filmfanouch

Sláva Marvel Cinematic Universe sice upadá, počet chystaných projektů to ovšem rozhodně v následujících letech prozatím neomezí. I proto zněl sympaticky nápad na založení značky Marvel Spotlight, která měla spoléhat na individuálnější projekty, které nemají mít širší vliv na hlavní MCU a více stát na postavách a jejich rozvoji. Seriál Echo je v podstatě prvním seriálovým spin-offem MCU, kdy vychází ze seriálu Hawkeye. Hluchá Alaqua Cox po představení v seriálu Hawkeye dostala vlastní seriál, který mohl přislíbit nejen návrat Wilsona Fiska/Kingpina nebo drobný náskok Daredevila. Echo rozhodně není dokonalý projekt, dost možná ovšem přichází pro MCU v ten pravý moment.   Maya Lopez není hrdinka. Má k ním docela daleko, kdy je minimálně první tři epizody snadnější Echo označit za antihrdinku. Její seriál má poté nejblíž k Marvel seriálům od Netflixu, kdy je to poznat především v první epizodě, kdy hned dojde na fyzickou akci. Nejen akční scény chvílemi pracují s faktem, že je hlavní hrdinka hluchá a neslyší svět kolem sebe, režisérky Sydney Freeland (epizody 1-2, 4-5) a Catrion McKenzie (epizoda 3) poté zvládají, aby měly akční scény ten správný náboj. Jen je dost možná nevyhnutelné, že konfrontace s Daredevilem nastaví hranice až příliš vysoko a do konce seriálu se již na ní navázat nedokáže.   V sázce vlastně tentokrát není tolik. Vendeta, snaha o záchranu rodiny a napojení na její dědictví. Vlastně to jde ovšem ruku v ruce s tím, co by projekty Marvel Spotlight měly představovat. V po-titulkové scéně závěrečné epizody tak sice dojde k náznaku něčeho, co určitě bude mít nějakou větší dohru, Echo ovšem působí uzavřeným dojmem a její komornost jí hraje do karet. Skutečně se tu jde především přes postavy a dialogy, kdy je sice těžké kvůli emocionálně většinu času chladné hlavní hrdince v jistých momentech dojít k těm správným emocím, i ty si ovšem nakonec k divákovi cestu mohou najít snadno. Především v závěrečné konfrontaci, která se vydá směrem, který nutně nepotřebuje výrazné násilí či velkolepou akci.   Po seriálu Hawkeye se vlastně dost možná těžko dalo říci, zda si zrovna postava Echo zaslouží vlastní seriál, dokáže si ho ovšem obhájit. Alaqua Cox je totiž i přes svůj handicap (kromě hluchoty jí také byla amputovaná noha podobně jako její postavě) ve své roli výtečná a člověk jí ty emoce věří i v moment, kdy může sázet pouze na své grimasy a emocionální projevy znakovou řečí. První epizoda ostatně do velké míry sází na flashbacky ze seriálu Hawkeye, právě některé momenty ze seriálu Hawkeye poté rázem mají větší emocionální hodnotu.   Echo dodává Wilsonu Fiskovi/Kingpinovi spravedlnost. Ne všichni se na tom mohou shodnout, někteří budou zpochybňovat, že se skutečně jedná o toho Kingpina ze seriálového Daredevila, celé to tam ovšem je. Už v původním seriálovém Daredevilovi byl Kingpin komplexní záporák, je jím i v Echo nejen díky opět výtečnému Vincentu D'Onofriovi, který zcela jistě patří mezi nejlepší castingy v historii komiksového žánru. Kingpin se projevuje jako emocionálně manipulativní záporák, kterému ovšem v některých momentech nechybí paralely s Thanosem. I zde se objevuje komplikovaný vztah s víceméně adoptivní dcerou. Kingpin je chlapík, který někomu v uličce rozmlátí obličej, aby se následně snažil nepoškodit dětskou duši, i když do velké míry marně. Seriál nějak pracuje s původem samotného Kingpina a finále díky tomu skutečně emocionálně funguje, především proto, že se potvrzuje, že Kingpin není černobílé zlo, kdy to jistě ukáže i chystaný Daredevil: Born Again.   Echo je do velké míry seriál o sebepoznání, kdy si postava prochází nějakým vývojem a zvládá se přitom vyhnout vyloženému superhrdinskému fetiši. Některé neduhy MCU jsou pořád znát (tak trochu zbytečné postavy na odlehčení se stávají výraznějším trnem v oku), přesto Echo zvládá působit něčím svěže. Nejen díky faktu, že start prvních tří epizod (především první a druhé) patří mezi jedny z nejlepších pasáží, které se v MCU za jeho již bohatou historii objevily.   Trochu problematické je kombinování zdánlivě realistické a přízemnější MCU záležitosti, která ovšem přeci jen od počátku nadhazuje nadpřirozené prvky. Kombinace realistické záležitosti kráčející ve stopách Daredevila je tak narušena právě výkyvy nějakých schopností, které jsou v rodině hlavní postavy předávané po generace. Ty schopnosti nakonec mají nějakou smysluplnou roli pro vyvrcholení příběhu, přeci jen ovšem naruší ten realističtější a vyloženě brutálnější nádech, kdy je znát, že za seriálem stojí Marion Dayre, jedna ze scenáristek Volejte Saulovi. Seriál alespoň uctivě pracuje s odkazem Choctawského kmene, srovnatelně jako se s odkazem domorodých obyvatel Ameriky dařilo pracovat ve 2. sérii Co kdyby...?   Seriál má nakonec pouze pět epizod místo původních šesti plánovaných, čas proto není nafukovací a zamrzí, že chvílemi se seriál příliš zadrhává na místě, kdy se někdy dá snadno zamyslet nad tím, že šlo daný čas v rámci nějaké epizody obsáhnout snadno smysluplnějším způsobem, především proto, že čtvrtá a pátá epizoda rázem působí dojmem, že se do nich musí vejít jen nejvíce, především v porovnání s předchozími dvěma epizodami. Minimálně jedna zrušená epizoda navíc by dost možná neublížila. Akce je alespoň skutečně brutální, choreografie propracovaná, jen jí v součtu všech 5 epizod vlastně není zase tolik. Nevadí to právě díky faktu, že seriál spíše kupředu skutečně ženou zmíněné postavy a dialogy, vzájemné vztahy mezi postavami a motivy o síle rodiny, která může mít mnoho podob.   Echo je tak v součtu fajn startem nové podkategorie MCU projektů známé jako Marvel Spotlight, která ještě může předvést mnoho zajímavého a předvést další podobně svěží projekty. Svěžest pochopitelně nutně neznamená dokonalost a much by se na Echo našlo dost. V součtu jde ovšem nejen o fajn svěží závan, ale především o spin-off, který dává smysl....

