Dr.film

Idylický příběh se vztyčeným moralizujícím prstem využívajíc typických žánrových klišé. Auta jsou klasická story o jednom napraveném charakteru a poznání sebe sama. To vše je navlečené v dokonalém digitálním "autokabátu" a protkané neuvěřitelnou smrští inteligentního humoru. Čtyři jak vyšité.

Hodně ale pracuje nostalgie - nebýt ji, tak davám dvě.

Philip Seymour Hoffman vleze nepříjemně pod kůži již v prvních minutách. V posledních letech hodně dlouho Hollywood nevyplivl na svět takto nekompromisní, chladnou a nebezpečně inteligentní svini. Ačkoliv nevypadá jako almara z východoevropským přízvukem, vzbuzuje už samotným výrazem tváře patřičný respekt - na srdceryvného Phila Parma z Magnólie rychle zapomeňte, tohle zcela jiná písnička. Dále mě zaujal Tom Cruise. Scénář mu tentokrát hodně nahrává na lidskou stránku věci a to již od samotné úvodní scény, což ani trochu nevadí, Cruise mi sedl, byl po všech směrech tak akorát a odvedl přesně to, co jsem očekával. Podstatný vliv na celý snímek má taky hodně příjemně odsýpající tempo a proti střídání různých (atraktivních) lokací, které jsou prošpikovány jednou akcí za druhou nelze namítnout zhola nic. 90%

Začíná to velmi jemně - emočně až melodramaticky. V prvních minutách jsem si ani nebyl jistý, zda pozoruji skutečně "TEN" správný snímek. Jde o to, že netradičně jsou zde mixovány žánry a to ve velmi přesných dávkách. V jaké peklo se nakonec proměnila ta počáteční masáž asi jenom tak nezapomenu. Oceňuji vynalézavost a syrovou brutalitu bez servítek. Kvalitní děj, který diváka z počátku chytne kolem ramen pouze proto, aby z něho ve finále vysál duší za živa.

Nejoriginálnější díl Toma a Jerryho. Hlavní kouzlo tkví v tom, že kočce i myši tentokrát ke svým groteskním kouskům poslouží jeden obyčejný klavír - nic jiného! Tom rozehrává svůj klavírní koncert a budí tím uvnitř spícího Jerryho, co následuje potom, se zde velmi těžko popisuje, ale jedním slovem je to geniální. Tvůrcům se podařilo na velmi omezeném prostoru překrásně manévrovat a spřádat jeden humorný moment za druhým. Inteligentní, geniální, vtipné, dokonalé.

Vizuálně velmi podmanivé. Oshi buduje atmosféru systematicky a s velkou sebejistotou - ty kapky deště v nočním městě, podtržené výbornou hudbou - to dostane asi každého. Minusem jsou určitě překombinované dialogy, které se v závěru na diváka chrlí v neúnosném tempu. Na poprvé to prostě neskousnete, ale podruhé to musí chutnat o poznání lépe.

Western, který prvky svého žánru bere smrtelně vážně. Brutalita a cynismus jsou základními charakteristickými vlastnostmi takřka všech postav. Nejedná se ale o žádné hlupáky - jednoznačně definovat, kdo je ten záporný nejde. Na diváka nejlépe působí William Holden, jeho charisma dovolí upnout se něj a jít s ním až do samého finále. Z čistě subjektivního pohledu se na závěr zase až tak velký masakr neděje - každopádně působiví je dost.

Jak tak o tom přemýšlím popravdě zde není moc co psát. Jedná se o nejprecizněji propracovaný dokument o filmu, s jakým jsem měl dosud tu čest. Obsah je nabytí informacemi o natáčení v přehledném chronologickém řazení tak, jak jdou natáčecí dny za sebou. Rozhovory s hlavním štábem jsou samozřejmostí - daleko zajímavější je, že ke slovu se dostanou například: asistent kameramana, zvukař, komparsisté, obsluha cateringu atd., atd., atd... Jackson si neodpustil různé vsuvky, kdy štáb tajně sleduje Gandalf nebo kdy totálně znaveného Jacksona zastoupí jeho neméně známí kolegové. Zajímá Vás jak se dají udělat na parkovišti vlny rozbouřeného oceánu? Nebo co všechno dostal za úkol natočit štáb číslo 2. ? Jsou to doopravdy hromady informací, které tento dokument nabízí. Koho zajímá zákulisí natáčení vysoko rozpočtového (kvalitního) snímku je toto povinnost.

Není to úplně bídné, ale spousta věcí tomu chybí. Hlavně vymakanější zápletka, protože Otakar Fuka co by režisér nevydává nejhorší tempo. Za pochvalu stojí Hapkova hudební kompozice a Božidara Turzonovová, která je v roli marťanky pro mně docela zajímavá.

Experimentální snímek, na jehož natočení, postačilo Kimovi pouhých (ani se mi nechce věřit) 200 minut dokazuje, jaký velký potenciál tenko Korejec v sobě skrývá. Po rozběhu v magickém divadle se sice jedné o lineární cestu pomsty, přesto je dostatečně působivá a prostor nakonec dostane i emoční scéna v čítárně, která onu zdánlivě předem nalinkovanou útočnickou procházku (v dobrém slova smyslu) mírně narušuje. 80%