filmfanouch

Mezinárodní den zlatých retrívrů je věnován jednomu z nejoblíbenějších psích plemen, k jejich oblíbenosti poté pravděpodobně velmi přispěl snímek Air Bud. Film z roku 1997, ve kterém si titulní Air Bud vlastně zahrál sám sebe, jednalo se o jeho průnik na stříbrné plátno, který ovšem rychle uhasnul v moment, kdy o rok později Air Bud podlehl rakovině. První a poslední film Air Buddyho nebyl prvním filmem se zvířetem v hlavní roli (vznikl dávno po Zachraňte Willyho, Beethoveenovi nebo Dobrodružství malé pandy), šlo ovšem o film, který se v jistých kruzích zvládl stát menší klasikou, byl startem zvířecích filmů vznikajících u Keystone Pictures a především šlo o start franšízy, která dnes čítá celkem 13 filmů. Bohužel. Air Bud byl již před svým filmovým debutem známou tváří skrze různé výskyty v reality show, kde předvedl své sportovní dovednosti. Plány na film rychle vzali za své, kdy zadání bylo dle očekávání „“zlatý retrívr hraje basketbal.“ Pro režiséra Charlese Martina Smitha šlo o první zvířecí film, na který navázala dvojice filmů Můj kamarád delfín nebo Psí domov. Dle očekávání poté vznikl dle očekávání do jisté míry směšný a triviální film, který je ovšem pořád v kontextu série Air Bud tím nejlepším. A servíruje vlastně sympatickou zápletku o chlapci, který je zasažen osobní tragédií a nízkou sebedůvěrou, oporou se mu poté stane talentovaný pes. Dle zadání vznikl neurážející rodinný film, který neměl ty největší ambice a měl sloužit především jako reklama na nejslavnějšího psa své doby. Vzhledem k tomu, jak moc se zájem o zlaté retrívry po uvedení film zvedl, dá se říci, že tvůrci svou misi splnili.  V roli krutého Norma Snivelyho, původního páníčka Air Buda, se představí nedoceněný Michael Jeter. Krutost tohoto klauna ke svému psovi sehrává svou roli. Nejen v rámci toho, že sám Air Bud zabrání šikaně, která mu evokuje násilí páchané na něm Snivelym, dochází i nějaké smysluplné katarze v rámci finále. Samotná postava soudce Cranfilda ztvárněná Ericem Christmasem působí ztrápeně u soudu, který působí jako fraška. Můj pes Buddy je v podstatě fraška. Ale to vždy nutně nemusí být sprosté slovo.  Pes je pořád z právního hlediska majetek, ne nadarmo se ovšem říká, že je pes nejlepším přítelem člověka. Air Bud je filmem, kde je titulní zvíře skutečný charakter. Anděl strážný, který přichází v ten pravý moment, aby popostrčil Joshe v podání Kevina Zegerse. Nejen díky roztomilému psovi a roztomilým pasážím jde o film, který emoce servíruje snadno. Jde o film, který je plný patosu, zároveň jde o film, který stojí na pochybných prknech. Vše to ovšem funguje v rámci škatulky rodinného filmu, kdy se krom šikovného Zegerse snaží i ostatní herci (nedoceněná Wendy Makkena, výtečný Bill Cobbs - neplést s Billem Cosbym!), především jde o film, který i přes hloupoučký scénář přeci jen drží při sobě. Žádná pravidla basketu přece nepíšou nic o tom, že pes nemůže hrát basketbal! Air Bud si měl všechny scény ve filmu natočit sám (ignorujme střídavou barvu srsti a rozdílné psí obličeje...), šlo o film, který poté vznikl, aby předvedl svůj obdivuhodný talent. Jak zvládne hudba Brahma Wengera být repetitivní a díky tomu unavovat, především druhý nástup Air Buda na basketbalovou plochu přináší svoje.  Vedle hloupějších a lacinějších pokračováních s hloupějšími zápletky potěší původní Air Bud nějakou slušnou řemeslnou stránkou (jen prostetická packa je bolest pro oči!), například momenty osudných posledních sekund dvou zápasů. Air Bud je přesně ten typ filmu, jehož zápletka se dá pochodu snadno předvídat, neznamená to ovšem, že by nezvládal splnit svou funkci pro svou cílovku, ale zároveň dokáže obstát i jako neurážející rodinný film. Rozhodně více nežli všechny pokračování, filmy se šimpanzem Jackem pocházejícími ze stejné dílny nebo nejrůznějších podprůměrných filmů se psy. Air Bud vznikl na velmi pochybných základech, v rámci možností ovšem dopadl prakticky nejlépe, jak mohl. Ne nadarmo se pořád jedna v jistých kruzích o rodinnou klasiku, které jde i odpustit, že byla základem nejednoho pokračování, spin-offové série Air Buddies a dalších podobných filmů. Na počátku všeho byl ovšem Air Bud. Pes nalezen na ulici v zbědovaném stavu, který se stal národní hvězdou a následně prolezl i do filmu. S jeho smrtí sice série nezemřela (i když měla), šlo přeci jen o alespoň fajn film, který na základě fenoménu sportovního psa vznikl. Nejedná se o nejkvalitnější rodinný film, je to pořád přeci jen do velké míry hloupoučký a nejspíš i cíleně primitivní film. A v tom po letech nejspíš tkví i největší kouzlo celého filmu. Je tak adekvátně hloupoučký, prostoduchý a přesto milý. A to někdy stačí. Sláva Air Buddymu, sláva zlatým retrívrům!