Paul Giamatti možná nebyl nikdy tou hvězdou první kategorie, přesto si za léta v Hollywoodu vybudoval pozici známé tváře, která po vzoru Troye McClurea může kdykoliv snadno začít říkat „Možná si mě pamatujete z filmů jako…“ Truman Show, Muž na měsíci, Agent v sukni, Planeta opic Tima Burton (Giamattiho oblíbená role), Těžká váha nebo Straight Outta Compton. 56-letý herec si za svůj život došel pouze pro jednu oscarovou nominaci (Těžká váha), nyní to ovšem vypadá, že by Giamatti mohl pro Oscara dojít už za pár měsíců. Už nyní ostatně za svůj výkon ve filmu The Holdovers obdržel Zlatý glóbus. Za vše přitom může fakt, že se po téměř 20 let po chválené Bokovce Giamatti opět spojil s režisérem a scenáristou Alexandrem Paynem. Na Zlatých glóbech byl film sice kategorizován jako komedie, přesnější označení je ovšem komediální drama. To pro Giamattiho vůbec nemusí být žádná výzva, přeci jen za svou kariéru prošel várkou odlehčenějších i vážnějších výkonů. Pocity při sledování The Holdovers jsou poté zvláštní. Payne totiž natočil v podstatě starosvětské komediální drama, které jakoby schválně působí jako vystřižené ze 70. let (i když jde o film natáčený na digitál, vizuální triky film schopně maskují za film natáčený na celuloid), ruku v ruce s tím, že je samotný film zasazen do roku 1970. Film je to sice komorní a díky tomu také zdánlivě nenápadný, přesto má velmi silný scénář, který dokáže být zábavný i dojemný v momentech, kdy je jedno či druhé nutné. Paul Giamatti potvrzuje, že možná nepatří mezi nejznámější herce, přesto je velmi působivý charakterní herec. The Holdovers jsou v součtu pořád především charakterní studií osobní tragédie, která sice sleduje učitele, kterého by šlo z nejednoho důvodu vnímat tragicky, sám Paul Hunham je ovšem sám se sebou spokojený. Je tak akorát tvrdý k neukázněným studentům, přitom všem ovšem zvládá projevovat nutnou empatii. Místo sebelítostivého a sebe nenávidějícího charakteru tak dostáváme postavu, která má například blíže k Seanu Maguireovi z Dobrého Willa Huntinga nebo Johnu Keatingovi ze Společnosti mrtvých básníků. S Robinem Williamsem ostatně Giamattiho pojí právě fakt, že zvládá schopně přecházet z velmi odlehčených výkonů do vážnější pózy. The Holdovers ze začátku působí jako čistokrevná komedie, v průběhu děje se ovšem projeví tragičtější stránka celého příběhu. Především skrze postavu školní kuchařky Mary Lamb, kdy si Da'Vine Joy Randolph ztvárněním truchlící matky, kdy její výkon působí přirozeně a lidsky, právem obhajuje fakt, že Oscar za nejlepší herečku ve vedlejší roli nejspíš za pár týdnů dorazí právě k ní. Jako jednoho z hereckých objevů roku 2023 je poté snadno klasifikovat Dominika Sessu, který ve své první filmové roli zvládá věrohodně ztvárnit charakter, kterému nechybí trocha té arogance, zároveň nutná lidskost. Scénář Alexandra Paynea totiž ukazuje, že je jeho největší síla v té uvěřitelné lidskosti. Tři ústřední postavy (učitel, truchlící kuchařka, zanedbávaný syn) spolu mají výtečnou chemii, zároveň charakterní studie ke každému z nich přistupuje trochu jinak. Především Paul Hunham a Sessův Angus jsou dohromady výtečné duo. Jakmile si poté Paul Hunham dá koňak a vyplivne ho vstříc škole , emoce jsou jednoduše doma.  Vždy má přeci jen sílu fakt, kdy se příběh nějakého díla odehrává během Vánoc. Zdánlivé ideální svátky míru a pohody ke konci roku mohou být v rámci příběhu narušené úvahami o těžké minulosti a nějakými těmi traumaty, které na Vánoce vyplynou na povrch. The Holdovers díky tomu mají blízko například k Život je krásný od Franka Capry, technicky vlastně i k Vánoční koledě od Charlese Dickense, jen tedy bez nadpřirozených prvků a bez doslovných návratů do minulosti. The Holdovers tak díky nejen retro stylizaci připomenou filmy, které se už dnes jen tak netočí.  