radektejkal

Jana Klusáka jsem považoval především za hudebního skladatele, tj. jeho filmové a divadelní role trochu podceňoval. Ale protože (podle Viktora Polesného či Jana Klusáka) Qui bene latuit bene vixit, nemůžeme předpokládat, že se nám odhalí zcela, předpokládejme, že všechny stránky jeho osobnosti jsou nějak propojeny, harmonizovány. Rozhodně poměr hudba/herectví má po slednutí dokumentu nižší koeficient.

Jelikož mám rád písničky, je pro mě jazz především Billie Holidayová s Lesterem Youngem, ale ze všeho nejraději mám blues neodlučitelně promýšený s jazzem, tak jak jsme to viděli a slyšeli v tomto filmu na house party (byť bez Dalea). Zhruba desetinu filmů, na které jsem se díval archivuji s různých důvodů s nadějí, že se na ně někdy ještě podívám. Důvod pro tento film je jasný! Jazz (a blues) není kříčení a skákání Be happy a We love you, ale je to pomalé umírání; a je tu snad někdo kdo pomalu neumírá?

Výborný experimentální film (alespoň podle mých parametrů), který mění běžnou detektivní zápletku v nervydrásající podívanou. Protože jsem dopředu neznal synopsi, byl jsem kutečně zvědav, co se z takového párku vyvine. Kdybych o tom ovšem přemýšlel víc, musel bych k tomu nejspíš přece jen dojít. Byl jsem však systematicky rozrušován vizuální a hudební deprivací (zřejmý záměr tvůrců) tak, že  jsem jen zíral. Po uvědmění si děje, je divák (já) nucen si film (v hlavě) znovu přehrát v odpovídajcím kontextu. Závěrečný, soudní obraz už neměl mnoho co říct. Docela mě mrzí, že Jan Malisz tu nebyl pojednán i jako malíř.

Líbil se mi scénář i Anthony Hopkins, který vždycky dokázal hrát role odpovídající jeho stáří. Nejdřív je ale dlužno říct, že "Otec" byl v poměrně dobrém stavu (snad až ke konci se zhrošil), fyzicky byl zcela v pořádku (žádná inkontnence nebo problémy s kruhovým svěračem) a demence měla spíš benigní než maligní formu. Takového "Otce" mít doma je pohoda. Sám jsem zažil těžší situaci a znám spoustu lidí, kteří na tom byli nepoměrně hůře a po velmi dlouhou dobu. Scénář Christophera Hamptona a Floriana Zellera (divadelní hra) je ovšem naprosto unikátní. Samozřejmě jej nelze sledovat v podmínkách klinické normativity. Je to jen problém diváka, jak je ochoten a schopen vstoupit do senilního světa. - V recenzích se často vyskytuje údiv "jak to ustát?" Přitom řešení je pouze dvojí: odvést postiženou osobu do sanatoria (běžné řešení, kterému se nevyhnul ani tento film) a věnovat se dále svým zájmům, nebo se omezit a vzít to na sebe. Ujišťuji, že i druhé řešení je alespoň stejně přínosné. Kromě jiného: takto postižení lidé se často rozpovídají, a co se od nich dozvíte, se nedozvíte jinak. K doplnění vzdělání doporučuji knihu: Bernlef J.- Vyhasínání mozku Martina Kleina (2013)

V jednom prostředí se člověk chová jako hrdina v jiném jako zbabělec. Gary Cooper analyzuje (dost primitivně) hrdinství a za zády se mu formuje zbabělství. Otevřít bránu ranče a zabít "palomitu" dokáže snadno jeden člověk, ovšem na růných místech. Thornovi se sice během mise nepodaří přesvědčit hrdiny, že není zababěý, hrdinové ho naopak přesvědčí o opaku. Takže celkový počet hrdinů = 0. Do Cordury je asi už jen půl dne, než tam dojdou, tak se Gary Cooper a Rita Hayworthová zasnoubí a začnou společný hrdinský život.

