filmfanouch

Jan Prušinovský má pověst tvůrce, který nedělá nekonečné seriály. Okresní přebor se dočkal pouze filmového prequelu, jeho další seriály Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST! poté 2. sérii nedostaly. A pak přišlo Dobré ráno, Brno! I když synopse závěru 8. epizody lákala na definitivní konec Dobrého rána, konec byl nakonec tak otevřený, že ani dlouho netrvalo, než byla potvrzena 2. série. Prušinovský tak zdánlivě porušil své pravidlo, zrovna v případě Dobré ráno, Brno! se ovšem snadno mohl jevit pocit, že je potenciál ještě bohatý a na 1. sérii se může krásně navázat. Nevymstila se ovšem přeci jen Prušinovskému sázka na to v seriálu pokračovat? Do velké míry se výrazně navazuje na to, co fungovalo minule. V prostředí brněnské pobočky České televize se odvíjejí příběhy na pomezí mezi poctou a výsměchem České televizi, kde se Prušinovskému přesto daří postavy nějak budovat a přes všechny jejich bizarní činy a bizarní události divákovi snadno k jeho postavám nějak vyšlapat cestičku. Při realizaci filmu Grand Prix se poté Prušinkovskému nevyhnula spolupráce se Štěpánem Kozubem, který je mimo jiné proslulý svými povídkami o snaze vnímat trapno jako disciplínu, pokoušet hranice humoru. Prušinovský hranice jistě pokouší i tady, pořád ovšem platí staré pravidlo o tom, že „sto lidí má sto chutí.“ Ani tentokrát nechybí pár známých tváří, které se nebojí si ze sebe udělat srandu. K takovému Václavu Marhoulovi může člověk přistupovat různými pohledy, jeho cameo role v 1. díle 2. série je ovšem dost možná nejzábavnější za celou sérii. Marhoul, který si neumí dávat pozor na prsty, jeho stav šílenství začíná imitovat Jacka Torrance z Osvícení, točí poté krásné, hodnotné, širokoúhlé, černobílé, nevýdělečné, ale umělecké filmy! Nechybí odkazování na neslavnou kauzu Marhoul vs. zaměstnanci Barrandova, rýpnutí si do finanční tísně spojené s povýšeností uměleckých režisérů i vyústění oné pointy s prstíky. Někoho takhle sázka na humor jednoduše mine, jiné nikoliv. To stejné platí i o případech, kdy si 2. série utahuje z bulváru, možná až příliš experimentálních divadel (Daniela Špinar je skvělá!) i ohledně toho, jak moc se může zkomplikovat takový den otevřených dveří. Za pochodu se totiž dokazuje, že potenciál skutečně vyčerpán nebyl a nápadů by mohlo být pořád dost. Prosadí se ostatně i básník Šmarda v podání Vojtěcha Hrabáka, kdy jeho nová dočasná úloha režiséra poukazuje na dnešní pohled nad tím, jak televize přichází o mladé diváky a je nutné těmto mladším divákům jít tak trochu naproti. 1. série po celou dobu ukazuje, jak Dobré ráno, Brno! funguje pod taktovkou zahořklého a především zastaralého tvůrce, nástup Šmardy rázem zvládá dost možná poukazovat k tomu, kde je zakopaný pes a jak by mohla invence v budoucnu snadno pomoci televizím ve zlepšení sledovanosti u podvyživených cílových skupin. Je to pořád Prušinovský a chytrých myšlenek a někdy i sofistikovaných vtipů rozhodně není jako šafránu. Přeci jen je to ovšem pořád někdy zároveň až příliš nezřízené a dramaturgicky oproti 1. sérii táhne 2. sérii dolů především větší prostor pro Johanu v podání Beáty Hrnčiříkové (tahle postava si žádnou razantní výměnou neprošla) a fakt, že nedojde zrovna k podobně slušně vybudovanému vyvrcholení. Přeci jen se tu ovšem pořád nějak rozvíjí postavy a ty se navíc dle příslibů ze závěrečných titulků (a díky zdánlivému popření myšlenek na Dobré ráno, Brno! III) dočkávají nějakého uspokojivého konce, podobně jako v epilogu seriálu Okresní přebor.  Seriál si pořád utahuje z televizního průmyslu (líná dramaturgyně, vymahači od poškozené techniky, Slávek tentokrát opět dodržuje hygienické normy!), zvládá těžit ze speciálních hostů (Dana Morávková je ve své roli neskutečně zábavná) a přitom pořád do velké míry zůstává absurdním. Zuzana Zlatohláková a Jan Kolařík jsou i tentokrát nejvýraznějšími členy hlavního obsazení, ve finále vlastně potěší i větší prostor pro ředitele Plíhala, protože Dušan Hřebíček si svou roli zvládá očividně vychutnávat. Celým seriálem se tak line nádech satiry, nadsázky a někdy černého humoru, v závěru jen skutečně může vyskočit dojem, že nedochází k zacyklení nějakých motivů. Některé z nich (Slávek konečně zasune, Radka dostane životní šanci, Mirek zdánlivě prozře) jde ovšem snadno vydedukovat z drobných náznaků, finále s představením od NEkomunistky Špinar tak zvládá přeci jen do jisté míry fungovat jako to ideální vyvrcholení. Jestli totiž seriál Dobré ráno, Brno! světu opravdu něco dal, závěr 2. série potvrdí, že to většinu času byla one woman show Zlatohlávkové. Prušinovský své pravidlo zdánlivě porušil a přesto není důvod se kvůli tomu věšet. 2. série Dobré ráno, Brno! slabší momenty vykupuje těmi silnějšími, Prušinovskému a spoluscenáristovi Tomáši Holečkovi za pochodu nápady nedocházejí a už jenom za toho Marhoula je snadné mít od 1. epizody úsměv od ucha k uchu. Na druhou stranu je dobře, že vyvrcholení 2. série zdánlivě zapírá jakoukoliv možnost realizace 3. série a jasně naznačuje, že Prušinovský příště půjde o dům dál. Ani 2. série Dobré ráno, Brno! ovšem nezvládla poničit jistotu, že jakákoliv jeho další filmová či seriálová novinka bude jistě opět vyhlíženou záležitostí. I když Prušinovský i tentokrát k oběma sériím seriálu přistoupil krapet jinak, zvládl utvrdit, že kvality jsou vždy tak nějak na místě. Nutno doufat, že jeho studnice nápadů ještě nevyschla, nad filutovstvím některých vtipů v 2. sérii Dobré ráno, Brno! totiž pořád zůstává rozum stát....