Celé to sice nevyhnutelně za pochodu servíruje dojem, že už tohle divák někdy někde viděl, právě ta přidaná hodnota v podobě lidskosti a očividné procítěnosti při psaní scénáře ovšem dojmy tahá nahoru. I přes zasazení do 70. let a zmínku o Válce ve Vietnamu poté z dobového zasazení vlastně The Holdovers nevytáhnou tak silný potenciál, kdy na New England zdánlivě pochybná éra vlády Richarda Nixona vlastně nemá zase takový vliv. Payne ovšem zcela očividně nechtěl točit film o napjaté politické atmosféře a předzvěsti aféry Watergate. Chtěl pouze natočit komorní charakterní studii tří zcela odlišných a přesto navzájem souznících postav. Lidskost a soucit si v tom každý bude muset najít sám, pro nejednoho člověka to pochopitelně bude těžký úkol. The Holdovers ovšem rozhodně nejsou plochá a vyloženě pozitivně naladěná podívaná. I když je v nejednom momentu snadné smát se od ucha k uchu, hořkosladkost se v závěru přeci jen dostaví. A to nejen díky faktu, že dost možná nenápadně zvedá prostředníček vůči establishmentu. Ale především proto, že The Holdovers ve finále dodávají tu správnou emocionální gradaci. Jeden z nejpůsobivějších filmů roku 2023 je rázem na skladě. Paul Giamatti se svým výkonem v The Holdovers nejspíš bude s Cillianem Murphym a jeho výkonem v Oppenheimerovi za pár týdnů bojovat na Oscarech, zvítězit přitom může jenom jeden (pokud se nebude opakovat případ z roku 1969). Rozhodnout se je těžké, rozhodně je ovšem jisté, že Paul Giamatti předvádí svůj dost možná nejpůsobivější výkon ve své kariéře a tahle role může herci v jeho kariéře rozevřít nové obzory. Alexander Payne zvládl dodat hřejivé lidské komediální drama, které se zvládá z úsměvné komedie postupně přetavit v něco víc, výsledně poté dodá jednu z nejvíce satisfakčních charakterních studií uplynulého roku. The Holdovers se vlastně nedají ani tak správně popsat, ty se musí jednoduše vidět!

Michael Mann si nejen Posledním Mohykánem, Nelítostným soubojem, Alim nebo Collateralem zajistil pozici režijní legendy, kterou člověk bude uctívat i kdyby na sklonku svého života a kariéry začal točit nepříliš povedené snímky. Diváky ostatně zvládl Mann snadno rozdělit už svým 9 let starým Hackerem, která sice nějak nesnížila Mannův kreativní um, neopřela se ovšem tehdy o dvakrát silný scénář a pro mnohé by nešlo o zrovna ideální rozlučku s talentovaným tvůrcem. Mann ovšem naštěstí svou kariéru Hackerem neukončil. 80-letý režisér aktuálně chystá kombinaci sequelu a prequelu ke svému Nelítostnému souboji, těsně předtím poté realizoval biopic Enza Ferrariho. Postava, která se mihla nejen v Le Mans '66 Jamese Mangolda, ale především legenda automobilového a závodního průmyslu. Pro Manna jde o vysněný projekt, který chystal více než dvě dekády. a kolem hlavní role se jednu dobu motali Hugh Jackman nebo Christian Bale. Nakonec se v titulní roli objevuje Adam Driver, kdy je Mannův nejnovější film do velké míry financován nezávisle. Vznikl tak film za 95 milionů dolarů, který byl dávno předurčen k tomu stát se finančním propadákem. Stojí alespoň Mannův doslova vydupaný projekt za to?   Kdyby se Enzo Ferrari po vzoru královny Alžběty dočkal vlastního seriálu na Netflixu, Ferrari Michaela Manna svým příběhem působí jakoby byl jeho příběh pro základ 3. série jeho vlastního seriálu. Píše se rok 1957, Ferarrimu je již skoro 60 let, přišel o dědice a podepsala se to mimo jiné na vztahu s jeho manželkou Laurou. Ferrari rozhodně není film pro automobilové fajnšmekry a velmi snadno se dá pochopit, že ne všechny zaujme, že místo dalších Rivalů nebo Le Mans '66 dostanou spíše snahu o nahlédnutí do duše Enza Ferrariho. A bylo by vlastně nefér se kvůli tomu cítit jako divák nějak podvedeně. Divák ovšem nutně nemusí být fanouškem automobilů a závodů, aby přeci jen neměl pocit, že bylo kolem dekády chystaného projektu mnoho povyku pro nic.   Snadno se dá vzpomenout na nedávné Saltburn Emerald Fennell - také jde o film, kterému se nedá vytknout, že jeho tvůrce spoléhá a těží maximum z pozlátka, přitom všem ovšem tak nějak zapomíná na obsah. Pro Manna jde o srdeční záležitost, kterou napsal spolu s Troyem Kennedym-Martinem (který se kvůli své smrti v roce 2009 realizace filmu nedožil), při sledování se ovšem nedá zbavit pocitu, že jde o ten typ filmu, který si filmař natočil především pro sebe. Na tom pochopitelně není zhola nic špatného, přeci jen každá filmařská legenda by měla po slušné várce solidních zářezů mít na něco podobného právo. O to více zamrzí, že se na kvality nejlepších Mannových filmů Ferrari přeci jen nechytá.   Je to pořád dílo precizního režiséra, který nadále umí dodávat výrazný vizuál a například jednou pasáží (bouračka) dokáže opět strhnout. Mann sice stárne, přeci jen ovšem neztratil svou audiovizuální dravost a závodní pasáže tak pořád zvládají být strhující a vyvolávat pocit, že tohle skutečně točí chlapík zodpovědný za Poslední Mohykán, Nelítostný souboj, Ali nebo Collateral. Adam Driver je poté naprostou castingovou trefou, Penelopé Cruz podává jako Laura Ferrari další silný výkon a Shailene Woodley má díky roli Liny Lardi zase jednou štěstí na roli.   