Je původní Rocky filmem, který nutně nepotřeboval pokračování? V podstatě ano. Film, který vyhrál Oscara, vyhrál ho pro režiséra Johna G. Avildsena a udělal ze Sylvestera Stalloneho přes noc hvězdu, byl ovšem zároveň obřím megahitem a k filmu o boxerovi se přeci jen pokračování dávkuje snadno. Avilden se sice k režii Rockyho vrátil až u neslavné pětky, Stallone se ovšem tentokrát kromě scénáře chopil i režie, kdy pro něj šlo o jeho druhý režijní projekt po jeho debutu Cesta k ráji. Stallone se tedy vrátil a s ním i výrazný zbytek obsazení, především nechyběl ten nejdůležitější - Carl Weathers a jeho návrat do role Apolla Creeda.  Apollo Creed byl založen na Muhammadu Alim, kdy zkušený boxer vnímá utkání v ringu už jako show, i když poté minule vyhrál na body, vítězem toho legendárního večera byl prakticky nezkušený Rocky. Odveta není v bojových uměních žádnou novinkou, především v případě, kdy jde o čest, slabost pro ring a tentokrát navíc ne vyloženě o show.  Rocky se musí po závěru prvního filmu popasovat s novou slávou, zároveň s nastávající rolí otce. Rocky klidně mohl skončit prvním filmem a ten by mohl fungovat sám o sobě. Stallone ovšem napsal dojnou krávu, která dávala nějak smysl, ať už v rámci práce se samotným Rockym nebo polidštěním samotného Creeda. Ten si v Rockym II prochází formou jistého vykoupení a Weathers dělá z Creeda Rockyho nejkomplexnějšího protivníka. Nic proti Mr. T nebo Dolphu Lundgrenovi, jejich Clubber Lang a Ivan Drago ovšem byli především mlátičky, které hereckého talentu nepobrali. Weathers zvládá komplexní osobnost Creeda herecky prodat, sám Stallone ostatně jistě nejen kvůli pietě dodává, že série Rocky do jisté míry stála právě na Weathersovi. U Rockyho II se v kontextu série projevuje konflikt mezi seriózním filmem blockbusterem .V Rockym II chybí Hulk Hogan nebo roboti, nechybí zároveň pohled na to, jak se člověk vyrovnává s rychle nabitým bohatstvím a že Rocky sice lehce nabyl, může ovšem také rychle pozbýt. Nechybí konflikt s Adrianou v podání Taliou Shire ohledně návratu do ringu, zároveň poté povedené finále, kde se ukáže, že ani v ringu nemají chybět esa v rukávě. Finále Rockyho II je díky tomu správně intenzivní a vyvolává pocit, že v ringu skutečně bojují dva profíci bojující na maximum. Vyhrát ovšem může jenom jeden z nich. Rocky II je pořád příběhem smolaře, který je ovšem eso v ringu. Je to pořád přeci jenom dojná kráva, která nemá takovou emocionální sílu jako první Rocky. Souboje v ringu jsou přeci jen působivější (je vidět, že film tentokrát stál 7 milionů dolarů a ne pouze 860 tisíc dolarů jako první film), rovina o tom opustit boxerský život a přizpůsobení se normálnímu životu ovšem do jisté míry nefunguje tolik působivě. Emoce výrazněji zvládl dávkovat Rocky IV a závěrečný šestý film Rocky Balboa, Rocky II přesto dokázal obstát jako důstojný nástupce prvního filmu. Kdyby všechny dojné krávy měly takový tvar, svět by byl mnohem hezčí. Rocky II zcela jistě vznikl jako film, který musel vzniknout, protože byl první film oscarovým megahitem, i přes nenaplnění mu poté nechyběly ambice. Ty se ve finále zvládly naplnit tak napůl, přesto je Rocky II fajn nástupcem, který jenom nepatří mezi ty nejlepší pokračování (to radši šáhnout po čtyřce a šestce), rozhodně je ovšem lepší než slabší Rocky III a především tragický Rocky V. Stallone tak své průlomové postavě rozhodně v roce 1979 neudělal ostudu, především je ovšem Rocky II definitivně tím filmem, který udělal Apollo Creeda a z Creeda udělal Weathersovu životní roli. Apollo Creed totiž zůstává i po letech Rockyho nejlepším protivníkem. I parťákem....