Pokud si pamatuji, na všech čtyřech školách, které jsem absolvoval, byla vždycky jedna milá stará učitelka, jedna hezká mladá nedůtklivá učitelka a zbytek neurotické učitelky neurčitého věku. Řekl bych, že ty mladé a hezké byly "ve třídě" Mariky Lagercrantzové. Vzpomínám si, že každé nadbíhání srážely ironií a posměchem. Nebylo to dobré, stejně jako dobré nebylo opětování prvního erotického signálu od svého žáka (v době natáčení byla Viola přibližně stejně stará jako ve filmu, téměř 40 let, Stigovi bylo 15, skutečné stáří 21). Dopad na oba dva to mělo ovšem naprosto jiný; učitelka se pobavila, školák se už z toho asi řádně nevzpamatoval. Dosud jsem mluvil ze svého pohledu nebo obecně. K filmu jen pár poznámek: Alkohol a vážná hudba jdou dobře dohromady / Stig se po dobytí učitelky stává autoritou(?), pere se s otcem a ignoruje nadřízené, to v první polovině minulého století nebylo možné asi ani ve Švédsku (rozhodně ne u nás)  / holky (spolužačka a učitelka) považují vášeň a nenávist za dvě strany jedné průhledné mince / učitelka by se tak snadno nevysekala (viz právě skandinávské filmy).

Jedni z nejlepších evropských filmařů Zoltán Fábri a Péter Szász, vrací pět let zpátky, do doby procesu s Adolfem Eichmannem, který signalizoval, že dosud není vše skončeno a prominuto, že ani půl milionu maďarských Židů dosud není usmířeno. Člověk Nikdo (pan Kerekeš) se cítí být ohrožen, a strach plodí pronásledovatele. Až sem dobře. Ve fimu výborně. Pojednat tuto problematiku - skutečně nevím, jak se srozumitelně a stručně vyjádřit - tímto postmoderním odkazováním, slučováním (intertext) a vyvozováním, to klobouk dolů. Implicitní proces s Eichmannem je podložen explicitnímu procesu s Kerekešem; škoda, chtělo by to Hannah Arendtovou, aby nám řekla, kdo z nich je "větší jedermann"

Když Lennon složil Revoution (předpokládám, že to byl on), But if you go carrying pictures of Chairman Mao / You ain't going to make it with anyone anyhow , bylo mu 28, nebyl tedy žádným studentem, ostatně jí nebyl nikdy, tak jako nikdy nebyl levičákem, luxus byl pro něj vždycky prioritou. Jeho pozdější píseň (1971) Gimme Some Truth už je jen nářkem nad rozlitým mlékem. Naopak, vývoj francouzského ML (viz Cahiers marxistes-léninistes) hnutí vedl až k RAF. Tak jako je Lennon především písničkářem, je Jean-Luc Godard především filmařem (viz jiné sešity - Cahiers du Cinéma). Dostojevského analýza zla uvedena v Běsech (levé či pravé zlo se tu nerozlišuje) nemůže být vstupním boden pro Godardovu Číňanku. Východiskem zde může být prohlášení (zazní na začátku filmu), které platí u nás i dnes, že “fancouzská dělnická třída se politicky nesjednotí a nepůjde na barikády za zvýšení mezd o pouhých 12%... kapitalismus se v blízké budoucnosti nedostane do takové krize, aby dělníci šli bojovat za své životní potřeby generální stávkou nebo revolucí.”

V životě jsem viděl jen jednoho rudého prezidenta (Novotného) a jednoho nerudého (Havla); jakou ten měl barvu? Dosud si dovdedu přesně vybavit, jak přehlížel spartakiádní defilé a kynul nám ("přehlížet" i "kynout" jsou homonyma, tak tedy zde se všemi významy). Jinak film zobrazobval zhruba to, jak jsem si ho v mládí představoval, aniž bych ho kdy slyšel či četl.

Od prosince jsem skoro pořád nemocný; bohudík ne na jednu nemoc, ale celou řadu, začalo to trombózou a teď (snad končí) dnou (ta je ale z mého portfólia nemocí nejhorší). Zdálo by se, že tento stav je příhodný pro sledování filmů, ale není to tak. První den dnového ataku jsem si našel něco, o čem jsem se domníval, že rozumem zvládnu a kloubu na palci levé nohy se uleví. Zvládunul jsem pouze základní téma a na bolest jsem zapomínal jen spoře. A samozřejmě: pokud je člověk v tomto stavu, nevidí budoucnost příliš dobře. Je-li člověk nemocný (apo), pak pokud přejde (postapo), je mu většinou (pokud nezemře) lépe než předtím. Feministické akční filmy mi také nesednou do zdraví ani n(emoci).