Nutně nemusí být problém, že se film nesnaží dívat na Ferrariho jako na značku, ale na Ferrariho jako na člověka. Dost možná jde přeci jen o zajímavější a především odvážnější koncept. K čemu je ovšem vlastně nimraní se v osobních tragédiích, komplikovaných vztazích a stěžejních dilematech v moment, kdy výsledek zůstává emocionálně prázdný? Mannův problém přitom tohle nikdy vyloženě nebyl, zde jde přitom o zdánlivě hlavní trumfy jeho Ferarriho. Ferrrari tak i přes relativně tučných 130 minut sice utíká jako po másle, už den po projekci se ovšem může snadno vymazat z paměti. Především proto, že strhujících sekvencí není v Mannově Ferrari zase tolik.   Mann ve svém Ferrari často k něčemu vybízí napětí, aby nad tím rázem rychle zavřel knihu. V rámci Mannovi kariéry jde přeci jen alespoň o něco svěžího. V několika ohledech (nejen díky přítomnosti Adama Drivera) Mannovo Ferrari působí jako pokus o retro Manželskou historii. Jenomže při vzpomínání na film Noaha Baumbacha se nedostavuje to nejdůležitější - emoce. Celé to tak má velmi krásnou retro stylizaci a výpravu, krásně se na to kouká a jde vlastně snadno pochopit, že se někdo (pochopitelně subjektivně) nechá opít rohlíkem. Kdo ví alespoň trochu o životě Enza Ferrariho, ví, že jeho podání Adamem Driverem je věrohodné a vlastně snadno připomene toho zdánlivého mrzouta, kterého svým ztvárněním v Le Mans '66 zvládl evokovat Remo Girone. Právě ledovost a nepřístupnost Enza Ferrariho ovšem snaze o věrohodné ztvárnění Ferrariho moc nepřidává. Adam Driver výtečně ztvárňuje realisticky chladného Ferrariho, Mann se snaží věrně vyobrazit Ferrariho vystupování v roce 1957. Vše v podstatě v pořádku, i díky tomu ovšem pořád nevyhnutelně chladné. A moc nepomůže ani fakt, že Driver jako téměř šedesátník zvládá působit více než věrohodně.   Už nyní je jasné, že Ferarri rozděluje diváky a mnoho v něm hledá várku přesahů. National Board of Review ho označil za jeden z 10 nejlepších filmů loňského roku a už nyní vznikají nějaké ty rozbory, které minimálně zvládnou zaujmout a svádět k tomu se nad Ferarrim ještě nějak zamyslet. I díky Mannovi poté výsledek zvládá sympaticky působit jako ze staré školy, kdy výsledek většinu času sází na komorní drama, které ovšem zvládá být přeci jen správně strhující v moment, kdy by strhující být mělo. S kamerou Mann ostatně pořád umí divy.   Představí se spousty potencionálně lákavých postav, které jsou ve finále spíše křovím, nejde ovšem o extra výtku, film se ostatně pořád přeci jen jmenuje Ferrari a točí se především kolem něj a jeho blízkých. I proto možná zamrzí, že někoho spíše nenapadlo realizovat seriál, který by prozkoumal stěžejní momenty Enza Ferrariho do jeho smrti v roce 1988. Nejedná streamovací služba by rázem měla zajímavý koncept na několik let. Jestli totiž něco Ferrari Michaela Manna dokazuje, je to fakt, že je to pořád výtečný realizátor a jeho Nelítostný souboj 2 by rozhodně nemusel dopadnout tragicky. Jako vypravěč si ovšem tentokrát jednoduše vybral tu horší chvíli a promyšlené kontrastování záběrů (Erik Messerschmidt natočil poslední dva filmy Davida Finchera - Mank a Zabiják), výtečná práce se zvukem, hudba Daniela Pembertona plná té správné energie a retro atmosféra (tučný rozpočet, který film odsoudil k pozici finančního propadáku, je vidět) to celé jaksi nespasí.   Michael Mann nenatočil film o Enzu Ferrarim o jakožto legendě automobilového a závodního průmyslu. Michael Mann natočil film o Enzu Ferrarim o jakožto muži, který si utrpěl brutální životní ztrátu, která měla zásadní vliv na jeho život. Ferrari není filmem pro automobilové fajnšmekry v pravém slova smyslu, zároveň bohužel nejvíce nechybí po emocionální stránce (variace na Manželskou historii nemůže fungovat už kvůli chladnosti samotného Enza Ferrariho). Přesto je Mann pořád výborný audiovizuální realizátor a Ferrari si několika svými momenty přeci jen svou existenci i silnými hereckými výkony snadno obhájí. Od dvou dekád chystaného a Mannova vysněného projektu se ovšem přeci jen snadno dalo čekat mnohem více....