Matthew Vaughn udělal Guye Ritchieho. Kdyby Ritchie nepoznal Vaughna a ten neprojevil zájem o produkci jeho režijního debutu Sbal prachy a vypadni, Ritchie by dost možná dnes nebyl přesně v té pozici, ve které se dnes nachází. Vaughn se následně chopil také produkce Podfu(c)ku zároveň Ritchiemu dohodil Madonnu, kdy Ritchie následně realizoval se svou ženou film Trosečníci a málem si s ním zničil kariéru. Manželství s Madonnou bylo zřejmě bouřlivé, Vaughn se ovšem mezitím rozhodl, že se kromě producenta stane také režisérem. Jeho režijní debut Po krk v extázi poté mohl na první pohled působit jako gangsterka z ranku prvních dvou Ritchieho filmů. Styčných ploch je u režijního debutu Vaughna s Ritchieho počátky hodně. Byla by ovšem škoda říct rovnou říct, že se Vaughn svezl na úspěchu svého přítele. Vaughn režíroval poprvé a do velké míry jde sledovat, že už se zde projevují jeho proslulé trademarky, pořád se ovšem přeci jen rozehříval. Jeho britská gangsterka kráčela ve stopách Sbal prachy a vypadni i Podfu(c)ku, především měla štěstí na fantastického Daniela Craiga, kdy dle mnohých role anonymního protagonisty přispěla k tomu, že se stal z Craiga nový představitel agenta 007. Po vzoru Bonda ostatně dealer XXXX sdílí zdánlivě ledový klid, zároveň srší charismatem (srovnávání s Vladimirem Putinem z dnešního pohledu tuplem nedávají smysl), navíc působí jako lidský charakter, který se vnímá za obyčejného obchodníka a zároveň hodlá odejít do poklidného důchodu. Odejít ovšem z kriminálního prostředí není jenom tak, to by ostatně mohl potvrdit nejen Carlito Brigante. XXXX tak prochází podsvětím nejedné zajímavé figurky (Michael ,,Brumbál´´ Gambon jako mafiánský boss Eddie Temple, Ben Whishaw jako Sidney, Tom Hardy v roličce Clarkieho....), zobrazené podsvětí navíc oproti dvěma předchozím filmů Ritchieho působí jaksi nebezpečněji a přeci jen realisticky. Nutně to přitom neznamená, že se vytrácí zábavnost celého projektu. Vaughn do jisté míry vsadil do jistotu, od Ritchieho se očividně něco naučil, zároveň na to ovšem šel tak trochu po svém. Po krk v extázi je díky tomu stylovou záležitostí, která zaujme už perfektním intrem skutečně jakoby vystřiženém z Ritchieovek. Adaptace stejnojmenného románu J. J. Connollyho na to ovšem po úvodu přeci jen pořád jde tak trochu jinak. Vaughn mohl už na počátku své režijní cesty projevit vkus pro povedenou hudební dramaturgii (dobře později známou nejen díky prvnímu Kick-Ass i dvojici filmů Kingsman), smysl pro audiovizuální vyprávění s neskutečně živou kamerou i smysl pro humor, který se někdy může vyjevit i na zdánlivě nevhodném místě, i to se ostatně stalo Vaughnovým menším trademarkem. Sebevíc chytrému protagonistovi navíc inteligence v nevyzpytatelném kriminálním prostředí nutně nemusí pomoct, tahle funkčně odsýpající (délka pouze 105 minut) gangsterka sleduje protagonistu, který do světa podsvětí na jednu stranu nezapadá, z rozjetého vlaku se ovšem skutečně špatně skáče ven. Už v roce 2004 rozhodně nešlo o bůhvíjak originální scénář, přesto šlo Po krk v extázi jistě vnímat jako svěží vítr. Vaughn už tady projevil, že zvládá kombinovat humor s vážnějšími momenty, zároveň dělat násilí zábavné. Scénáři nechybí různé zvraty, které možná nejsou zase tolik nepředvídatelné, přesto se alespoň krapet projeví ambice scénáře, kdy se Vaughn i ve svém nejčerstvějším Argylle: Tajný agent snaží s diváky tak trochu pohrávat. Jestli Po krk v extázi i po letech stojí za pozornost, jsou to projevy Vaughnova talentu už na samotném počátku jeho režijní kariéry. Po krk v extázi už se dá těžce divit tomu, jak někdo mohl natočit instantní klasiky jako Hvězdný prach, Kick-Ass, X-Men: První třída nebo Kingsman: Tajná služba. Guy Ritchie prožíval turbulentní období s Madonnou, Matthew Vaughn mezitím navázal na svého kamaráda a dokázal, že je nejen schopným producentem, ale také schopným režisérem, který umí svým filmům dodat styl, kombinovat humor s ponuřejšími momenty, zároveň mu nechybí nejeden vizuální nápad. Jestli Vaughn poté svou tvorbou něco nadále dokazuje, je to fakt, že mu dech nedochází. A i kdyby náhodou došel, jeho povedené záležitosti, včetně povedeného režijního debutu, tu s námi budou stále....

