radektejkal

Zloděje kol jsem poprvé viděl, když mi bylo16. V poslední době jsem několikrát sáhnul do DVD-téky, abych se na tento film znovu podíval. Ale po ruce mě vždy plácne jiná ruka, a tak tu svou zas stáhnu zpátky. Mezitím se čísla v první větě prohodila, a já na film stále jen vzpomínám a snad už ani nedoufám, že se na něj znovu podívám. Po všech těch letech z něj zbylo ovšem jen několik záchytných bodů, a mezi nimi celé plochy jen nejasně popsatelných emocí. Jako bych to kdysi prožil, jako by se mi to kdysi zdálo. Reálie viz Pohrobek. Pozn: Horatius rozlišuje umění na: "Heac placuit semel, haec decies repetita placebit (Tohle se líbí jednou, tohle chceš vidět desetkrát)" Zloději kol jsou asi ten první případ.

Vyklopím to hned a z fleku: během snad posledních třiceti let mě tento film zaujal ze všech nejvíc. Už vstupní scéna je tak ohromující a ochromující, že nic podobného jsem dosud neviděl: János v hospodě roztáčí opilce do vesmírné harmonie... Od antiky (Pythagoras) se věřilo, že hudební harmonie odpovídají harmonii pohybu hvězd. Koncem 17. století byl podobného názoru Andreas Werckmeister, jehož nerovnoměrně temperované ladění (wohltemperiert) používal v raných dílech i J.S..Bach). Samozřejmě to ale tak (docela) pravda není, řady tónů a nebeská tělesa mají své zákony a své výjimky (které je potvrzují). Všechno by ale celkem šlo, kdyby se neobjevila zásadní disharmonie, Leviathan (viz Thomas Hobbes, který žil přibližně ve stejné době jako Werckmeister; původ Leviathana ale není řecký, je hebrejský, viz Kniha Jób a další). Proti pořádku se postavil chaos....

Upřímně se domnívám, že Dreyerovou Pannou orleánskou byla vyčerpána nejen potence němého filmu, ale i celé toto téma, tj. Panny orleánské natočené po Dreyerovi, ztratily smysl už předem (ale to si možná jen namlouvám, protože jsem nikdy nenašel odvahu podívat se na některou jinou "Pannu", než Dreyerovu).

Bertold Brecht odcizil divadlo divadlu, Lars von Trier odcizil divadlo Brechtovi. V podstatě nemám rád "filmová" divadla nebo telvizní či filmové divadelní adaptace. Film a divadlo jsou naprosto různé věci a pokud se směšují, pak z toho většinou nic moc dobrého nevyleze. Dogville je nicméně výjimkou a dokladem toho, že když mimořádně talentovaný režisér (tím nemyslím, že všechny jeho filmy jsou vynikající - ale ani von Trier si nebyl zkraje tímto podnikem příliš jistý) použije pro své sdělení i netradiční formu, potom tato forma obsah nejen podpoří, ale i zvýrazní.

Pokud se literární Evropa rozpíná mezi Shakespearem a Dostojevským, pak Kurosawa má zmapované oba "póly", východní i západní. U Shakespeara to tolik nepřekvapuje, jeho příběhy (dramata) nejsou až tak odlišné od samurajských příběhů, v jejichž zobrazování je Kurosawa mistr (viz opus magnum "Rašomón"). Pro adaptaci Idiota použil ale Kurosawa odlišné výrazové prostředky, aby jimi dosáhl téhož účinku a vjemu jako Dostojovskij svým literárním dílem; jeho empatie je skutečně výjimečná. Na závěr parafráze z pop music: "Chcete vidět Nastasju Filippovnu? Tedy vizte, to je ona!" (Jim Morrison, Strange Days).

Film jsem včera viděl už potřetí, nepamatuji si, že bych některý film viděl vícekrát. Přesto to není můj nejoblíbenější film, ani ho nepovažuji za zvláště cenný. Je to spíš něco jako testovací film: film, který se musí líbit všem: tátovi, mámě, děckám, od svého vzniku až po dnešek. Komu se nelíbí, měl by nad sebou zapřemýšlet. Kdyby se dne natočil remake, pak by nejspíš bychom v němi viděl místo řeckého nedospělce dospělého teenagera, chudé dívky neuspokojenou lesbu, hluchoněmého hrdiny dychtivého transvestitu atd. Možná by to působilo stejně, ale nejspíš jak pro koho. Mr. Singer jako hendikepovaný anděl, jako jsou hendikepovaní všichni andělé, dává lidi dohromady, jejich problémy ho trápí tak, že zapomíná na svoje - dokud si neuvědomí, že je to on sám, kdo nemá nohu a má rakovinu plic. Nicméně Oskarova**** kritika je zcela na místě. Všichi víme, že je to tak, ale mlčenlivě to přecházíme.

To co Jules Verne slovem, to Karel Zeman obrazy. Film jsem poprvé viděl, když byl nový, nebo alespoň zánovní. Včera podruhé s vnukem (9 let) a vnučkou (4 roky) v poměrně pozdní hodinu. Kluk prohlásil, že se na nic takového koukat nebude a odešel do postele k mobilovým hrám; holka se sice divila, proč to není barevné, ale s drobnými přerušeními vydržela do konce. Druhý den při "vyprávění příběhu" však vyzdvihla tytéž okamžiky, které se i mně kdysi vštípili do paměti.