Avatar: Legenda o Aangovi je vnímán jako jeden z nejoblíbenějších animovaných seriálů nejen 21. století, ale také jako projekt, který představil jeden z nejzajímavějších fantasy světů za poslední dekády. Ze světa Avatar: The Last Airbender se stala populární franšíza, původní seriál se dočkal tři sérií a pokračování v podobě seriálu Legenda Korry, mluví se o dalším seriálu a dojde minimálně na tři celovečerní filmy, které známý svět rozšíří. A s tímto světem se někteří pokusili pracovat v hraném médiu. Pro výraznou většinu byla bohužel filmová adaptace v režii M. Night Shyamalana horkou sprchou, která rychle zazdila jakékoliv šance na realizaci zbytku filmové trilogie. Jenže bylo jasné, že se někdo časem pokusí o reparát. Ani ne rok po globálním úspěchu hraného One Piece tak u Netflixu vzniká další hraná adaptace populárního animovaného seriálu. A vzniká něco, co už teď některé fandy původního seriálu výrazně dvakrát nepotěšilo. Nicméně.... Nikdy není příliš jednoduché přenášet něco, co funguje v animovaném médiu, do hrané podoby. Svět animace má ostatně víceméně neomezená pravidla a předvádí akce, které by v hraném médiu jen tak možné nebyly (stačí si vzpomenout na schopnosti Džina v Aladinovi z roku 1992). Když se někdo většinou snaží převést, něco co funguje v rámci animovaného seriálu a snaží se přitom maximálně dodržet nějakou stylizaci a vizuální podobu, je nutné k tomu přistupovat citlivě, aby výsledek neevokoval přinejlepším snaživý cosplay. Tvůrci hraného One Piece tyto úskalí jistě velmi dobře znají, výsledek byl poté všeobecně přijat pozitivně. Hraný Avatar: Legenda o Aangovi se ovšem vždy musl vydat trochu jinou cestou. Především krapet dospělejší cestou. Opět nutně neplatí, že je původní Avatar: Legenda o Aangovi seriálem pouze pro dětské diváky. Na to pracuje s několika komplexními tématy - válka, genocida, kolonizace, diskriminace pohlaví a filozofické úvahy nad smyslem existence. Pořád je to ovšem do velké míry seriál pro děti, který sázel sem tam na groteskní humor a především stylizaci, bylo ovšem jisté, že se hraný seriál musí vydat jinou cestou. Za pochodu mu nechybí humor a nejedno vtipné pomrkávání na původní seriál (zelí!), přeci jen ovšem k látce přistupuje krapet vyspěleji a nepostrádá několik stěžejních ingrediencí, které původní seriál udělaly tou ikonickou záležitostí, kterou je pro mnohé dnes. 1. série hraného seriálu je adaptací 1. série animovaného seriálu, která nese označení Kniha první: Voda. Voda má celkem 20 epizod, Netflix jich přitom realizoval pouze 8. Výsledkem je tak fakt, že se na některé detaily z 1. série animovaného seriálu nedochází, několik původních epizod 1. série animáku je vměstnáno do sebe a dojde navíc i k čerpání z navazujících dvou sérií Země a Oheň. Dává to smysl, protože tvůrci přesně vědí, kterým směrem bude cesta seriálu směřovat a jak do sebe jednotlivé elementy původního seriálu přesně zapadají. S tím to pochopitelně obnáší i výraznou várku dramaturgických zásahů. Některé jsou cestou k lepšímu (humor z původního seriálu by sem jednoduše nepasoval), někdy k horšímu (Bumi!).  Na hrané Legendě o Aangovi pracoval tým 4 režisérů, kdy každý z nich stal za dvojicí epizod - Michael Goi, Jabbar Raisani, Roseanne Liang a Jet Wilkinson. Tato čtveřice dohromady vytvořila fajn pokus o něco, co by mělo skutečně evokovat ten milovaný svět, který původní Legenda o Aangovi představila. Mínus pochopitelně spočívá v tom, že animace pořád nevyhnutelně svádí k větším možnostem v rámci kreativity. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že minimálně několikrát se ukazuje, že tvůrci hraného seriálu umí dost možná i krapet více porozumět postavám respektive zvládají budovat příběh v novém kabátu tak, aby uspokojivě budoval právě ty silné vztahy z původního seriálu. Je tak nutná dokonalá chemie tří hlavních postav (o tom jistě ví své Wilkinson skrze režii seriálu Percy Jackson a Olympané), je důležité smyslupně pracovat s postavou Sokky v podání Iana Ousleyho, která musí ubrat na svém prapůvodním sexismu a přesto skrze něj budovat arch o úctě k ženskému pohlaví, především je ovšem nutné budovat vzájemný vztah dvou nejlepších postav původního seriálu - Zuka a jeho strýce Iroha. Národ ohně je už ve 20 minut dlouhé expozici prvního dílu zobrazen jako výrazné zlo, síla původního seriálu ovšem pořád tkví též v tom, že se na svět tohoto národa dívá pohledem, který není nutně černobílý. Daniel Dae Kim, který zde hraje hlavního záporáka Ozaie, ostatně prohlásil, že se svou roli rozhodl nepojmout jako Imperátora, ale mnohem tragičtějšího Dartha Vadera. Kim dělá radost, už pouhou dikcí zvládá evokovat Marka Hamilla (když už jsme u těch Star Wars), který Ozaie namluvil v původním seriálu. Když už je