Polibek je svěží záležitost v oblasti historických romantických dramat, kde se kříží láska, soucit, odpor i lítost. Billy August nejen natočil řemeslně působivou záležitost působící dle očekávání jako ze staré školy, ale zároveň adaptoval atypickou romanci, která je emocionálně nepříjemná ke sledování. Polibek nedrží diváka za ruku, o to více je sympatické si s ním všechny ty zásadní emoce prožít. Jeden z důkazů, proč patří dánská kinematografie aktuálně mezi tu nejzajímavější v Evropě....

Příběh britského Schindlera, který má pro Československo silnou hodnotu. Doposud televizní James Hawes plní pozici schopného televizního rutinéra, kromě lidského výkonu Anthonyho Hopkinse ovšem Jeden život stojí za pozornost především díky skutečně působivé a především emocionální výpovědi o lidském příběhu, který svádí k zamyšlení a je nevyhnutelně aktuálnější, než by člověk sám chtěl. Ten, kdo zachrání jeden život, zachrání svět....

Jenna Ortega má na to stát se skutečnou hvězdou, protože jí člověk snadno věří dvě odvrácené tváře Cairo Sweet. Scénář Jade Halley Bartlett poté neskrývá ambice, přeci jen s nimi ovšem příliš nesvede. Výsledkem je film se slibným námětem, který ovšem svůj potenciál nezvládne nějak vytěžit a nálepku kontroverzní či provokativní mu může vlastně nadělit pouze někdo jako Ned Flanders. Přes slibný potenciál Premiantka nedodá pocitově tu nejlepší satisfakci, na poměry celovečerního debutu poté rozhodně řemeslně zručná záležitost. Bohužel takový ten typ filmu, který se snaží tvářit provokativně a ambiciózně kontroverzně, v závěru ovšem neukáže ani výstřih. Verhoeven i Vinteberg by z toho jistě vytěžili více, oba sice na krapet jiné vině, nejspíš ovšem více působivěji nežli výsledek od Bartlett....

Rick Riordan je velké jméno ve světě literatury. Nástupce J. R. R. Tolkiena, C.S. Lewise nebo J.K. Rowling vystvořil jeden z nejvíce fascinujících literárních světů v rámci knih, které spadají do sekce Young Adult. Čerpajíc z římské, řecké, egyptské i norské mytologie vytvořil Riordan propojený svět, kde existují různá božstva, jejich potomci i monstra známá z nejedné legendy. Na samotném startu přitom byla Riordanova série Percy Jackson, která těží ze zmíněné řecké mytologie. Knižní série se poté dočkala už dvou filmových adaptací, které se snažily adaptovat první dva díly série, nešlo ovšem o pravé komerční hity, především je nemůže vystát výrazný fandom Riordanovy tvorby i samotný Riordan. Percy Jackson je ovšem literární série, která skrývá velký potenciál a proto bylo jasné, že dojde na druhou šanci. Místo nových filmů ovšem došlo na seriálovou adaptaci, kdy je ovšem nejdůležitější, že se na samotném seriálu podílí sám Rick Riordan, který lidem zklamaným z dvou filmových adaptací slíbil reparát. Povedlo se?  Riordan dopředu slíbil, že seriálová adaptace série Percy Jackson a Olympané bude mít rozpočet, který se vyrovná rozpočtům seriálů ze světa Marvelu či Star Wars. A i když se v průběhu může snadno jevit, že se přeci jen muselo šetřit a něco se díky tomu hned nemusí jevit tak velkolepě, přeci jenom výsledek působí dojmem, že se na něm do velké míry nešetřilo a Disney+ si uvědomilo, že se tu dost možná buduje jedna ze stěžejních vlajkových lodí do budoucích let. Každá streamovací služba má někdy více či méně spotřebních záležitostí (nějaký obsah přeci jen služba sypat musí), Percy Jackson a Olympané se ovšem pomalu zvládá vybudovat v něco, co skutečně působí jako událost. Kompromisy jsou zjevné, adaptace 50:50 by ovšem dost možná nedělala dobrotu i přes fakt, že si jistě někteří fanoušci neodpustí brblání, že se děj seriálu neobvíjí stránku po stránce dle knihy. Zapomíná se ovšem na dvě stěžejní věci. Na seriálu se podílí sám Riordan, který si vydupal podmínku mluvit do finální podoby a dá se díky tomu snadno věřit tomu, že nejeden doplněk k seriálu