filmfanouch

Taika Waititi natočil nepříliš ambiciózní film, který ovšem sází na pozitivní energii, snahou o inspirativní odvyprávění zdánlivě absurdního a přesto reálného příběhu. Waititi v rámci možností upletl z lejna bič, výsledek tak díky tomu neurazí i kdyby měl pro diváka největší noční můru přestavovat fakt, že by musel byť jen pár minut svého života věnovat sledování reálné kopané. Michael Fassbender i přes krapet zvláštní obsazení nakonec zvládne v průběhu filmu v roli působit více přesvědčivě. Waititi umí lépe a chvílemi je znát, že úplně nezná balanc mezi emocemi. Přesto výsledek rozhodně nezabolí a Waititi pořád vyloženě neskryje cit pro audiovizuální vyprávění, bizarní humor i silné emoce v momentě, kdy na ně má dojít. Nové Kokosy na sněhu se nekonají, neurážející feel-good movie ano....

Mads Mikkelsen je pravděpodobně nejznámější dánský herec současnosti. Jeho popularitu pomohla podpořit účast v několika hollywoodských projektech (Casino Royale, Souboj Titánů z roku 2010, první Doctor Strange, Rogue One: Star Wars Story, náhradník za Johnnyho Deppa v roli Grindelwalda ve třetích Fantastických zvířatech, pátý Indiana Jones nebo především seriál Hannibal), Mikkelsen ovšem pořád nezapomíná na své rodné Dánsko. Vedle účasti v americké produkci tak Mikkelsen občas natočí i něco doma a došlo tak ke vzniku filmů jako Hon, Chlast nebo Rytíři spravedlnosti. Právě Mikkelsen může přispět k tomu, že se těmto dánským filmům dostává více pozornosti, jistě tomu tak bude i Bastarda. Scenárista Rytířů spravedlnosti, Anders Thomas Jensen, se možná se svým kolegou Nikolajem Arcelem spálili u adaptace Temné věže od Stephena Kinga, Arcel jako režisér a spoluscenárista ovšem díky adaptování knihy Ida Jessena rázem nabízí jistou formou vykoupení. Jeho Bastard je totiž skvělý. Sám Mads Mikkelsen si nedávno tak trochu posteskl, že ho většinou nikdo nezve v Americe na casting hlavních hrdinů a většinou ho staví do role záporáků. Hrdinou se tak Mikkelsen může stát alespoň v Bastardovi. V roli Ludviga Kahlena je Mikkelsen skvělý, kdy ukazuje, že srší neskutečným charismatem a přestavuje hrdinu, kterému je strašně snadné fandit. V rámci dvouhodinového filmu Arcel servíruje vtahující záležitost, která snadno evokuje Statečné srdce nebo Posledního samuraje, jenom v dánských a trošku komornějších kulisách. Bastard vlastně působí jako dánský film, který by se v Hollywoodu rozhodně neztratil. Film pracuje s dobovým kontextem a politickou situací v Dánsku v polovině 18. století, zvládá být postupně čím dál tím více emocionálně nepříjemný a ústřední konflikt postupně dělat více a více intimnější. Centrem je přitom pořád boj mezi dobrem a zlem. Ale celé je to zpracované tak působivě a je to celé tak severské, že to celé dělá celý zážitek působivým. Od dobrého historického filmu se tak nějak automaticky čeká perfektní výprava, krásné kostýmy a takzvaná poctivá práce v těch nejmenších detailech. To všechno je na svém místě. Kamera Rasmuse Videbæka je vtahující a v součtu jde o jeden z nejvýraznějších výkonů na pozici kameramana za uplynulý rok. Především i díky několika výrazným kompozicím a chytrým vyhráváním si s tím, co přesně kamera zrovna zobrazuje.  