ovšem nutné poukazovat na tragické charaktery ve světě ohně, jsou tu Zuko v podání Dallase Liua a Iroh v podání Paula Sun-Hyunga Lee. Dvě nejnosnější postavy původního seriálu jsou nejvýraznější charaktery i v tomto provedení, výkon Leeho je poté po herecké stránce ten nejsilnější. Pouhými gesty totiž zvládá podat truchlení svého Iroha, který v Zukovi vidí svého syna a nevahá nad ním držet ochranou ruku. Motivace Zuka poté zvládá seriál podávat ještě zajímavěji, jeden z nejzajímavějších antihrdinů má tak v podání Liue rozevřen potenciál pro budoucna. Casting ústřední trojice poté nějak zvlášť nepřekáží, i když se o nikom z nich nedá říci, že by podával ten nejvýraznější výkon. Na tu jsou tu jiní (André Sogliuzzo je jako Bumi úmyslně doveden k podobě Bumiho ze seriálu a je to úsměvné). Právě díky nejrůznějším pomrkáváním ke stylizaci původního seriálu zůstává výsledek zábavný, stejně tak je skutečně za pochodu vidět dospělejší přístup. Tempo je chvílemi neukázněné, je to ovšem pořád neduh toho, že má hraný seriál oproti animované předloze zredukovaný počet epizod. A dramaturgický výsledek by díky tomu mohl rozhodně dopadnout mnohem hůř. Seriál má působivou choreografii akčních scén, zvládá scény, které zobrazují schopnosti ústředních postav, realizovat v zajímavě a vizuálně uspokojivé podobě, je vidět, že se moc nešetřilo a třeba město Omashu vypadá skvěle. Tvůrcům nechybí kreativita, ústupky, které mají v kontrastu s předlohou smysl, například představení Azuly v podání Elizabeth Yu je provedeno na jedničku, protože nový úvod této postavy naprosto sedí k její nevyzpytatelné povaze a ukazuje, že s ní Yu do budoucna nebude mít problém. Smysl ostatně rázem dává i postupné zapojování flashbacků, které vždy mají nějaký smysl, upevňuji témata animované předlohy i hrané adaptace - přátelství a lásku. Z hraného seriálu dýchá ten komplexní svět, který není vůbec černobílý, za pochodu se vykupuje mnoho hříchů, které nadělala adaptace M. Night Shyamalana (pokud je tedy skutečně po specifické publikum tak těžké je překousnout), přesto se dost možná nikdy úplně nevyjeví pocit, že by se měl kdykoliv představit zajímavější svět, než ten, který může dodat již známá animovaná podoba. Hrané médium má totiž pořád své hranice respektive hranice fantazie. Hraný seriál Avatar: Legenda o Aangovi se tak může jevit jako ideální kompromis. V mnoha ohledech se tu zachovává věrnost k původní předloze, paradoxně projekt opustili tvůrci původního seriálu, Michael Dante DiMartino a Bryan Konietzko, kvůli faktu, že se chtěli více vzdálit od původního seriálu, kdy Netflix preferoval věrnou adaptaci. Ta poté ostatně dorazí, skutečně se v závěru uzavírá 1. kniha Vody a zároveň je finále s princeznou Yue tak emocionálně silné, jak by mělo být (Amber Midthunder je po Predátor: Kořist oficiálně výrazný herecký objev). Daří se hranému seriálu přitom napodobit kouzlo původního seriálu? V jistém ohledu pořád jen tak napůl. Do velké míry šlo ovšem pořád tak trochu o předem prohranou soutěž. Hraný seriál nicméně zvládá vykoupit pochybnosti, které vybudovala filmová adaptace M. Night Shyamalana. Svět, ve kterém Aang kráčí vstříc svému osudu, může bez větších problémů fungovat i v hraném médiu, na to jde pořád o svět více nežli dostatečně zajímavý. Tvůrci se s obtížným úkolem poprali se ctí a výsledkem je minimálně fajn start seriálu. Ne bezchybný, který by chvílemi neevokoval pocit, že by měl svět Avatara snad ožít až v podobě chystaných celovečerních animáků a údajně i dalšího seriálu. Zároveň v něm je ovšem dostatek kompromisů dramaturgických ústupků a zároveň tvůrčích invencí, že výsledek funguje. A to někdy tak nějak stačí. I díky velké sledovanosti je tak jisté, že se tento seriál ještě vrátí. A adaptace knih Země a Oheň by díky 1. sérii alespoň nemusela brutálně bolet. Původní Avatar: Legenda o Aangovi je již tak kultovní záležitost, že pro mnohé budou pokusy o to převést kouzlo původní animované pecky do hrané podoby jistým trnem v oku. Animovaný seriál přitom nejde vnímat jako absolutní výhru, přesto v mnoha ohledech zároveň o slušně odehraný zápas, kde do velké míry rozhoduje skóre na body. A pozitivních se jich za celých 8 epizod najde více nežli dost. Nechybí přitom úlomky, které stojí za vylepšení, tvůrci se ovšem minimálně slušně porvali s výzvou a zvládli si obhájit fakt, že by mělo dojít minimálně na dodělání dvou zbylých knih (a v případě pokračujícího úspěchu nejspíš nevyhnutelně i na hranou Legendu Korry). Tvůrčí tým s Albertem Kimem si u nejednoho vybudoval zvědavost. Nyní si jistě u některých vybudoval pozornost....   PS: Když už něco nutně vyčítat filmové adaptaci M. Night Shyamalana, mělo by to být zacházení s Appou a Momou. This show is giving my boys justice!