Ať už si dvojice filmů Percy Jackson zvládla nějaké fanoušky najít, pro znalce knihy šlo přeci jen o dost horkou sprchu. Autor knižní série Percy Jackson a Olympané, Rick Riordan, i proto dopředu sliboval, že seriálová adaptace bude do velké míry reparátem, který bude mnohem věrnější a představí mnoho aspektů, které ve filmových adaptacích chyběly. Mezi ně poté zcela určitě patří i přítomnost Aréa, boha války. Pořád se sice pohybujeme v oblasti seriálu s televizním rozpočtem a proto se tak nemohou plnit ty největší sny (Arés v podání Toma Hardyho by sice byl správně toxicky maskulinní, ale také pořádně drahý), Adam Copeland, známý také jako wrestler Edge, je ovšem vlastně ve finále tou ideální volbou. Režijní povinnosti u 5. epizody převzala Jet Wilkinson a seriál naznačuje, že se snaží o to, co preferuje celé pojetí seriálu. „Víme, jak se vyvrbí události celé série, víme, jaké vztahy postavy budou mít a jak budou důležité, můžeme naznačovat a vše pořádně budovat.“ I srdcem této epizody je tak vztah mezi Percym a Annabeth, chytře je poté zapojena i přítomnost boha, který v knižní předloze chybí. Kdo se alespoň trochu vyzná v řecké mytologii, zcela jistě ví, že obětí jednoho z nejtragičtějších příběhů je bůh ohně a kovu Héfaistos. Do role byl obsazen Timothy Omundson, který pár let nazpátek prodělal mrtvici, která mu způsobila následky v oblasti chození. Do role Hefáista by tak zvolen nejen herec, který osobně trpí nějakým handicapem, ale zároveň je nejen díky jeho komplikovanému vztahu s bratrem Árem do této epizody chytře zapojen. Héfaistos je přesným protikladem svého bratra (ať už řecká mytologie počítá s variantou, že se Héra oplodnila sama) a i v drobných náznacích je to poznat na jeho charakteru. Obešla by se jedná sekvence bez písně „What is Love“ od Haddaway? Zcela určitě ano. Průběh celé pasáže ve vodním parku je ovšem oproti knižní předloze dost možná zajímavější a komplexnější, kdy se před mechanickými pavouky upřednostňuje něco zcela jiného. A vlastně nejen chytře, ale i funkčně emotivně. Adam Copeland možná není Tom Hardy, přesto na Arése ovšem pasuje. Nejen při jeho nástupu (oči jsou dost možná přijatelně normálnější oproti knižní předloze a to nejen při přihlédnutí k menším nákladům), ale i v moment, kdy se projevuje jeho nevyzpytatelná povaha, kdy je snadné Arése zaujmout v moment, kdy člověk ví, jak na něj. I proto jsou zábavné konfrontace mezi ním a Groverem (které jsou opět přidanou hodnotou seriálové adaptace), tvůrci navíc opět mohou těžit z toho, že moc dobře ví, co přijde příště. Jak výkon známého wrestlera mohl vyvolávat obavy, ve finále je naprosto v pohodě. Seriál přeci jen postupně vypadá dražším a dražším způsobem, přesto se chvílemi pořád vyvolává pocit, že rozpočet není natahovací. Znalce knižní předlohy (bez přihlédnutí k mnoha větším či menším změnám) ovšem výsledek pořád rozhodně nemůže urazit. Právě zapojení Hefáista a a větší emocionální nálož při sekvenci ve vodním světě jsou největší přidané hodnoty této epizody, kdy navíc Arés v momentech své zuřivosti zvládá vyvolat respekt, což také bude patřit mezi důležité aspekty události budoucích. I po páté epizodě tak seriál prozatím dál splňuje nějaké ty základní předpoklady a snad se nastavená kvalita zvládne udržet i po dobu zbylých 3 epizod....