přišel z jeho hlavy (je to přeci jen on, kdo tomu seriálu rozumí nejvíce). Zároveň mají tvůrci výhodu v tom, že se tu adaptuje knižní série, která se dočkala vydání nejen kompletní série, ale také hned čtyř navazujících knižních sérií. Tvůrci tudíž mají výhodu v tom, že přesně ví, co se bude odehrávat v dalších potenciálních sériích. A mohou díky tomu nejednu věc řádně budovat. Seriál sleduje tři ústřední hrdiny ve věku 12 let (dobře, jednoho dvojnásob starého satyra, který ovšem stárne o polovinu pomaleji), kteří spolu stráví nějaký výrazný čas. Nutné je tak nejen to, aby uměli dětští herci hrát, ale také to, aby mezi nimi fungovala chemie. A to se také povedlo. Walker Scobell, Leah Jeffries a Aryan Simhadri je trio, které si rovnou může jít podat ruku s Danielem Radcliffem, Emmou Watson a Rupertem Grintem. Funguje mezi nimi vzájemná chemie, budování pouta je mezi nimi bez problému uvěřitelné, všichni poté dostanou svůj prostor zazářit. Pochopitelně ovšem především Scobell, který se snadno projeví jako perfektní volba, na které má stát celý seriál. Jestli se něco totiž seriálu daří, je to mnoho faktorů, které dělají ústřední postavy mnohem komplexnější. A především i samotného Percyho. Už adaptace Zloděje blesku jasně vyjeví, že seriál nejspíš bude brát do úvahy tragický úděl polobohů, více než komplikované vztahy s jejich božskými rodiči, především i povahu bohů. Z 12 olympijských bohů jich 1. série představí celkem 6, kdy se v žádném případě nedá říct, že by šlo o miscast. Zmrzačeného Hephaista hraje závažnou mrtvicí zasažený Timothy Omundson, wrestler Adam Copeland sedí na bouřlivého Área, zesnulý Lance Reddick zvládl dominantnost Dia prodat už skrze pouhé projevy ve svém hlase, Toby Stephens jako Poseidon poté sedí ke zmíněnému Scobellovi. Seriál má oproti knize (vyprávěné z 1. osoby) výhodu v tom, že může zobrazit i momenty, kterých není Percy vyloženě přítomen. To nakonec pomáhá i v rozvoji charakteru Percyho matky Sally v procítěném výkonu Virginie Kull i o poznání výrazněji emocionálnímu vyvrcholení ve vztahu mezi Percym a jeho otcem. Konfrontace na Olympu mezi Percym, jeho strýcem a otcem díky tomu skrývá nejednu emoci. Režijní trojice James Bobin (1.,2. epizoda), Anders Engström (3.,4.,7. epizoda) a Jet Wilkson (5.,6.,8. epizoda) po celou dobu odvádí více než slušnou práci. Bobin má na starost uvést diváka do děje v rámci prvních dvou epizod, Engström a Wilkson se poté zabývají samotnou výpravou, kdy seriálová adaptace těží z toho, že dělá nejednu postavu komplexnější (Medusa, Hephaistos, Hermes). Seriálová adaptace má přeci jen své limity, musí několik pasáží z knihy omezit (konfrontace s Procrustem) či výrazně upravit, někdy to poté není možná vyloženě nejšikovnější řešení. Ale i přes odklony je tam pořád poznat zdrojový kód předlohy, stránky knížek pořád za pochodu dýchá o sto honů a Riordan nejspíš přeci jen odpůrcům filmů dodal adekvátní reparát. Ať už je sekvence v kasinu v původním filmu sebevíc působivější (i když sebedementnější).    Seriál zvládá jedno z nejdůležitějších. Za pochodu představovat a budovat velmi zajímavý svět, který snadno uchvátí nejen fanoušky řecké mytologie. Zobrazí výtečně zpracovaně podsvětí, adekvátně majestátně působící Olymp i Tábor dvojí krve, který neskrývá své kouzlo. Stejně tak se schopně budují do budoucna důležité postavy jako Luke v podání Charlieho Bushnella i jeho otce Herma v podání Lina-Manuela Mirandy. V nejednom případě se navíc snadno zdá, že změna oproti knihám má nejen svůj smysl, ale také přidanou hodnotu, je přeci jenom znát že se na seriálu podílí sám Riordan a i proto veškeré zdánlivé zásahy nepůsobí jako z jiného světa. Jestli se seriálu po 1. sérii rozhodně něco daří, je to vyvolání pocitu, že se nachází ve správných rukou. Nechybí odkazy na knihy, zajímavá práce s kamerou v několika