Během prvních let 21. století se v DreamWorks Animation realizovalo hned několik animovaných filmů s parodickým nádechem. Stačí ostatně zmínit jen jméno Shrek, Příběh žraloka byl variací na gangsterky, především první Kung Fu Panda na filmy o kung-fu, Monstra vs. Vetřelci poté odkazují na nejrůznější monster filmy. A pak tu byl Megamysl. V roce 2010 DreamWorks Animation nastartovalo jednu silnou franšízu v podobě Jak vycvičit draka, Shrek: Zvonec a konec byl poté dočasným koncem pro jinou populární franšízu tohoto studia. Megamysl se tak do jisté míry jevil jako černá ovce roku, která navíc dorazila pár měsíců po Já, padouch. Megamysl se ostatně pokračování v podobě seriálu (kterému bude předcházet odpudivě působící celovečerní film) dočká až za týden. Do jisté míry poté za to jistě může fakt, že si Megamysl postupně vydupal kultovní následovnictví. A to naprostým právem. Megamysl Toma McGratha (který Megamysla realizoval mezi druhým a třetím Madagascarem) startuje jako variace na rivalitu Supermana a Lexe Luthora - Kdyby tedy Lex Luthor měl ještě trochu výraznější plešatou hlavu, byl modrý a po vzoru Kal-Ela pocházel z jiného světa. Po vzoru planety Krypton domovský svět Megamysla zaniká, přitom všem Megamysl sice dostane svého věrného Poskoka, zároveň ovšem přeslechne k čemu je dle svého otce vlastně předurčen. Rivalita mezi ním a Metro Manem začíná v podstatě od zániku jejich světů, kdy různé náhody osudu zdánlivě jasně vytesají do kamene, že je údělem Metro Man ochrana města Metro City, Megamyslovi je poté souzeno, aby plnil pozici jeho nepřítele. Metro Man je ostatně ten pohledný hrdina inspirován kromě Supermana mimo jiné také Elvisem Presleym, Megamysl je poté už dle svého vzhledu odsouzen k tomu, aby konal zlo. Vyplatí se ovšem skutečně takhle soudit knihu dle obalu? Megamysl sice startuje jako tuctová variace na superhrdinské příběhy, jakmile ovšem dojde k zásadní porážce Metro Mana, propriety superhrdinského žánru se pořádně začínají ohýbat. Cupitání mezi vzdávání pocty a čistou parodií na superhrdiny je zřejmá (Kosmotáta nevypadá jako Marlon Brando ze Supermana Richarda Donnera pro srandu králíkům), nejdůležitější ovšem je přístup k vyprávění. Jak se zachová záporák, který porážkou svého protivníka přijde zdánlivě o jediný smysl života? Megamysl od dětství tráví čas ve vězení, je souzen za svůj vzhled, očekává se od něj, že budu vždy zlem. Megamysl je v tomto ohledu do velké míry oběť systému, která navíc od malička žije ve stínu jiného návštěvníka z vesmíru. Někoho, kdo je do velké míry stejnou obětí. Napříč Megamyslem se ostatně prolíná motiv volby. Není přitom nutno omílat známé myšlenky o tom, že je nutné k velké moci přistoupit s velkou odpovědností a každé dobro (ying) má své zlo (yang). Jde o to, že si každý může vybrat cestu buďto hrdiny a nebo cestu záporáka, nic není vytesáno do kamene. Původ Megamysla a Metro Mana je paralelou na hned několik protkaných osudů komiksových superhrdinů a jejich úhlavních nepřátel. Je to ovšem pořád do velké míry o rozdílech v zázemích a především o postoji společnosti. Je nepravděpodobné, že se někdo skutečně jako hrdina narodí. Pravděpodobnější je, že si někdo musí status hrdiny vydobýt. Megamysl je horkou sprchu pro všechny, kteří tvrdí, že animované filmy mohou být intelektuálně obohacující pouze pro dětské diváky. Má v sobě totiž tolik chytrých motivů, že by je mu kdejaká moderní supehrdinská záležitost snadno záviděla a Megamysl rozhodně není prvoplánovou záležitostí pro děti, nejen díky várce skutečně seriózních a dospělých témat. Titulní postava je posedlá tím, že představuje zlo pro svého protivníka, jakmile ovšem o něj přijde, všechny ty únosy a destrukce města najednou přestávají dávat smysl. Logickým krokem pro někoho, kdo přišel o smysl života, je najít náhradníka, i když taková tréninková montáž jasně naznačuje, že nešlo o toho nejvypečenějšího kandidáta. Krom výtečné hudební dramaturgie (Michael Jackson AC/DC, Guns N' Roses, Electric Light Orchestra....) je tu navíc hudba dua Hans Zimmer a Lorne Balfe (I'm the Bad Guy!), film obsahuje i spousty zábavných vizuálních gagů, především ovšem skutečně zobrazuje uvědomělý příběh o tom, že konfrontace se zlem může probudit dobro i v někom, kdo svou dobrou stránku dávno zakopal. Šťávu filmu dodává i parádní výběr dabérů (Brad Pitt je jako Metro Man castingová trefa, Jonah Hill se na roli Hala Stewarta výtečně hodí, Will Ferrell do dabingu hlavní role dává veškerou možnou energii....), potěší v něm i výtečně budovaná romance, která v titulním představiteli zla začne klíčit něco pozitivního. Mezi nejvíce emotivní momenty film ostatně patří konfrontace Megamysla s jeho chůvou Poskokem, emocionální konfrontace za doprovodu deště i moment, kdy Megamysl zalituje, že on není ten, který by měl prvoplánově získat svou vyvolenou a odletět s ní k západu slunce. Výtečně díky tomu funguje i finále, který nakonec ukáže, že pravý hrdina někdy může skrývat nečekanou tvář. Je to pořád velkolepý superhrdinský film, kterému nechybí velkolepá akce, v rámci animace mu poté nejde vytknout výtečná technická stránce (především osvětlení nočního Metro City nebo déšť). Stylizací ústřední postavy připomínají své dabéry (promiň Wille Farrelle!), především se s nimi ovšem pracuje nějak zajímavě. Ať už je Hal Stewart v záběru sebevíce opovrženíhodný záporák, film nějak schopně pracuje s jeho motivací, odhalením toho, že mu superschopnosti nedají absolutně vše, co by chtěl a jsou úkazem toho, co se stane v moment, kdy schopnosti obdrží ne zrovna dvakrát ideální postava. Samotný film ostatně skrývá několik sofistikovaných narážek k budoucímu vývoji zápletky, nikdy se ovšem nevybaví pocit, že by se tu vyloženě jelo až příliš dle bezpečných schémat. Ano, vývoj zápletky je možná předvídatelný, odkazového utahování si ze superhrdinského žánru je do jisté míry jako šafránu, přesto Megamysl pořád pracuje s nosný a zajímavým konceptem, který se navíc povedlo přenést do více nežli uspokojivé podoby. I proto potěší, že i když se Megamysl v době svého uvedení nedočkal toho největšího přijetí, nejen kultovní following mu za ty roky dal za pravdu. Megamysl se i po letech v jistých kruzích vystavil jako instantní animovaná klasika, která i po letech zvládá nejen pobavit, ale též emocionálně uspokojit. Pracuje navíc s tak zajímavým konceptem, který by skutečně kdejaká aktuální konkurence v rámci komiksového žánru záviděla. Megamysl tehdy nebyl největším úspěchem a proto se ani okamžitě nedočkal oznámení prací na čistokrevném pokračování, po více než dekádě ovšem dojde na seriál Megamind Rules!, kde se Megamysl bude snažit stát nejen hrdinou, ale také influencerem. Už pilotní film Megamysl vs. the Doom Syndicate působí nejen odpornou animací a absencí původních dabérů tragicky, existence tohoto dodatku naštěstí kvality původní pořád do jisté míry nedoceněné animované pecky ovšem jen tak neshodí....