Seriál Semestr, následně filmy Domestik a BANGER. Všechno jsou to projekty, které snadno dokázaly, že by mohl Adam Sedlák patřit mezi nejzajímavější české filmaře současnosti. Inspirací mu dosud byla nejen tvorba Nicolase Windinga Refna a bratrů Safdieových, jeho projekty zvládají být svou realističnosti velmi nepříjemné , jsou ovšem především progresivní. Jeho projektům nechybí energie, výrazná kreativita a nádech jedinečnosti v rámci českého rybníčku. Po Semestru Sedlákův 2. seriál s názvem Adikts poté pracuje nejen po vzoru BANGERU. s tématikou drog, ale přiznaně také se schématem superhrdinského žánru.   V tomto ohledu má Adikts blíže spíše k (Sedlákově velmi oblíbenému) Vyvolenému od M. Nighta Shyamalana nežli k moderním komiksovkám ze stáje Marvel a DC Comics. Sám Sedlák Adikts označil za seriál pro mladou generaci s vážným tématem, ale s odlehčeností. Na seriálu se poté podílela také Česká policie a Česká asociace pojišťoven, kdy je zdánlivě zcela zřejmé, že by chtěl seriál fungovat jako osvětová reklama na protidrogovou prevenci. Ambice tak seriálu rozhodně nechybí, komplikací spojenou se závislostí na drogách poté ostatně prozkoumal už jeho BANGER. Tvůrčí pověst poté jistě nemá seriál Adikts potenciál Sedlákovi nějak pošramotit. Přesto by možná bylo lepší nečekat od jeho seriálové novinky vyložené zázraky.   BANGER. byl v podstatě sondou do života tiktokové generace, která nepostrádala várku audiovizuálních nápadů a výtečnou kombinaci humoru a vážnějších momentů. Sám Sedlák přislíbil, že jím též napsaná novinka bude mít odlehčený nádech, vrací se navíc osvědčený tým z Domestika a BANGERU. Kameraman Dušan Husár, střihač Šimon Hájek i skladatel Oliver Torr. I tentokrát výsledný seriál nepostrádá mnoho výrazných kamerových i střihových hrátek, na poměry průměrné české seriálové tvorby i tentokrát výsledek působí velmi progresivně a nejednoho věrného diváka České televize jistě překvapí, že něco takového vůbec vzniklo u veřejnoprávní televize (a dobře jim tak!). Jen jak BANGER. mohl pro jednoho být velmi milé překvapení, Adikts dost možná očekávání mohou nabudit až příliš vysoko. A není zaručené, že dojde k adekvátní satisfakci.     Dle Sedlákova příslibu seriál skutečně pracuje s nádechem superhrdinského žánru, člověk by ovšem rozhodně neměl čekat ani další Misfits nebo The Boys. Vizuál je i tentokrát výrazně moderní, po BANGERU. jistě půjde díky lákavému tématu o něco, co půjde snadno prodat mladé generaci. Jen by se po vzoru BANGERU. rozhodně nemělo očekávat, že výsledek způsobí nějakou výraznější osvětu. Jde rozhodně o svěží seriál, který nepostrádá příznaky žánrového experimentu, snadno může působit jako nějaký komentář k problematice spojené s drogovou závislostí. Dost možná proto zamrzí scénář, který je dost možná povrchnější, než by bylo zdrávo.   Adikts brousí kolem mnoha syžetů. Psychologické drama, černá komedie, nadpřirozený thriller. Sedlák nepřišel o cit pro černý humor, v rámci iVysílání poté seriál rozhodně zvládne zaujmout způsobem, který donutí diváka si dát všech 6 epizod v jednom kuse (díky 30 minutové délce epizod výsledek vlastně působí jako lehce přes tři hodiny dlouhý film). Nechybí tak postupná gradace, nějaké to vyústění i Miko Žbirka. Výsledek poté rozhodně není tak brutální protidrogovou agitkou jako Trainspotting nebo Requiem za sen. Především i proto, že náhlé propadnutí drogové závislosti vlastně není tak realistické a seriál díky tomu ztrácí na intenzitě a hloubce. Především proto, že by člověk po zmíněném Domestikovi a BANGERU. čekal větší emocionální nálož, ta se ovšem ve výsledku bohužel nedostaví.   To, co se stane v moment, kdy ústřední postavy vzít ústřední drogy, působí ze začátku vlastně věrohodně. Dostaví se nějaká ta forma euforie, zdánlivé vypaření problémů a náhlý nástup emocionální pohody. Seriál v tomto ohledu jasně prezentuje, jak je vlastně snadné do drogové závislosti spadnout a zvládá chvílemi evokovat i seriálový hit Euforie. Největším problémem Adikts je tak konfrontace mezi zdánlivou realitou a nevyhnutelnými sci-fi prvky, které pobízejí k tomu, že se Adikts zdánlivě neodehrávají v realistickém světě. Nádech té pravé protidrogové prevence proto chybí, nabízí se vlastně dost argumentů, proč by učitelé Občanské výchovy měli na svých hodinách preferovat jiná audiovizuální díla, která by k problématice řekla mnohem více bez várky stopořených penisů.   Pořád je to audiovizuálně hravé, má to několik zajímavých nápadů, rozhodně to není hloupé a kdejaký filmový či seriálový český projekt by za takovou energii vraždil. Jen je možná škoda, že Adikts přišlo až po BANGERU., v kontrastu s s ním je Adikts do jisté míry tak trochu zklamáním, kdy zamrzí, že se Sedlák rovnou nevydal tématicky jiným směrem (kromě filmu o mladých politicích je jeho vysněným projektem také duchovní nástupce filmu Mandragora o mladých prostitutech). Nadávat Adikts do BANGER. 2.0 možná není úplně fér, přeci jen jde ovšem chtě nechtě o mladšího bratříčka, který postrádá suverénnost svého předchůdce. Tentokrát totiž nejde o tak funkční realistickou sondu, ale skutečně spíše o takový menší experiment. Ne experiment, který dopadl vyloženě katastrofálně, přesto experiment, který má své mouchy. Kterému přeci jen v jistých bodech dochází šťáva, nemile překvapivě chvílemi i větší odvaha a ten nápor energie a nápadů, který šlo v kinech zažít na podzim 2022, prostě tentokrát chybí.   Víra v Adama Sedláka tak určitě není nějak výrazně nalomena, je ovšem snadné doufat, že už již snad k tématice drog řekl vše podstatné. A že se v dalším projektu skutečně vydá spíše do vod korupční politiky nebo obchodu s bílým masem. Těch důvodů těšit se na další Sedlákovu tvorbu je za celých 6 epizod Adikts pořád více nežli dost. A když už, minimálně závan svěžestí se Sedlákově seriálové novince rozhodně vyčítat nedá....