Film zároveň pracuje s motivy o předsudcích, romantickým trojúhelníkem a jedná se ze scenáristického pohledu možná až o příliš ambiciózní pokus. Přes to vše to zázrakem drží pohromadě. Bastard díky tomu zvládne být velkolepý i komorní zároveň. Chvílemi má celý film vyložený westernový nádech, moc přitom vlastně nesejde na tom, že jde do velké míry skutečně o černobílý příběh o čistém dobru proti čistému zlu. Výsledkem je totiž pořád dánský epos, který zvládne diváka správně semlít. I přes zdánlivou černobílost konfliktu pořád nechybí přesah, nejen co se týče politického kontextu. Arcel rozhodně neobjevuje Ameriku, zvládá ovšem za pochodu připomenout ty nejlepší podobná historická dramata. Člověk, který ctí osvědčený respekt a výsledkem je díky tomu výtečná porce. Vzrušující, vtahující a jednoznačně působivá. V centru dění je pořád postava Ludviga Kahlena, oběť systému s nespravedlivými pravidly. Nejedná se o postavu, která by byla bez chyb, Mikkelsen ovšem podává další komplexní výkon, kterým si Kahlen po celou dobu udrží divákovu přízeň. A divák může společně s Kahlenem pomalu obstarávat satisfakci. Bastard je filmem, který podpoří víru v dánskou kinematografii. Nejenom, že se díky opět Madsovi Mikkelsenovi po všech těch hollywoodských záporácích dostává nějaká forma satisfakce, ale především proto, že jde o další strhující dánskou záležitost, kterou Nikolaj Arcel neskonale potěšil a člověk mu rázem odpustí i tu Temnou věž. Již nyní se nachází Bastard v TOP 15 na užším seznamu pro nominaci na Oscara za nejlepší mezinárodní film. Konkurence je možná veliká a Dánové tu svého 5. Oscara nutně dostat nemusejí, pokud by se ovšem Bastard dostal už jen do užší TOP 5 a dočkal se alespoň nominace, bude se jednat o zasloužený výkon. Nejenom díky skutečně fenomenálnímu Mikkelsenovi, který svým výkonem dokáže skutečně strhnout....

Každého z nás někdy napadne otázka, která začíná Co kdyby...? Teorie o tom, co by se stalo, kdyby se něco stalo za jiných okolností a pozadí jsou neodmyslitelnou součástí nejrůznějších fandomů, jsou vlastně jedním ze základů našeho uvažování u audiovizuálního díla. „Co kdyby Yoda odcestoval s Lukem Skywalkerem na Bespin v Impériu vrací úder?“ „Co kdyby byla identita Keysera Söze odhalena předčasně?“ „Co kdyby Isildur hodil Jeden prsten do Hory osudu?“ Marvel Comics už ostatně řadu let vydává sekci příběhu What If...?, na jejím základě vznikl před 2 roky animovaný seriál, který se po 2 letech dočkává druhé řady. A po 2 letech opět představí pár silných i slabších příběhu, přitom všem je ovšem pořád podporován kouzelnou animací, projevy kreativity a především ukázkou toho, že se různé příběhy skutečně mohou někdy odvíjet tak trochu jinak.   Už 1. epizoda s Nebulou je výraznou kombinací Blade Runnera a L. A. - Přísně tajné. 3. epizoda je poté v podstatě variací na Smrtonou past, 4. epizoda je zase Thor: Ragnarok říznutý trochou Rychle a zběsile, 7. epizoda s Helou zase mixuje prvního Thora, Shang-Chiho a legendu o deseti prstenech a kung fu filmu. 