Stanley Kubrick za svůj život „realizoval“ pouze 13 celovečerních filmů, na druhou stranu je mnoho jeho filmů legendární záležitostí. 2001: Vesmírná odysea patří mezi nejuznávanější sci-fi všech dob, Osvícení zase mezi nejuznávanější horory všech dob, stejného uznávání se poté dočkaly také Olověná vesta, Mechanický pomeranč nebo také Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kubrick sice realizoval pouze 13 celovečerních filmů, za svou kariéru ovšem zvládl pokrýt prakticky každý stěžejní žánr. A v případě Dr. Divnolásky došlo na komedii. V případě Kubricka pochopitelně na krapet ambicióznější.  V roce 1964 už nějakou dobu probíhala studená válka mezi USA a Sovětským svazem, 2 roky nazpátek poté došlo ke kubánské krizi. I tentokrát Kubrick šáhl po předloze, v tomto případě po knize Red Alert od Petera George. Politická satira, která se i díky palčivému tématu nevyhýbá černému humoru, je dalším Kubrickovým zásadním milníkem a i tentokrát patří Dr. Divnoláska mezi nejuznávanější zástupce svého žánru.  Slavný komik Peter Sellers tu zazářil hned v trojroli, kromě titulního Dr. Divnolásky, bývalého nacisty a na invalidním vozíku, také jako prezident USA Muffley a kapitán královského letectva Mandrake. Sellers tu utvrdil pozici hereckého chameleona, kromě něj tu poté byl George C. Scott (který se tu jako generál Turgidson objevil pár let před tím, než mu titulní role v Generálu Pattonovi přinesla Oscara), Sterling Hayden jako paranoidní brigádní generál Ripper a nebo James Earl Jones, pro kterého byla role poručíka Zogga filmovým debutem. Film plný výrazný výkonů ovšem táhne především zmíněný Sellers. Ve třech rolích střídá přesvědčivě akcenty, úroveň serióznosti pojetí postav a snadno se mu daří až budovat dojem, že jeho tři charaktery vlastně nehraje stejný herec. Síla Kubrickovi satiry tkví v tom, že zůstává silná a strefuje se do černého i v dnešní době (téma strachu z atomových bomb a napjatých politických vztahů je nevyhnutelně příliš aktuální), film díky tomu zvládá být zábavný, přesto z něj též zvládá funkčně mrazit. Film úmyslně sleduje směšnost průměrného myšlení zelených mozků, které snadno implikuje nějakou nadsázku, přeci jen ovšem ve finále není tak daleko od pravdy. Základy filmu sice stojí na vážné knižní předloze, Kubrick ovšem v tehdejším kontextu film obohatil o nadsázku a nádech absurdní podívané, která jakoby se odehrávala ve zcela jiném světě. Přesto jde pořád o náš svět, který je snadné rozeznat i přes nějakou tu Kubrickovu fabulační přidanou hodnotu. Rodeo na bombě snadno patří mezi nejvíce ikonické momenty komediálního žánru. Stejně tak spousty momentů tak funguje, protože jsou přehnané a působí skutečně jak z jiného světa (jen si zkuste představit, že by v roce 1964 volal Lyndon Johnson Nikitovi Chruščovovi s tím, že omylem spadla jedna bomba).  Kubrickova vize i tentokrát působí zcela puntičkářsky dokonale, prim v tom hraje úžasná vizuální stránka, působivá výprava i spousta sofistikovaně promyšlených záběrů. Do velké míry komorní záležitostí její komornost bohatě stačí, především proto, že se i přes komornější prostředí tady pořád řeší důležitá téma jako je jaderná hrozba a s tím i hrozba 3. světové války. Jména postav mají skrytý podtext (Jack Ripper -Jack Rozparovač), stejně tak se i přes nadsázku a satiru Kubrick vyhýbá fraškovým momentům a pořád i přes uvolněný satirický nádech servíruje podívanou na úrovni, která dokáže i z pouhopouhého bunkru udělat vizuální orgie. Tvůrci jako Kubrick v dnešní době holt chybí. Silně ostatně působí i závěr, který ihned po výbušném rodeu nabídne plán Dr. Divnolásky na spasení lidské civilizace, která i díky Divnoláskově minulosti snadno svádí k naplnění ideálu Adolfa Hitlera a jeho „čisté rasy.“ Pak už jen chybí mrazivá pasáž zobrazující skutečné výbuchy atomových bomb a otevřený nádech tragédie. Pro Kubricka šlo jistě v mnoha ohledech o fascinující otevřená vrátka, možná proto se sám v roce 1995 rozhodl pro realizaci pokračování s názvem Syn Divnolásky, kdy chtěl, aby se režie filmu chopil Terry Gillam, tvůrce filmů jako Brazil, 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas. Scénář nikdy nebyl dokončen a Gillam se i přes zaujetí námětem o filmu nedozvěděl až do Kubrickovi smrti v roce 1999. Těžko říct, jak by Kubrickem schválené pokračování jeho filmu v režii Gilliama dopadlo, odkaz Dr. Divnolásky bude nicméně alespoň žít v podobě chystané divadelní hry, kde si po vzoru Petera Sellerse na prknech Noël Coward Theatre zahraje několik rolí Steve Coogan.  Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je i po 60 letech filmem, který zvládá být satirický rýpavý, v mnoha ohledech zábavný svou absurdností, stejně tak ovšem mrazivý a chtě nechtě aktuálnější, než se kdy vůbec mohlo zdát. Ať už nás nejvíce mrazí z potencionálních atomových výbuchů, žití v podzemí a nebo nevyhnutelný návrat totalitního nebo diktátorského režimu. Kubrick vážnou předlohu nerealizoval s tím nejvážnějším nádechem a spousty momentů svou zábavností funguje. Neznamená to ovšem, že by Kubrick přes to vše skutečně nezvládl v roce 1964 v mnoha ohledech trefit do černého. Zvláště kdy některé ústřední postavy svým myšlením snadno evokují Donalda Trumpa, svou zmateností poté Joea Bidena. Seznam filmů v Národním filmovém registru pro kulturně, historicky nebo esteticky důležité filmy se nevyhnutelně rozrůstá, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je nicméně jedním z těch filmů, který na ně patří zcela právem....