momentech, působivá fyzická akce v momentech, kdy je nutná (souboj mezi Percym a Árem snadno naplní očekávání). Něco možná přeci jen chybí, Gabe Ugliano není v podání Timma Sharpa tak nesympatický a i proto nemá jeho osud takovou dohru, Hádes v podání Jaya Duplasse si poté též říká o to, aby byla jeho postava o poznání tragičtější, tak snad příště. Seriálu se minimálně po 1. sérii daří to nejdůležitější - Skutečně vybudovat důvěru a s tím i očekávání do dalších let. Svět Percyho Jacksona je zajímavý, atraktivní a v mnoha ohledech lákavý. Jestli další série přidají na rozpočtu, skutečně může vzniknout perfektní adaptace perfektní knižní série. Disney+ sice prozatím s prodloužením seriálu otálí, i díky sledovanosti je ovšem nevyhnutelné. Rozhodně se najde spousty toho, co lze do budoucna zlepšit. Zároveň ovšem po 1. sérii stojí seriál na nějakých pevných základech. A i proto se dá věřit tomu, že je skutečně na co se v následujících letech těšit....

Režie prvních dvou epizod seriálu Percy Jacskon a Olympané se možná chopil James Bobin, zbytek epizod ovšem zůstal na starost Andersovi Engströmovi a Jet Wilkson. Na druhou zmíněnou po režii páté a šesté epizody také připadla zodpovědnost zrealizovat finále. Vyvrcholení 1. série, zakončení prvního velkého příběhu Percyho Jacksona, který otevírá dveře k dalším příběhům. A výsledek se povedl. Osmá epizoda nevyhnutelně navazuje na závěr předchozí série a nevyhnutelný souboj s Árem v podání Adama Copelanda. Už na samotném počátku se poté ukazuje, že jsou klíčové flashbacky zasazené do období 2. epizody, kdy dostává výraznější prostor Lukea Castellana v podání Charlieho Bushnella. Luke je dost možná nejzajímavější postavou s knihy, jeho dynamika s Percym stojí za to, i tady se navíc projevuje, že je za seriálem zodpovědný Rick Riordan, autor předlohy. Vztah mezi Percym a Lukem díky tomu dostává nové vrstvy, Bushnell se poté především projeví jako castingová trefa do důležité role v budoucích sériích. Luke je především zdánlivě popsán méně černobílé, o to více náhle působí práce s jeho postavou zajímavěji. Samotný souboj s Árem nutně nemusí dostat očekáváním, důležité je, že funguje. Z boje bratranců díly tomu sálá energie, především se projeví klíčové propojení s Percyho původem, náhle se ukáže, že trefou do černého je i obsazení Tobyho Stephense do role Poseidona. Nejen, že Stephens typově odpovídá Scobellovi, zároveň se i s postavou Poseidona skrze jeden klíčový moment pracuje na více emocionální rovině. Fanoušci mají zcela jistě právo brblat na to, že Disney+ nerealizovalo předlohu 50:50, ty nejvýraznější úpravy ovšem pořád zvládají působit dojmem, že mají smysl. Olymp vypadá fantasticky, kdy to působí jakoby přímo vypadl ze stránek knih a skutečně působí jako snové město v oblacích. Lance Reddick poté stihl před svou smrtí ztvárnit Dia alespoň v 1. sérii Percyho Jacksona a Olympanů, v rámci jedné jediné scény poté dokazuje, že to bude mít jakákoliv náhrada těžké. Už v rámci jedné scény totiž Reddick zvládl zanechat jako Zeus silný dojem. Čiší z něj autorita, respekt a působí přesně jakoby vypadl ze stránek knih. Tato epizoda je ostatně Reddickovi věnovaná, kdy tvůrci přišli o naprostou castingovou trefu. Reddick totiž dokázal ztvárnit Dia, který se snaží všechny přesvědčit o tom, že má vše pod kontrolou, zároveň z něj ovšem na jednu stranu doutná forma strachu. Reddick se jako Zeus zvládl předvést v excelentní formě, zamrzí ovšem, že je to zároveň naposledy, kdy se jako Zeus objevil.  Dramaturgicky není finále pořád na 100% nejpevnější. Finále může působit krapet zkratkovitě, celkem stěžejní moment v knize je v seriálu po vzoru filmové adaptace degradován na po-titulkovou scénu a chvílemi to pořád chtě nechtě vyvolává pocit, že bude mít rozpočet na nadcházející série být značně vyšší, protože produkční limity pořád sem tam vyčuhují. Přes to vše je ovšem finále silné. Nejen díky várce emocí, ale především díky faktu, že tvůrci mají pořád výhodu více budovat přicházející hrozbu, která funguje nejen díky přesvědčivému výkonu Reddicka.  