8. epizoda představí svět Marvelu v 17. století, 5. a 9. epizoda poté pokračují v příběhu zavedených postav Captain Carter a Supreme Strange. Rozhodně se nedá říct, že by epizoda neměla slabší momenty a chvílemi se může zdát, že tvůrci potenciál mnohovesmíru vlastně nevyužívají zase tolik. Ale ty lepší epizody optimismus rychle opět navrací do žil.   S výjimkou 1. epizody v režii Stephena Francka se režie všech epizod chopil Bryan Andrews, který je zároveň tvůrcem seriálu. Franck zvládne kombinací Blade Runnera a L. A. - Přísně tajné jistě namlsat, Bryan Andrews poté vždy dodává minimálně standard. Pokud navíc 1. epizodě trochu chybí emoce, Bryan Andrews od 2. epizody dokazuje, že má zřejmě péči k nejrůznějším variantám známých postav a dokáže s nimi zajímavě pracovat. 2. epizoda tak zvládne být emocionální díky interakcím Hanka Pyma s jeho dcerou Hope i malým Peterem Quillem a nebo interakcí mezi Howardem Starkem a Bucky Barnesem. 4. epizoda poté v jemných náznacích dokáže potvrdit, že má Tony Stark srdce. Emoce fungují u druhého sólového dobrodružství Captain Carter díky vztahu mezi Peggy Carter a Stevem Rogersem, ten je ostatně silným základem i pro epizodu z roku 1602. Odkazování k hlavnímu MCU světu, úvahy nad tím, zda mnohovesmír neskrývá pro každého někde šťastný konec a například smysluplné propojení Captain Carter a Supreme Strange, kteří se od sebe vlastně zase tolik neliší.   Mohou se tvůrci více utrhnout ze řetězů? Jistě by to v jistých případech šlo. Příběhy jsou dost možná do velké míry sázkou na jistotu (minimálně v porovnání například s dosavadní nejlepší epizodou seriálu Co kdyby... Doctor Strange přišel o srdce místo rukou?), stačí se ovšem podívat na případů a přeci jen tam nějaké nápady pořád jsou. Silně tak může působit například epizoda s indiánskou hrdinkou Kahhori, která sice představuje zcela originální hrdinku v dobových kulisách, přesto ovšem epizoda potěší nejenom silnějším kontextem, ale i působivou prací s kulturou Mohawků a napojení příběhu na španělskou inkvizici za vlády královny Isabely Kastinské.   Některé postavy překvapí ve zcela neprobodaných formách (Happy Hogan hned dvakrát), pomrkávání na širší kontext Marvel Cinematic Universe je možná chvílemi někdy až příliš prvoplánové a průhledné. 2. série neservíruje ty nejdivočejší koncepty a vlastně za pochodu nezvládá ani tolik překvapit. Seriál ovšem ani po dobu 2. série nezvládá přijít o své kouzlo a animace pořád funguje. Dost možná není v jistých momentech potěšující fakt, že má průměrný divák větší představivost nežli scenáristi. V průběhu 2. série se ovšem rozhodně ukazuje, že nápady tvůrcům nechybí. A nezbývá tedy doufat, že v rámci 3. série dojde k ještě trochu ambicióznějším nápadům. 2. série ovšem rozhodně netahá oproti té první v koutě kačera.   2. série Co kdyby...? vlastně zásadně nepřekvapí, i díky faktu, že se od 22. 12 servírovala po kouskách šlo o velmi příjemný vánoční dárek, který rozhodně prozkoumal další zajímavé paralelní světy a i díky náznaku z finálních momentů 9. epizody naznačuje, že jde pořád o pevnou součást Marvel Cinematic Universe. Nyní zbývá jen čekat, co přesně nadělí 3. série....