1. série antologického seriálu Temný případ je mnohými vnímána jako jeden z nejzásadnějších televizních milníků uplynulé dekády. Nic Pizzolatto dodal vynikající kriminálku, která vsadila na sehranou dvojici Matthew McConaughey a Woody Harrelson (dávno předtím nežli se objevily důkazy o tom, že by dvojice mohla být pokrevně příbuzná), mysteriózní atmosféru a fakt, že se tu kromě vyšetřování hodně hrálo i s osobním příběhem ústřední dvojice. 1. režie v režii Caryho Joji Fukunagy jednoduše nastavila kvality příliš vysoko. 2. série od Pizzollatta přišla se zcela novým příběhem a zvládla být do jisté míry důstojným nástupcem 1. série, své kvality poté jistě měla i 3. série od Pizzolatta, která ovšem přeci jen byla do velké míry již slabším odvarem. Od 3. série uběhlo 5 let, Pizollatto seriál jako scenárista opustil a rozhodl se věnovat jiným projektům, kdy to vypadalo, že to znamená, že na další série Temného případu jen tak nedojde. Jenže na 4. sérii s podtitulem Temná krajina přeci jen došlo, kdy se Issa López chopila pouze showrunnerky, scenáristky i režisérky. Zvládá 4. série fungovat i bez účasti Pizzolatta? Sám Pizzolatto se ke 4. sérii nevyjádřil dvakrát lichotivě, konkrétně Noční krajinu označil za hloupost. López se k přístupu Pizzolatta vyjádřila tak, že každý autor má specifický, zvláštní a jedinečný vztah k příběhům, které vytváří, a ať jsou jeho reakce jakékoli, má na ně právo, sama ovšem dle svých slov realizovala Noční krajinu s hlubokou láskou k práci, kterou odvedl Pizzolatto, a s láskou k lidem, kteří ji milovali, zároveň ovšem chtěla přistoupit svěže. Právě svěžest by mělo být to, co by se na 4. sérii mělo cenit nejvíce. Jestli je totiž za pochodu v rámci všech 6 epizod něco cítit, je to fakt, že i když López za pochodu vzdává poctu předchozím sériím a stylu Pizzolatta, k látce přistupuje velmi svěže, nejen díky svěžímu prostředí. Po Louisaně, Kalifornii a Plošině Ozark se 4. série odehrává na Aljašce. López se daří na startu seriálu budovat to, co tolik fungovalo na startu 1. série. Atmosféru a budování napětí, načrtnutí detektivní zápletky a především se tu pracuje se dvěma zajímavými ústředními postavami. Jodie Foster po více jak 30 letech v roli Elizabeth Danvers volně navazuje na postavu Clarice Starling, profesionální boxerka Kali Reis poté už na počátku tohoto roku působí jako jeden z hereckých objevů roku. V průběhu Noční krajiny se přeci jen ukáže, že Noční krajina není po scenáristické stránce nejsilnější a lehce se ukáže, že vyloženě nestačí na kvality 1. série, přesto jde po celou dobu o zajímavou práci. I proto, že se Temný případ vrací ke kořenům, které kromě kriminálního thrilleru zvládnou v nejsilnějších momentech fungovat i jako psychologické drama. Je překvapivé, že i přes pouhých 6 epizod (o dvě epizody méně než v případě předchozích 3 sérií) má v součtu 4. série dost možná to nejpomalejší tempo a jistě se za pochodu snadno vybaví pocit, že by López nějaká ta scenáristická/dramaturgická konzultace na víc prospěla. Za pochodu je chvílemi cítit, že López skutečně není Pizzolatto a je vlastně v tomto případě férové, že se fandové původního seriálu budou cítit podvedení. I když jde možná až o příliš zaujatý pohled a po vzoru Pizzollatta se tak trochu přehání. Jestli něco na Noční krajině funguje, je to nádech hororové atmosféry, kterému přispívá mimo jiné zmíněné prostředí Aljašky. López v jisté míře k Noční krajině přistupuje podobně jako Rian Johnson ke svému Star Wars: Poslední z Jediů nebo J. J. Abrams ke svému Star Treku - jde o svěží přístup, který přesto zůstává tou starou dobrou značkou a nebojí se i přes svěžest zůstat jednou nohou v kořenech. Kdyby přeci jen López zůstala příliš věrná zadaní od Pizzolatta, opět by došlo k výtkám, že se tato tvůrkyně bojí nějakých větších výzev a striktně se drží manuálu od zkušeného autora. Nikdy se nejde zavděčit všem, o to více potěší, že López v rámci populární kriminální antologie sází spíše na invenci nežli na sázku na jistotu.  