Ani závěr 1. série seriálu Percy Jackson a Olympané tak nevyvolává pocit, že je seriálová adaptace dokonalá, přesto je velmi povedená, nadále se daří rozšiřovat svět, pracovat s postavami (jedna silná scéna s ústředním triem potvrdí, proč je vzájemná chemie tolik důležitá) a přes všechny ty menší či větší odklony jde pořád o duchovně věrnou adaptaci, která zvládá i ve finále to nejdůležitější - přenést kouzlo Riordanovy literární tvorby do podoby seriálu. I proto se snadno vyvolávají naděje v to, aby Disney+ neucuklo a i díky výtečné sledovanosti rychle objednalo realizaci 2. série. Jestli 1. série něco zvládla, nebylo to jenom vyvolání zvědavosti, ale především vyvolání důvěry, že je adaptování celé knižní série (a potencionálně celého propojeného světa) v těch správných rukách....

Matthew Vaughn rozhodně nenatočil další Kingsmany. Argylle: Tajný agent sice nepředstavuje na rozdíl od Kingsmanů svět, který by působil dvakrát zajímavě a zdánlivě by stál za další prozkoumání, přesto potěší, že Vaughn ke startu své další potencionální špionážní franšízy přistoupil zcela jinak. Výsledek tak možná nemile překvapí ty, kteří dostanou něco, co trailer zdánlivě nesliboval. Výsledku ovšem nechybí ambice, které do velké míry Vaughn zvládne naplnit a to i přes fakt, že chvílemi nejsou na místě. Přesto potěší, že jde pořád o hračičku, která si umí vyhrát s atrakcemi, zároveň nosně pracovat s herci, schopně dávkovat i nějakou formu emocí (twist!), projevit, že by jeho muzikál mohl mít energii a především dodat povedený blockbuster. Vaughn dějiny nepřepsal, přesto natočil v jistém ohledu svěží špionážní podívanou....

Původní Star Wars z roku 1977 jsou tak zásadním milníkem, že někteří lidé rovnou dělí dějiny kinematografie na období před a po Star Wars. Není se čemu divit, protože start velkolepé ságy předaleké galaxie byl z mnoha důvodů přelomový a zásadní, neznamená to ovšem, že se hranice kinematografie neposouvaly i předtím. Hned po bratrech Meliésových se ostatně předvedl jiný Francouz, konkrétně Georges Méliès. A nešlo o jediného Evropana, který hranice kinematografie posunul. Mimo filmy Akiry Kurosawy, Flashe Gordona nebo Duny Franka Herberta totiž George Lucase inspirovalo ještě jedno zásadní dílo - Metropolis Fritze Langa z roku 1927.   Metropolis je filmem, který astronomicky přeběhl svou dobu. Původní verze je sice možná nevyhnutelně ztracena, film se ovšem mělo povést zachránit alespoň z 95%. Výsledkem přesto zůstává ohromující podívaná, která už je sice možná dnes veřejnou doménou a za pár let oslaví 100 let od svého vydání, přesto rázem neztratí nic na své výjimečnosti. Dystopické sci-fi možná nevzniklo v úplně ideální době a nejen nastupující nacismus způsobil, že se z filmu stal velký propadák, přesto se jedná o jeden z nejzásadnějších filmů němé éry.   Miniatury, praktické triky a okázalé kulisy. Výrazná tečka období německého expresionismu, která se nevyhnutelně zapsala do sci-fi žánru a viděl jí každý, kdo to s láskou ke sci-fi myslí zcela upřímně. Lang film natočil dle předlohy své ženy They von Harbou, předpověděl poté vizi budoucnosti z roku 2026. Ambiciózní látka pracující s koncepty fašismu, komunismu i masové produkce, fungující na bázi zdánlivě omezených vypravěčských postupů němého filmu. I po téměř 100 letech se ovšem jedná o jeden z nejvíce perfekcionistických filmů a milníků celé světové kinematografie.   ,,Mezi hlavou a rukou musí být srdce.