Finále série má vždy mít nádech finále série. A to se finále 2. série seriálu Co kdyby...? rozhodně podařilo. Nejenom díky faktu, že jede díky extrémnímu počtu postav o takový průlet dosavadních 18 epizod seriálu, ale zároveň proto, že se nějak smyslně pracuje s jednou stěžejní postavou, která dostává uspokojivý i když tragický konec své kapitoly. Strange Supreme je jednou z nejzajímavějších variant, kterou seriál Co kdyby...? představil. Postava, která posouvá možnosti svých schopností na možný práh, kupředu ho žene láska (navíc jak naznačil i Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství - v každém vesmíru tak trochu tragická) a i proto vlastně adekvátně jde dohromady interakce s Captain Carter. Ať už je to totiž Doctor Strange, Steve Rogers nebo samotná Captain Carter, jde o tři postavy, které zdánlivě v jakémkoliv vesmíru nemají právo na šťastný konec. Právě proto je smyslné, že se do popředí dostává samotná Captain Carter a její interakce se Supreme Strange nejenom díky společné minulosti má nějakou sílu. Při zmíněném průletu epizodou dojde na setkání s nejrůznějšími variantami známých postav, Strange opět vytáhne své démonické DNA a vše to vede k dalším působivým animovaným scénám, které fungují nejen díky účasti čím dál zábavnější hrdinky Kahhori. Celé finále 2. série Co kdyby...? vlastně celou dobu působí jako úmyslný chaos, který by se mohl snadno rozpadnout. A to se díkybohu nestane. Díky tomu tak funkčně funguje průběh celé epizody, pomrkáváním se smyslně pracuje s nejrůznějšími postavami a vše to vyvrcholí nejen odkazováním k vývoji současného Marvel Cinematic Universe, ale skutečně emočně funkčnímu fnále. Finále 2. série Co kdyby...? je díky tomu všemu více nežli uspokojivé a vyvolává chuť po tom, aby 3. série dorazila v nejbližším horizontu. Nezbývá než doufat, že se na další sérii nebude čekat další 2 roky. Právě epizody jako je finále 2. série totiž ukazují, že tento seriál dokáže chvílemi skutečně využívat svůj potenciál....

Neil Gaiman jakožto spisovatel dal světu Hvězdný prach, Dobrá znamení, Sandmana nebo Koralínu a svět za tajnými dveřmi. Vyloženě cizí mu ovšem není ani svět Marvel Comics. Gaiman totiž stojí za komiksovou sérii 1602, která jak již název napovídá představuje známé hrdiny a záporáky z Marvel Comics v 17. století. Matthew Murdock, Stephen Strange nebo Anthony Stark prožívají své příběhy v osmidílné minisérii na kterou se mnohokrát navázalo a i díky konceptu seriálu Co kdyby...? vlastně dává smysl, že je nakonec na motivy této komiksové minisérie založena jedna epizoda seriálu. I když dle všeho nemá s předlohou Gaimana moc společného. Pár staletí po Robinu Hoodovi se tak pozice zbojníků ujímají známí Avengers v dobových kostýmech a tehdejší mluvou. Ze Stevea Rogerse se stává Rogers Hood, z asgardské královské rodiny je pozemská šlechta a místo Merlina je tu Scarlet Witch. A do toho všeho se nějak zamotá známá Kapitánka Carter, pro kterou je díky setkání s novou variantou Stevea Rogerse tato mise rázem osobní. Už samotná předloha Neila Gaimana zní zajímavě a i když dle všeho Gaiman s konceptem předvedl zajímavější věci, výsledná podoba v seriálu je fajn. Prostředí 17. století má přeci jen pořád své kouzlo, pracování s hrdiny v této době je poměrně zajímavé (je tu specifická variace na Muže se železnou maskou) a nechybí různá funkční pomrknutí. Například k faktu, že některým postavám dost možná zřejmě není souzen šťastný konec a že někdo adekvátně obsadí pozici popravčího.  Je to epizoda, která předvádí působivé animované sekvence, design dobových postav je hravý (Happy Hogan) a pochopitelně nemůže chybět ani odkazování k díle Williama Shakespeara (všichni přece velmi dobře dávno víme, že je Loki skvělá herečka). Po Co kdyby... Zombie?! se dost možná o jednu z nejzajímavějších realit, kterou seriál doposud prozkoumal. I přes fakt, že rozuzlení zápletky není nejsilnější, v drobnostech je tato epizoda trošku kostrbatá a v jistých momentech je pomrkávání možná až příliš na sílu. Je to ovšem seriál, který si o taková pomrknutí přímo říká a je tak nefér si na ně vyloženě stěžovat. Oproti 1. sérii je poté určitě vidět více pojítek v rámci jednotlivých příběhů a po vzoru předposlední epizody 1. série se i zde končí zřejmým cliffhangerem odkazující na pokračování příště, které tu alespoň bude již zítra. I přes status antologického seriálu jde přeci jen pořád o úkaz toho, že je mnohovesmír široký a různé reality mohou ovlivňovat sebe navzájem. Epizoda z roku 1602 rozhodně nepatří mezi seriálu, přeci jen je ovšem ve výsledku dost fajn....