Kromě masové vraždy tu pořád prim hrají především osobní vztahy ústředních postav, kdy Jodie Foster tentokrát hraje spíše antihrdinku a opět je ve své roli fantastická. Stejně tak potěší, že i když finále zdánlivě dodá jasné odpovědi, stejně tak nabízí hned několik možných intepretací, které završení Noční krajiny dávají ještě větší emocionální náboj. I tentokrát ústřední zápletku spojuje profesní a osobní život ústředních postav, i když se poté vyložené nadšení vypaří po prvních dvou epizodách, přesto si seriál dokáže po celou dobu udržet pozornost. Závěr poté zcela jistě nemusí naplnit veškerá budování očekávání a do jisté míry zkazit dojmy z výsledného seriálu. I v sobě rozpolcené finále ovšem nabízí důkaz, že jde minimálně o zajímavou sérii, která nejvíce skutečně těží z toho, že se vydává odklonem od Pizzolatta.  Temný případ: Noční krajina je ten případ, kdy jde vlastně v jistém ohledu chápat veškerou projevenou nenávist. Pizzolatto za sebou v rámci seriálu jistě nechal obří stín, účast López ovšem potvrdila, že seriál může fungovat i bez něj a proto i díky výrazné sledovanosti jistě není vyloučena realizace 5. série. Lepší by ovšem bylo, aby se López již nevrátila, seriálu se opět chopil někdo nový a 5. série by tak opět mohla těžit ze svěžesti, kdy ta antologickému formátu prospívá pořád přeci jen nejlépe....

Jde pasivní přihlížení vnímat jako spoluvinu a jde spravedlnosti dostát bez toho, aniž by si člověk sám zašpinil ruce? Otázky, které v jisté míře jistě otevírá Válka policajtů. Rudolf Biermann nerealizoval variaci na americké akční filmy či britské gangsterky Guye Ritchieho, naopak realistické zobrazení kriminálního příběhu odehrávajícím se na Slovensku, kde politici, zkorumpovaní policisté a mafiáni žijí ve vzájemné symbióze. Skrze schopný scénář film zobrazuje komplexní svět plný výrazných postav a působivého příběhu, který je spojuje, jeho největší síla ovšem nadále spočívá v tom, že jde o příběh ze skutečného Slovenska. Válka policajtů díky tomu není pouze působivým filmem, ale také jistou formou výpovědi o absolutní tehdejší vládě Vladimíra Mečiara. Ať už má poté závěr symbolizovat záblesk naděje do budoucích let Slovenska a nebo nechává pootevřená vrátka k případnému pokračování, funguje v obou případech. Představený svět v tomto filmu je totiž natolik zajímavý (Inženýr v podání Mariána Mitaše si rovnou říká o vlastní film), že by návrat do něj neurazil. Především proto, že jde díky množství korupčních kauz a mafiánských příběhů s tím spojených rozhodně odkud brát....

ZAZNAMENANÝ TELEFONÁT MEZI F (FEIGE - CEO MARVEL STUDIOS) A V (VINCIQUERRA, CEO SONY): F: "Nazdar Todde, ty kxxdo, jak je?" T: "To víš Kevine, jde to, mám rýmu, naštěstí i díky tobě můžu smrkat do padesátidolarových bankovek. " F: "Jsem ti říkal, že to bude skoro dvoumiliarda ty bxxno. Hele mám prosbu. " T: "Co potřebuješ?" F: "Hele, lidé nám začínají říkat, že po Endgame to s náma jde z kopce. Tržby jdou dolů, Marvels asi budou propadák roku, potřebuju pomoc." T: "A s čím?" F: "No ,prý točíte tu Madam Web."  T: "A co s ní?"  F: "Hele, posxxte to totálně, ať si nás zase lidi začnou vážit."  T: "Kevine, si děláš pxxel ty vxxe, tak si zoufalej?" F: "No tak Todde, dlužíš mi to. Nebýt mě by No Way Home nedalo téměř dvoumiliardu." T: "Řekl bych, že spíše bez Tobeyho a Andrewa ty narcisto zxxrvená!" F: "Hele, mám návrh. Uděláme Spider-Mana 4, půjčíme ti Daredevila, Punishera, Kingpina a i toho Ant-Mana. Vyděláme zase dvě miliardy a pak si zajdeme do bordelu."  T: "A bude tam mnohovesmír?"  F: "Todde, no já si myslím, že bychom to neměli po No Way Home přehánět. Nechceme ty lidi nechat se přejíst." T: "Ty vxxe, něco chceš a sám uděláš pxxu? Dej mi k tomu multiverse, zavolej Tobeymu a Andrewovi, a já jim teď řeknu ať tu Web sestříhají úplně tragicky, vxxxxou se scénářem, aby byl úplně za vyliž pxxel a bude to mrxka par excellence!"  F: "No, když na tom trváš.... "T: "Chtěl jsem přexxxnout Sydney Sweeney. Ale kvůli tobě teď na mě bude naxxxná, že jsem jí málem zabil kariéru ty čuxxku!" ------- Tohle je zřejmě jediná možnost, jak racionálně odůvodnit existenci Madam Web. A pak je tu ještě varianta, že se ve studiu Sony ani nesnaží. Prostě si náhodně vyberou nějakou více či méně známou postavu ze Spider-Manovi mytologie, rozhodnou se realizovat vlastní film a ani se přitom nějak nezamyslí nad tvarem. Výsledek bolí. A bolí hodně. Nestává se každý den, aby vznikl film definovaný jako blockbuster, který působí dojmem, že na něj při jeho realizaci zřejmě opravdu všichni kašlali. Lidé nejsou hloupí a nevyrazí na film čistě kvůli faktu, že má film cosi společného se Spider-Manem (tedy alespoň někteří lidé), aby ten film nakonec řekl, že pokud člověk převezme zodpovědnost, získá velkou sílu. Zodpovědnost přitom zdánlivě převezme každý, kdo Madam Web dobrovolně navštíví. Nedá se ovšem říci, že by následně dorazila ta slíbená velká síla. Film horší než Morbius! I když jen o prsa Dakoty Johnson....