´´ Přiznané poselství filmu, které jde napříč filmem, kde jde vidět motivy o vládnoucí třídě a různých sociálních třídách, bylo by ovšem chybné vnímat Metropolis jako film, který nutně podkuřuje komunistickému poselství, i když se dá vlastně snadno věřit tomu, že musí jít o oblíbený film Olivera Stonea. Metropolis je díky specifické vizuální stránce a faktu, že jde nejen o film, který předběhl svou dobu, filmem, na který by nikdo jen tak šahat neměl. Langova vize budoucnosti čerpá hned z několika uměleckých směrů, zvládá být nejen fascinující, ale také v některých momentech depresivní, představuje z dnešního pohledu ideální základ pro vize budoucnosti. Taková vize, která zvládá být fascinující, vtahující a oku lahodící, zároveň ovšem skrývá svou odvrácenou stranu a snaží se dost možná varovat před více či méně nevyhnutelným vývojem a směřováním lidstva.   Metropolis je filmem, kterému je připisováno první použíti Schüfftanova procesu, Metropolis je tak chronologicky po tvorbě Georgese Mélièse dalším zásadním filmem v oblasti vývoje praktických triků. I ona práce s praktickými triky zvládá sama o sobě držet pozornost v případě, kdy se může zdát, že si Lang dává s budováním vyprávění na čas. Přesto se ve finále servíruje silné poselství, které snadno evokuje různé pozdější sci-fi o revoluci a boji proti nespravedlivému režimu. I díky častým obavám ohledně budoucnosti A. I. je navíc Metropolis z dnešního pohledu aktuálním filmem, navíc se tu podává, že vývoj technologií a umělé inteligence nutně neznamená pro lidstvo lepší existenci, spíše přesně naopak. Důkazem za všechny budiž postava Maschinenmensch.   Není úplně nutné hned Langa označit za zdánlivě levicově smýšlejícího člověka. Jeho žena Thea von Harbou se sama postarala o adaptovaný scénář své předlohy, společně poté realizovali ambiciózní sci-fi projekt, který již svými ambicemi svou dobu předběhl. Film paradoxně zaujmul Josepha Goebbelse i Adolfa Hitlera, který měl díky Metropolis ihned vyvolat tužbu, aby Lang realizoval nacisticko-propagandistické filmy. Lang se místo toho rozhodl pro emigraci, rozvod se svou ženou a následný přesun do Francie a následně do Hollywoodu. Lang je nejen filmařem, jehož nejzásadnější dílo by v době vydání nedoceněné, ale také umělec s do velké míry tragickým příběhem na zádech. Už samotný zájem Führera o spolupráci s Langem ovšem naznačuje, jak moc velkou dávku emocí zvládalo Metropolis vyvolat už v době svého uvedení.   Lang ostatně zvládl předběhnout i hollywoodské trháky, jak už v Hollywoodu tou dobou vznikala produkčně velkolepá a okázalá tvorba. Metropolis ostatně inspiroval nejen George Lucase u Star Wars, ale také sourozence Wachowské u jejich Matrixu nebo podobu Blade Runnera Ridleyho Scotta. Rakouský tvůrce možná byl do velké míry nesnesitelným puntičkářem, jako v případě mnohých perfekcionistů ovšem výsledek dostál označení svého tvůrce.   Emoce ostatně skrývá i příběh, kdy Lang opravdu maximálně těžil z možností němého filmu. Klade se tu důraz na soucit a lásku. Sledujeme život povrchové skupiny lidí, která je závislá na existencí těch v podzemí a zdánlivě podřadných. Dělnická třída má dvě možnosti: Cestu vzpoury nebo cestu diplomacie a míru. V jádru filmu tak díky tomu funguje i romantické a zdánlivě zakázané pouto, nakonec také dojde k tomu, že musí rozum, práce a srdce fungovat ve společné symetrii. Metropolis tak není pouze jedna z audiovizuálně vymazlených filmových záležitostí všech dob. Zároveň pracuje s dost možná jedním z nejkomplexnějších nejzásadnějších poselství v historii kinematografie.   Je to pořád film starý 97 let a pro některé navždy půjde spíše o film, který mohou obdivovat, ale nikdy si k němu nevybudují nějaké silnější pouto. Zásadnost a důležitost Metropolis ovšem nikdo nikdy zpochybnit nemůže. Nejen díky faktu, že by mnohé sci-fi dost možná bez Metropolis dnes vypadaly úplně jinak a že by C-3PO ve Star Wars neměl svůj ikonický design. Franz Lang by zřejmě komplikovaná osobnost, stav legendy mu už ovšem nikdo nikdy neodpáře....