Když je někdo bohyní smrti, nečeká se od něj vyložená svatozář. Stačí si vzpomenout na Helu v podání Cate Blanchett z Thor: Ragnarok, jednoho z nejsadističtějších záporáků celého Marvel Cinematic Universe s vyloženě černým srdcem. Jenomže jak padne v této epizodě, i nejtemnější srdce mohou poznat mír. 7. epizoda 2. série Co kdyby...? tak pracuje s jedním z nejzajímavějších konceptů v rámci dosavadního seriálu. Dochází k propojení světů Thora a Shang-Chiho (kdy to celé dává smysl díky faktu, že jde o nejvíce fantasy série v rámci MCU) kdy v příběhu Hely dochází k paralelám událostí z prvního Thora. Jak ovšem výlet Thora na Zem bez jeho schopností mohl boha hromů změnit, jeho sestru čeká vyložené otočení o 360 stupňů. Charakteristika Hely z Thor: Ragnarok je přitom zachovaná. Vůbec poprvé dochází k očividné konfrontaci s jejím otcem Odinem, i na Zemi jsou vidět sadistické sklony Hely a její očividná schopnost vytěžit z nějaké té možnosti maximum. Jakmile ovšem následně dojde k jedné tréninkové montáži jako z nějakého kung-fu filmu, Hela si definitivně prochází určitou změnou. A tahle epizoda neskrývá svou nápaditost. K spokojenosti by v podstatě stačil už jenom závěrečný souboj, který srší nápaditostí, zvládá působit velkolepě i epicky a především jsou v jeho závěru cítit ty pravé emoce. Nejvíce to ovšem funguje díky faktu, že celá epizoda působí jako jedna mála tím dojmem, že využívá potenciál celého seriálu. Skutečně něco zdánlivě zavedeného obrací zcela naruby, ústřední postava si prochází vyloženě neočekávaným vývojem a i přes uzavřený konec v podstatě naznačuje, že jde o svět, který by ještě stálo za to více prozkoumat. Už v Thor: Ragnarok měla Hela nějakou osobnější motivaci, která dávala smysl vedle pochopitelných mocichtivých, tady je ovšem Hela skutečně procítěnější. Nejenom díky jednomu mrknutí do dětství, ale také skrze fakt, že jde o bohyni smrti, Odinovu popravčí, která byla vedená k tomu, aby válčila, teprve nyní konečně poznává mír a vidí v něm možná větší sílu nežli v dobývání vesmíru. Nikdy to nedojde tak daleko, aby Hela hned začala zpívat píseň od Edwina Starra, zase tak daleko k tomu ovšem vlastně nechybí. Potěší i práce s postavou Xu Wenwua, která potvrdí, že ani v Shang-Chi a legenda o deseti prstenech nebyl čistokrevným zlem. Hela se skrz touto epizodou potkává s motivy vnitřního míru a sklony k pacifismu, závěr poté naznačuje zajímavou konfrontaci, nejstěžejnější je ovšem právě ona myšlenka o tom, že i nejtemnější duše může poznat čistotu míru. Nejedná se tak jenom o nádherně zpracovanou animovanou epizodu se zároveň funkční akcí a příběhem, ale také o epizodu s nějakou myšlenkou. Spolu s Co kdyby... Doctor Strange nepřišel o ruce, ale o své srdce? dosavadní vrchol celého seriálu....

