Klauni

"Věnuju se dnes jedné z nejtěžších uměleckých disciplín, kterou ovládají jen největší mistři. A to je umění včas odejít." Jsem pravidelným návštěvníkem divadla, což v mém případě znamená, že jsem do něj jednou za deset let zavlečen. Ale nebývalo tomu tak vždycky. Co já jsem si za první republiky užil s Varelem Frištěnským, Karlem Infeldem Prácheňským či Veverkou z Bitýšky. Jenže na to dramatické umění jsem nikdy úplně nebyl, takže jsem si ty klauny, emigraci, alzheimera, rakovinu konečníku i škytavku užil o něco méně, než divák, který se nechlubí titulem kulturní barbar. (20.02.2017)

Konečně po dlouhé době snímek, který je ze současnosti a zabývá se minulostí ne jako kritikou politického systému, ale v čistě lidské rovině. Jiří Lábus dostal svá ocenění jistě právem, alle mě se líbil ještě víc Olldřich Kaiser, který mimořádně nepřehrával (možná díky klaunovské roli) a předvedl velmi příjemný výkon i v pantomimě. Scénář pantomimy: Boris Hybner (01.04.2015)

Pane Jarchovský, na novinářské projekci nám pouštěli nějakou pracovní, nedodělanou verzi, kde absentovala polovina filmu? Zkontrolujte to, prosím. Kdyžtak vyčiňte promítači. Protože jinak musím vyčinit já vám. Váš scénář nedává smysl takovým způsobem, že si nepamatuju, kdy a zda vůbec jsem v kině zažil takové zmatení, které určitě nebylo tvůrčím záměrem. Klauny jsem absolutně nepochopil, vypadají, jako kdyby z nich někdo vystříhal celé, důležité, motivace postav osvětlující scény/sekvence. Je to proto prohra, které mi je ale fakt líto, protože ten smutnej starej klaun tam je. Vy jste z něj udělal senilního alzhaimra. 50% (25.11.2013)

Drť přitažlivě snímaných – tu (leckdy i mimořádně) silných, onde spíše podbízivých – scén(ek), intuitivně skládající snový příběh návratu na místo, na němž jediném lze začít znovu. Tauš zde stejně jako v Kanárkovi nedokázal distancovat své osobní téma a namnoze zůstalo u hypertrofovaných osnovných bodů: například ústřední klaunské trio ztvárnili tři skvělí herci – nepochopitelně – jako bezživotné komiksové karikatury, přičemž nevidomému režisérovu uniklo, jak přes meze scénáře začínají prozařovat jejich jiné, hlubinné tváře (zvláště v případě Lábusově); anebo: francouzská divadelní skupina kolem Oskara se ani v civilním životě nechová jinak než na scéně: osvojené herecké či artistické dovednosti se musejí projevit v kterémkoliv okamžiku – i za cenu, že rozpláčí dítě, místo aby je rozesmály. Této dýchavičnosti odpovídá i reklamní kamera, schematická architektura interiérů a – ta příliš nepravděpodobná Praha. Vrcholným je ovšem naprosté nepochopení klaunství, které se projevuje v tom, jak se mimická zručnost proměňuje v dialogu s bližními ve frázi: cosi, co je v nejužším spojením s prvním ohledáváním a vyjadřováním světa, se přihlouplým scénářem stává banální, vyprázdněnou formulací, která se snaží zvrátit lež v pravdu, smutek v radost, zívnutí v kýchnutí a nevímco v nevímcojiného. Vzhledem k tématu překvapuje i ta přebujelá metaforická užvaněnost, s níž tři klauni bilancují. Jako by se ti, kteří si osvojili schopnost vyslovit se tím nejprostším, nedokázali vyjádřit jinak než adept státní ceny za literaturu. A aby toho nebylo málo: sentiment smíchaný s patosem. Exploatace. (20.10.2018)

”Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci: mají své příchody a odchody; za život každý hraje mnoho rolí…” (Shakespeare) Vzpomínky starých klaunů. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal... Pocta mistrům pantomimy a klauniád, umění u nás tak málo ceněného, ač jsme bývali světovou velmocí. Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií, Vol. 2 (06.10.2015)