, že jimi kamera pomalu proniká a stává se součástí jich samých. Vyvádění herců z jejich komfortní zóny působí nejen opovážlivě, ale také dodává filmu na neskutečné plastičnosti. Našlapovala jsem kolem Tarra opatrně, leč houževnatě. Vždy mi tam něco chybělo, nebo spíše přebývalo, tentokrát jsme se konečně ocitli na stejné vlně. A já pociťuji až gejzír radosti z tak čistokrevného filmového umění.

Láska a smrt

Láska a smrt (1975)

Už jsem si zvykla, že má Woody široký tematický záběr. Ale i přesto se mu podařilo mi vyrazit dech. S lehkostí a okouzlujícím nadhledem natočil malý a svěží exkurz do ruské klasiky. Vzhledem k době aktivně probíhající studené války to můžeme vnímat jako jednu z dalších Woodyho provokací. Humor se střídá s filozofickými úvahami v takové kadenci, že rozhodně jedno zhlédnutí nestačí, což mi rozhodně vůbec nevadí, neboť na takhle dobrý film se s radostí podívám kdykoliv znovu.