Tahle „ostrá“ československá komedie vlastně moc ostrá není. K největší formě drzosti má daleko, zároveň je její největší problém v tom, že není dvakrát vtipná. Zdánlivý náznak v podobě satirického rýpání do fungování korporátních společností možná může na první pohled zaujmout, na to je tahle podívaná ovšem příliš absurdní a nejlepší je na ní pořád pořád nihilista jménem Michal David. A to je prostě na pováženou! Zuzana Marianková je pořád slušná realizátorka, na rozdíl od Známí neznámí nejspíš chybí silnější předloha i schopnější scenárista. Minimálně takový, který by dokázal sympaticky dojít na hranu vkusu a přitom by se postaral i o to, aby měl výsledek nějaký tvar. Není to úplně to nejhorší, co jde nadělit, moc vtipné a především dobré to ovšem vlastně není....

Dvoudílný start seriálu Percy Jackson a Olympané si našel své diváky, slušný start ve sledovanosti (za 6 dnů globálně přes 13,3 milionů) by mohl naznačit, že se seriál dožije adaptování kompletní knižní série, přeci jen ovšem došlo na pár negativních slovíček. Například fakt, že to celé chvílemi vypadá až příliš lacině a že to rozhodně nebude ta nejlepší young-adult adaptace. Třetí epizoda v režii Anderse Engströma poté nutně nemusí zavřít všem nevěřícím Tomášům, minimálně pár by ovšem mohla. První dvě epizody nevyhnutelně sloužily jako uvedení do světa (i proto se vlastně hodilo, že k jejich vypuštění došlo naráz), v 3. epizodě definitivně dochází na ústřední výpravu za odhalením zloděje Diova blesku. A začíná to vypadat, že Rick Riordan skutečně výrazně pracoval na této adaptaci a stránky knížek tak přímo doslova cestují na plátno. Ne nutně doslovně (omezený rozpočet je znám především v absenci jedné potencionálně působivé akční scény), ukazuje se ovšem, že jeho iniciativa v castingu přinesla své ovoce. Casting jednolitlivých dětských herců všem možná nemusí sedět a především vůči Leah Jeffries v roli Annabeth (Alexandra Daddario pořád zanechala doslova velký stín/stíny?!) se snesla vlna kritiky. Jenomže se ukazuje, že je ústřední trojice výtečnou trefou a to především díky faktu, že mezi nimi funguje chemie. Stačí si vzpomenout na sérii Harry Potter a chemii mezi Danielem Radcliffem, Rupertem Grintem a Emmou Watson. Právě ta byla pro celou sérii stěžejní a bylo jasné, že něco klíčového potřebuje i seriálový Percy Jackson. A přesně to se povedlo. Walker Scobell je pořád castingová trefa jako titulní hrdina a už nyní nevyhnutelně musí vystrkovat své hrdinské růžky. Do konce 5. série bude radost sledovat jeho postupný vývoj. Do velké míry potěší i práce s Medusou v podání Jessica Parker Kennedy. Sbohem sadistickému podaní Umy Thurman v první filmové adaptaci, tohle podání je přeci jen komplexnější. Tvůrci přiznaně více čerpali z řecké mytologie, kde má Medusa tragičtější příběh. Díky Poseidonovi se stala v podstatě obětí znásilnění, má tragickou minulost provázanou s Poseidonem i Athénou a i proto má setkání s jejími dětmi svou dohru. Sama manželka Ricka Riordana, Rebecca, prohlásila, že úsilím byla snaha o to, aby podání Medusy nemělo patriarchální čočku. Už v 1. epizodě se ostatně mluví o tom, že kdo vypadá jako monstrum, nutně nemusí být monstrum.  S postavou Medusy tak tato epizoda pracuje nosně. Každá řecká mytologie má různá verze a různé pojetí, Medusa sama vypraví verzi, kde jsou Athéna a Poseidon opovrženíhodní. Fakt, že zrovna Percy a Annabeth nemají se svými rodiči největší pouto poté hraje v její prospěch, kdy je zdánlivě snadné v dětech vybudovat pochybnost, vyvolávat pochybnosti v je samé navzájem a ukazuje se, že se touto zápletkou s knihy pracuje trochu zajímavějším a komplexnějším způsobem. Je to pořád především young-adult a tak nikdy nepadnou pravé zmínky o patriarchálních vlastnostech, sexuálním napadení a faktu, že by se Medusa dala klidně řadit k hnutí Me Too. Přeci jen jsou tam ovšem drobné náznaky, které jí skutečně dělají komplexnější a více nežli pouhým monstrem.  