Hraný debut Petra Hátleho mohl klidně skončit jako laciná snaha svézt se na úspěchu více než kdy jindy populárních true crime příběhů, výsledek ovšem dodává mnohem více. Nejen tragické psychologické drama, které snadno evokuje příběh Macbetha a Lady Macbeth, ale také výpověď o naivitě, důvěře a definici svobody. Jde o nepříjemný zážitek, kdy to celé podtrhuje fantasticky věrohodný výkon ústřední dvojice. Celý film ovšem nutně nestojí pouze na Janu Hájkovi a Lucii Žáčkové. Kombinace reálných základů a adekvátní fabulace přináší silný zážitek, ze kterého bude funkčně mrazit ještě nějakou dobu. A stejně tak si bude podmanivě manipulativní a chvílemi vyloženě chladnokrevný výkon Lucie Žáčkové říkat o to, aby vznikl prequel o Daně Bábikové. I když je poté teprve začátek roku 2024, ústřední dvojice si musí příští rok nutně dojít pro České lvy!

Slámův návrat na vrchol se úplně nekoná, přesto je jeho první film této dekády mnohem sympatičtější podívanou, než tomu bylo u jeho filmů za uplynou dekádu. Filmy málokterého lokálního tvůrce vypadají tak dobře, jak se tomu dá říct u Bohdana Slámy, potěší také zajímavé prostředí, které netěží pouze z moravské variace na italské Toskánsko a navzdory očekáváním nesází pouze na prvoplánovou moravskou variaci na Romea a Julii. Sláma nenatočil další Štěstí nebo Venkovského učitele, přeci jen ovšem ve formě Sucha dokazuje, že jde pořád o tvůrce, který by mohl v budoucích letech nadále minimálně příjemně překvapovat....

Obsah filmů na seznamů nejlepších romantických komedií se pochopitelně liší případ od případu, na málokterém ovšem chybí Když Harry potkal Sally. Rob Reiner možná není vnímán jako velká režijní legenda, jeho filmy jako Misery nechce zemřít, Pár správných chlapů, Princezna Nevěsta nebo právě Když Harry potkal Sally ovšem zaručí, že se na něj bude jako na režiséra jistě vzpomínat v dobrém. A odkaz Reinera tomu bude moct být do jisté míry vděčný zmíněnému Harrymu a Sally. Nora Ephron napsala dvojici filmů Samotář v Seattlu a Láska přes internet, dvě kultovní komedie s Tomem Hanksem a Meg Ryan, právě před Tomem Hanksem ovšem Meg Ryan měla po boku Bilyho Crystala, pro Ephron to tehdy znamenalo druhou nominaci na Oscara za nejlepší originální scénář po Silkwood. Jestli Když Harry potkal Sally něco dokazuje, je to fakt, že scénáře Ephron v sobě skrývaly velkou dávku lidskosti, díky tomu též uvěřitelnosti. Je to příklad velmi chytré romantické komedie, zároveň specifický úkaz toho, jak s citem vyobrazit přátelské pouto mezi mužem a ženou. Scénář Ephron do jisté míry vycházel z přátelství, které Ephron udržovala s Reinerem a Crystalem, Reiner měl za sebou navíc čerstvý rozvod se svou manželkou Penny Marshall a postava Harryho byla do jisté míry založena na něm. To celé ještě více přispívá autentičnosti celé komedie, ne nadarmo se říká, že ty nejlepší romantické komedie jako by psal sám život. I proto je Když Harry potkal Sally plné zábavných momentů (,,I'll Have What She's Having´´ rules!) Postupný děj této romantické pecky nemusí za pochodu dvakrát překvapovat, výjimečnou jí totiž dělá právě chemie ústředního dua. Harry chvílemi působí jako postava z filmu Woodyho Allena, kterou Allen stvořil k obrazu svému (tak to měl ostatně většinu své kariéry ve zvyku), Sally poté rozhodně není tuctovou hrdinkou romantických komedií.  Když Harry potkal Sally pokrývá 12 let společného prolínání životů dvou ústředních postav, kdy těchto 12 let ukazuje, že žádný vztah není černobílý, naopak vztahy bývají komplexní, kdy existuje spousta toho oťukávání, nástrah nebo nových pohledů na věc. I když zdánlivě nemusí jít pro mnohé o tak zásadní milník svého žánru, nevyhnutelně Když Harry potkal Sally ovlivnilo spousty svých nástupců. Síla filmu i po více než třech dekádách tkví v tom, že se v něm diváci mohou poznat. Každý mohl mít svého Harryho a nebo svou Sally. I když poté reálný svět pochopitelně není pohádkou, Když Harry potkal Sally je film, který i po letech snadno probouzí víru v opravdovou lásku a nebo alespoň v to, aby si každý skutečně mohl najít svou/svého Harryho/Sally.  Rob Reiner se sice pravděpodobně nebude vyskytovat na seznamu nejzásadnějších filmařů historie kinematografie, minimálně v rámci romantického žánru si i díky Princezně Nevěstě a především Když Harry potkal Sally zapsal nezpochybnitelnou pozici. Když Harry potkal Sally se totiž bude i v dalších letech na seznamu nejlepších romantických komedií objevovat zcela právem....