Dr.film

Paul Haggis umí, to se musí přiznat, ale rezonance Crashe nedosahuje údernosti, kterou vládne třeba mexický mág Ińárritu. Crash je drama z několika silnými momenty a kvalita hereckých výkonů vyčuhuje, odkud byste to spíše nečekali (Bullock, Dillon). Haggis měl více přitlačit na pilu a z látky vymáčknout více dramatičnosti, potom by výsledná katarzní smyčka vystřelila tento snímek do pětihvězdného nebe.

Při spatření snímku Agenti dementi musím smeknout před parodiemi Leslieho Nielsena. Formát humoru Agentů je hodně velký trapas s otřepaným scénářem a nulovou režií. Suma sumárum, hodně smutná záležitost, ale jestli se Vám líbí třeba Klub sráčů, tak prosím nechť je libo...

Ani druhý díl mě ničím zvláštním neohromil. Stále se jedné o klasickou variaci na téma Americké spořádané rodiny se všemi druhy klišé. Touha, poznání, pochopení celé je to ale mířeno velmi viditelně na menší publikum, proto dávám relativně slušné hodnocení.

Dobře natočenému krimi-thrilleru se silným a nečekaným závěrem, zbytečně ubírá hvězdu pro svou zdlouhavost prvních třicet minut. Celkově výborné a pro příznivce žánru určitě povinností.

Howard Hughes byl podivín a Scorsese ho vykresluje neobyčejně zajímavými odstíny. Nejprve musím říci, že Scorseseho režie mě opět přesvědčila, jak talentovaný a zkušený tento pán je. Pod jeho rukama se rozprostírají nádherně stylizovaná třicátá léta Hollywoodu, kde perfektní kostýmy jsou samozřejmostí, bezchybná kamera člověku chvílemi vyráží dech a dobová hudba dodává patřičný styl. Hloubku filmu také zvýrazňuje samotný Leonardo DiCaprio, v jeho podání je Hughes věrohodný se všemi negativy i pozitivy, které tento člověk v sobě nosil. Letec je prostě dobře zpracované téma, nesoucí v sobě jak kvalitní kino-hit, tak i dostatek výborně zpracované dramatické látky, která vyobrazuje hluboký příběh jednoho z nejzajímavějších lidí Hollywoodu minulého století.

Nezaměnitelný rukopis Burtona stejně jako jeho dvorního skladatele Elfmana činí tento film opět něčím výjimečným a zvláštním. Jde o to atmosférické zpracovaní, ať se jedná o město nebo továrnu, osobitost prýští z každého koutu a proto mám tolik Burtona rád. Atmosférou je Karlík nejblíže Střihorukému Edwardovi, ale nenechte se mýlit - tématem jsou oba filmy diametrálně odlišné. Zde si Burton jaksi více hraje (uzavřený labyrint Wonkovi čokoládovny nabízí ohromný potenciál pro řadu nápadů, takže spravedlivě je třeba dávat také velkou váhu knižní předloze) téma, které je z valné části pohádkové chvílemi popíchne černým humorem (ohořelé uvítací figuríny nebo "likvidace" dětí) nebo nechá střihnout taneční vložkou Umpa-lumpů. Karlík je zábavný film, chvílemi sice překročí hranici morálního ponaučování, to ale nic nemění na jeho kouzlu.

Síla Spalovače mrtvol plane z největší části z vyobrazení postavy pana Kopfrkingla. Rukopis autora, který se nespokojil s typickou zápornou figurou s klasickými vlastnostmi zlého člověka, má za následek to, že z Fuksova pera nakonec vyšel psychopat, napěchovaný do džentlmenského hávu, jenž své maniakální metafory dokáže slovně výborně obhájit s elegancí profesionálního tanečníka, a ve finále je převést do praktických životních povinností. Kopfrkinglova duše je temný prostor a najít v něm něco lidského je nemožné. Vlastnosti, které na venek prezentuje jako všeobecnou formu řádného manžela a otce rodiny, se v jeho nitru mění do podivných tvarů ležících v hlubokých stínech. Dominantní vlastností Kopfrkinglova charakteru je vztah a úcta ke smrti samotné, kde jinde by našel více prostoru než-li v chrámu smrti (krematorium) pro vývoj svého pokřiveného ega. Karel Kopfrkingl je celkově nádherně napsaná postava, nechybí jí originalita, patřičná působivost a kontrastující prvky, které nepříjemně zamrazí (nejdříve přečísnu mrtvolu, pak sebe). Spalovač mrtvol je geniálně natočen (černobílí obraz, efekt rybího oka atd.), perfektně zrežírován, ale nic se nevyrovná tomu, co předvádí Rudolf Hrušínský - bez něho si tento film nedovedu vůbec představit.

Řemeslně dobře zvládnutý seriál nikdy nezíská půvab, když jeho obsah je tolik prohnilí. Jako celek pro mou povahu absolutně nepřijatelné.

Velice citlivě natočený snímek o ženské duši. Frédéric Fonteyne v prvé řadě vypráví obrazem. Výrazná stylizace obrazu vykresluje dojmy a pocity aktérů, kdežto podružné dialogy pouze dopomáhají k plynulosti příběhu. Film, jehož výchozí scénář obsahoval pouhých deset stran (zbytek tvorby je pouhá improvizace herců a fantasie režiséra) má laťku kvality (jak formální tak obsahovou) postavenou neuvěřitelně hodně vysoko. Fonteyne za to může být vděčný nejen sobě, ale zejména všem představitelům hlavních rolí.

Za zručnou režií Cédrica Klapische a solidními hereckými výkony se ukrývá nenápaditý scénář, který sice obsahuje několik dobrých hlášek, ale jako celek působí hodně vyčichlým dojmem.