Funguje i celé vyvrcholení linky (seriál si víceméně drží věrnost i přes drobné úprky), náznaky k budoucnosti (tvůrci mají přeci jen výhodu, že moc dobře vědí, kam se příběh posune - Rick Riordan není George R. R. Martin) a představení jednoho z nejsympatičtějších bohů z knižní série. Bylo by pošetilé hned tvrdit, že je Percy Jackson a Olympané vrcholem aktuální seriálové nabídky(byť jen ve své kategorii), rozhodně má ovšem po 3 dílech výrazný potenciál. Nestačí jen doufat, že o něj v příštích týdnech zázrakem rázem nepřijde....

Seriál Co kdyby...? doposud vždy představil alternativní varianty velmi známých hrdinů, 6. epizoda 2. série ovšem představuje první superhrdinku originálně vytvořenou čistě pro Marvel Cinematic Universe. S poměrně zajímavým konceptem tak Bryan Andrews přichází s Kahhori a přitom všem pracuje s konceptem původních obyvatelů Ameriky, španělská armáda za vlády královny Isabely a Amerikou dekády před rokem 1492 a objevením Kryštofem Kolumbem. Zajímavá epizoda představující kulturu mohawského kmene, kterou Marvel Studios vytvořilo díky spolupráci se samotným mohawským národem. A je to krása. Animace je dost možná nejvýraznější za celou existenci seriálu, kdy je to nejvíc vidět především ve finální konfrontaci se španělskými dobyvateli pátrající po údajném prameni mládí. Nejenom, že to má celé pojítko na skutečnou španělskou historii (Juan Ponce de Léon nemusí být nutně známý pouze díky čtvrtým Pirátům z Karibiku), ale skutečně nějak pracuje s mohawskou kulturou, jejich tradicemi, legendami a vše to nakonec vyústí v uspokojivý příběh, který představuje funkční silnou ženskou hrdinku a nakonec i nějaké to poselství o tom, že musí kmen držet při sobě. I když se poté může Kahhori zdát až příliš OP, vše to nejspíše má svůj smysl především díky naznačenému potenciálu v cliffhangeru. Animace má výhodu v tom, že může předvádět velkolepé věci a přitom držet rozpočet na uzdě. Při sledování této epizody jde ovšem snadno si její události představit v hraném kabátu a utvrdit, že by velkolepé správně byly i v hrané podobě.  Po vzoru mnoha epizod Co kdyby...? se tu vlastně neriskuje, nějak nevyužívá maximálně rozevřený potenciál. Ale je to něco svěžího. Něco nápaditého. Něco, co pouze neupravuje základní příběhy známých Marvel Cinematic Universe příběhů, ale skutečně předvádí tak trochu jinou plochu již tak rozevřeného vesmíru. Potěší navíc, že se Marvel Studios rozhodlo, že bude tento seriál výhradně v původním jazyce kmene Mohawk i Španělů. I přes sci-fi prvky to vše tak působí realističtěji a ukazuje, jak se na to musí. Čerpat z historických pramenů, opepřit to trochou sci-fi a v součtu doufat, že to nějak bude držet pohromadě. A stojí. Příběh s Kahhori tak mohl dopadnout různě. Někoho může zamrzet, že právě nová hrdinka dostane příležitost místo starých známých, někoho naopak právě přesně to potěší. Jisté je, že jde skutečně o projevenou ukázku tvůrčích schopností a chvílemi tak jen zamrzí, že je příběh přeci jen silný pouze zhruba na epizodu kolem 30 minut a přeci jen nezachází o kus dál. Jinak jde ovšem spolu s předchozí epizodou o prozatímní vrchol nejen celé 2. série Co kdyby...?, ale také o jeden z vrcholů celého seriálu jako takového....