Sydney Sweeney a Glen Powell jsou dohromady sympatické duo, rozhodně poté největší klad této nové romantické komedie Willa Glucka. Ten pořád dokazuje, že umí za kamerou prodat humor, může pracovat s lákavým prostředím Austrálie (koaly jsou super!) a při základech ve Williamu Shakespearovi také dodat jednoduše neurážející feel-good romantickou komediální jednohubku, která rozhodně nemusí sázet pouze na půvab Sydney Sweeney a její častou přítomnost v plavkách. Jak už žánr romantických komedií není v roce 2024 rozhodně žádnou jistotou, S tebou nikdy je ve finále vlastně tak akorát uspokojivé....

Není horor jako horor, ten má totiž sám o sobě mnoho podob. J. A. Bayona v roce 2007 v rodném Španělsku realizoval horor Sirotčinec, který mu víceméně otevřel dveře do Hollywoodu. Tam také v roce 2012 realizoval katastrofické Nic nás nerozdělí o o tsunami v Thajsku v roce 2004, kdy rekonstrukcí Zemětřesení v Indickém oceánu zvládl Bayona diváky dost možná vyděsit výrazněji než u svého předchozího hororu. Jeho další film Volání netvora: Příběh života snadno evokovalo tvorbu Guillerma del Tora, do miliardového Jurského světa: Zánik říše poté zvládl Bayona vložit hororové prvky i přes fakt, že toto pokračování nepatří mezi nejchválenější. A u svého zatím posledního filmu se Bayona vrátil do domovského Španělska. Tam již dekádu (tedy kratší dobu po realizaci Nic nás nerozdělí) chystal další film založený na skutečných událostech, konkrétně o ztroskotání jednoho letadla v roce 1972 a snaze o přežití jednoho rugbyového týmu. Již nyní Sněžné bratrstvo zastupuje Španělsko na Oscarech v kategorii Mezinárodní film a není vůbec vyloučené, že se nominace skutečně dočká. Nebylo by tomu vlastně vůbec těžké se tomu divit.   Sněžné bratrstvo není bez vad na kráse. 144 minut je i díky vražedně nepříznivému tempu přepálené, výsledný film navíc nezvládá dolovat tak silné emoce jako zmíněné Nic nás nerozdělí. Přesně to zvládá Sněžné bratrstvo evokovat už v moment, kdy se rekonstruuje stěžejní havárie a po vzoru Nic nás nerozdělí si Bayona neodpustí jasnou ukázku něčeho, co snadno může slabšího diváka dovézt k zhroucení i ublinknutí. I když poté díky zmíněné přepálené délce není film ten nejvděčnější, Bayona dokáže, že umí pracovat se survival materiálem a intenzivní film zvládá být i díky perfektní kameře. Bayona holt dokáže servírovat hrůzu i když zrovna netočí vyložený horor.   Ztroskotání letu Uruguayan Air Force 571 patří mezi známé tragédie, kdy se jejich rekonstrukce už dotkl nejeden dokument a zpracován byl také ve filmu Přežít od Franka Marshalla. Bayona ve svém filmu, ke kterému též s Nicolásem Casariegou a Jaimem Marquesem napsal scénář, zobrazuje události, které tragédii předcházely, samotnou snahu o přežití, následně také návrat do civilizace a snahu o návrat do společnosti. Postavy zvládá film nějakým způsobem vykreslit, film se díky tomu stává dále a dále intenzivní. Jakmile poté dojde na nutné činy k přežití, především i mezi členy přeživších kontroverzní kanibalismus, film probouzí ještě silnější emoce, protože Bayona v tomto ohledu nemá žádné zábrany a servíruje chvílemi až vyloženě nepříjemný film.   Nedá se ani moc divit tomu, že se Sněžné bratrstvo nachází v užším výběru nominací na Oscara za nejlepší vizuální efekty. Snadným důkazem může být scéna zmíněného ztroskotání letadla, která zvládá být intenzivní, zároveň poutavá, aniž by si někdo pustil video, které o realizaci digitálních efektů vypustil samotný Netflix. Celé to zvládá působit jako poctivá práce, nejen při pohledu na prostetické mrtvoly a různá poranění. Bayona prostě servíruje katastrofický film, který se vyrovná holywoodské produkci, školou mu pochopitelně byla právě účast na hollywoodských produkcí.   Hudba Michaela Giacchina možná chvílemi připomene seriál Ztraceni, ale.... jeho hudba připomene seriál Ztraceni! Jeho hudba dopomáhá k tomu, aby mnoho scén střídalo pocity děsu a hrůzy s pocity úlevy i hřejivého pocitu. Nejenom, že zvládnou být strhující akční pasáže, ale film také servíruje poselství o síle víry a vůli k životu. Bayona přitom ani nepůsobí dojmem, že by si chtěl nutně honit triko a po filmařské stránce hrozně frajeřit. Naopak servíruje mrazivě realistickou podívanou, která se snadno stává jedním z nejpůsobivějších survival thrillerů posledních let. Nejen díky faktu, že má Bayona na spousty věcí silný žaludek a nebojí se autenticky naservírovat divákovi. Pro slabé povahy výsledek není, pocit, že divákovi spadla brada, ovšem za ten risk přeci jen možná stojí.   Nejlepší Bayonův film? Rozhodně zatím dost možná ten nejpůsobivější spolu s Nic nás nerozdělí. Ten byl dost možná kvůli intimnímu příběhu jedné rodiny a schopnějšímu dávkování emocí ještě lepší, Bayona ovšem u svého nového filmu neusnul na vavřínech a dekádu chystaná rekonstrukce ztroskotání letu Uruguayan Air Force 571 bude po právu filmem, o kterém se bude již nyní zkraje roku hlasitě mluvit. I proto, že Španělsko má letos s tím Oscarem skutečně velkou šanci....

Režírující Anders Engström minulou epizodu zvládl u mnohých vrátit víru v kvality seriálu Percy Jackson a Olympané, kdy první dvě epizody pro diváky nebyly nutné přesvědčivé. Engström se poté chopil i režie čtvrté epizody a dokáže schopně navázat. Nejenom díky tomu, že se mu opět podaří představit další známou potvoru z řeckých bájí a představí velmi zajímavou postavu jménem Echidnu v podání Suzanne Cryer, ale především proto, že v jeho podání i přes limity seriálové adaptace zvládá čtvrtá epizoda působit jakž takž strhujícím dojmem. Síla se opět projevuje v tom, že tvůrci moc dobře vědí, kam bude vývoj událostí celé série díky knižním předlohám směřovat, můžou si proto dovolit změny, které vlastně dávají smysl a přitom nemusí vyloženě naštvat znalce předloh. Není přitom nutné přidávat velkolepé akční sekvence a posekat přitom miliony nepřátel. Stačí pouze dialog dvou polobohů, kteří díky tomu stmelují svá pouta , prohlubuje jejich charaktery a odhaluje o nich zásadní informace, které ještě sehrají svou roli. Celé to funguje nejen díky faktu, že má ústřední trojice (Walker Scobell, Leah Sava Jeffries a Aryan Simhadri) nadále funkční chemii, ale především proto, že každou postavu žene něco jiného. Percy se pořád se světem známého ze řeckých bájí oťukává, Annabeth trápí nejedno trauma a Grover si zase potrpí na ochranu fauny a flóry. I tím zvládá být jejich dynamika zajímavá. Celé to pořád chvílemi až příliš působí, že rozpočet není natahovací, přeci jen to ovšem zvládá pořád být tak nějak působivé. Především závěr, kdy se v POV padá z jedné známé památky (a chytře se vymyslí, že by za ní mohl stát potomek Athény) a dojde k jednomu nejen klíčovému odhalení, ale také k náznakům toho, že Percy svému otci Poseidonovi možná přeci jen krapet křivdí. Už díky tomu série buduje očekávání k momentu, kdy nevyhnutelně dojde k setkání zapovězeného dítě se svým božským otcem a nestačí než doufat, že ty nejsilnější momenty ze stránek knih budou schopně fungovat i v audiovizuální podobě. Jedna řecká potvůrka zvládne rychle zaujmout nejen na poměry televiznímu seriálu obstojnému CGI. Echidna poté možná není tak výrazná jako slibuje popis na stránkách knih, přesto jí Suzanne Cryer nejen zvládá podat výkon, který kombinuje hodnou maminku s krapet sadistickou potvorou, ale především se opět pracuje s motivem o tom, že každý není čisté monstrum. Matka by přeci jen měla milovat své dítě. A měla by být schopná čehokoliv, pokud se něco jejímu dítěti stane. Její přítomnost je navíc nutná k tomu, aby Percy v sobě definitivně začal probouzet hrdinu, kterým je nutné, aby se stal. A Walker Scobell i díky jedné (i když rychlé) konfrontaci s mečem v ruce opět dokáže utvrdit, že byl castingovou trefou. Anders Engström tak svými dvěma epizody rozhodně zvládl nalákat, nezbývá než doufat, že ho v dalších dvou epizodách zvládl Jet Wilkinson schopně nahradit. A nejen díky faktu, že příště dorazí samotný bůh války....

Pan Blake k vašim službám je zábavná a milá feel-good francouzská jednohubka. Debutující režisér Gilles Legardinier při adaptování své vlastní knihy nestrhne kdovíjakou audiovizuální divokostí, dokáže ovšem dodat sympaticky hřejivý film, který skrývá nejen výtečného Johna Malkoviche v netradiční herecké poloze. Někdy je tak akorát dost, v tomto případě je samotný výsledek dostatečně uspokojivý....

Noční koupání je ve výsledku neurážející spotřební hororová záležitost, která má jednoduchou zápletku, rozhodně slušné řemeslo a Bryce McGuire svou celoživotní vášeň pro vodu dokáže projevit ve schopně zpracovaných podvodních sekvencích. Přeci jen je to ovšem ve výsledku celé tak nějak málo, především proto, že se film zdánlivě ve své polovině zcela rozpadne. Studio Blumhouse jistě už umělo lépe, nestačí než doufat, že další spolupráce s Atomic Monster po vzájemné fúzi přinesou kvalitnější záležitosti....