Každá epizoda seriálu Co kdyby...? jen tak pokračování nedostane. Dochází k sice propojovánímu příběhů skrze například založení týmu Strážci Mnohovesmíru, 5. epizoda 1. série s názvem Co kdyby...Zombie?! se dočká pokračování v podobě chystaného mládeži nepřístupného seriálu Marvel Zombies a před smrtí Chadwicka Bosemana se vlastního seriálu mohl dočkat také T´Challa/Star-Lord. 5. epizoda 2. série je prozatím ovšem první vyložené pokračování. A navazuje se přímo na start seriálu. Kapitánka Carter se vrací a dočkává se své druhé vlastní epizody, která navazuje na po-titulkovou scénu závěru 1. série. Její první epizoda byla v podstatě přepracováním filmu Captain America: První Avenger, její druhá vlastní epizoda má poté nevyhnutelně paralely s druhou sólovkou Captaina Ameriky s názvem Winter Soldier. Přesto právě tato epizoda dokáže potěšit. Epizoda dokáže mile překvapit už představením závěrečné bitvy z prvních Avengers s tak trošku jiným složením, kdy se ukáže, že mezi kapitánkou Carter a Natashou Romanoff náhle srší skoro až sesterská chemie, kdy dává tak nějak smysl, že by právě mezi těmito dvěma vzniklo sesterské pouto. Už jenom tento úvod dokáže, že by si kapitánka Carter mohla zasloužit celý vlastní seriál, protože se rozhodně nejedná pouze o Stevea Rogerse v sukni.  Styčné plochy s Captain America: Winter Soldier cítit jsou, nejvíce skrze fakt, že i tady je hrozbou někdo velmi blízký z minulosti. Znovushledání kapitánky Carter a Stevea Rogerse dodává ty správné emoce, nejenom v moment, kdy jejich city zvládnou narušit nějaké to vymývání mozků a dojde i na na napojení na závěrečnou scénu Avengers: Endgame. Jde o ten typ epizody, kde je snadné se vyloženě radovat nejrůznějších pomrknutí a detailů. Potěší také přítomnost Buckyho Barnese, která ukáže, jak by si také mohl Bucky žít, kdyby se mu vyhnula celá záležitost s Winter Soldierem a jeden hřejivý moment ukáže, že je Bucky Barnes frajer snad v každé realitě. Epizoda poté též schopně pracuje s minulostí Natashy Romanoff, zvládá výtečné servírovat akci, emoce i sympatické slovní přestřelky (po vzoru Captaina Ameriky 2 dochází na popkulturní odkazy) a poté na finále, které zvládne být podobně uspokojivé jako konfrontace Stevea a Winter Soldiera v závěru Captaina Ameriky 2.  Dveře jsou poté v závěru v podstatě rozevřené k tomu, aby v budoucnu vznikla Kapitánka Carter 3, nechybí ovšem definitivní náznaky toho, že i v 2. sérii dojde k nějaké formě crossoveru. Dojde tak nejenom k jednomu náznaku velmi lákavého konceptu, ale také k opětovné ukázce toho, že Pozorovatel ne vždy nutně ví, co se to právě v mnohovesmíru děje. 5. epizoda 2. série Co kdyby...? je nicméně výtečná podívaná a prozatím jasný vrchol této série....