Radek99

Hřejivý příklad ,,mockumentary". Dokumentární revoluce už je sice dávno za námi, Banksy vlastně už točí podle zcela zajetého úzu, který spoludefinoval především Michael Moore (a jeho epigoni) a mystifikační král Sacha Baron Cohen/Borat/Bruno (kořeny jsou ale daleko hlubší), oni přišli s něčím, co by se dalo označit jako éra postmoderního filmového dokumentu - dokument je vystavěn na principu hry, objektivita vyprávění přestává být důležitá, stírá se rozdíl mezi hraným a dokumentárním filmem, sám tvůrce vstupuje a zasahuje do dokumentu a stává se hlavním aktérem dokumentovaného, dokumentární film získává nový rozměr - má bavit, tomu odpovídají také neotřelé formální prostředky (home video atd.), zajímavé, osobité propojení obrazu a hudby (francouzská harmonika...), manipulování s předkládanými fakty, mystifikování, tahání za nos... Celý dokument je vlastně jednou velkou Banksyho performancí. Jeho dokumentární film je nepokrytě umělecký, už díky své nejednoznačné interpretaci. Co je v něm vlastně pravda? Když bych si chtěl svou diváckou percepci nějak utřídit, v bodech by mi vyšlo zhruba toto - Exit Through the Gift Shop zahrnuje těchto několik významových rovin: 1. filmové dějiny street artu 2. Banksyho tvorbu samotnou 3. reflexe úlohy umění v postmoderním světě 4. postižení mělkosti a povrchnosti současnosti 5. mystifikační rozměr (Jaký je vztah mezi Banksym a Thierry Guettou alias Mr. Brainwashem? Není náhodou podobný jako mezi legendárním Andy Kaufmanem a Tony Cliftonem? Mediální sebeprezentace Thierry Guetty by tomu snad i napovídala... A co samotný Banksy? Není náhodou i on pouhou fiktivní postavou, uměleckou značkou, kterou stvořila nějaká umělacká skupina? A podobných otázek se nabízí řada...) ----- Banksy je nepochybně skutečný umělec, už jen samotný koncept tohoto dokumentu je úchvatný, i když musím přiznat, že jsem se ke konci už trochu ošíval, zvolenou stopáž se mu nepodařilo úplně maximálně naplnit, přesto jeho zkoumání vyprázdněnosti dnešní doby a kapitalismu coby řádu, který ze své podstaty komerčně zužitkuje jakýkoliv pokus o podvratnou revoltu proti němu samému, což se paradoxně stalo i Banksymu, je excelentní. Je v tom zahrnuta i paralyzující role marketingu a reklamy, bez níž dnes nelze tvořit, ba téměř ani existovat, vyprázdněnost umění a tvorby, veřejného života, politiky, médií... O uměleckém úspěchu rozhodují konexe a známosti, média slepě a tupě kodifikují nové umělecké trendy a osobnosti, u nichž už ani nejde o umění, ale jen o image, navíc zamořují veřejný prostor svou posedlostí celebritami odtrženými od reálného umu a dovedností, téměř veškeré západní umění (a vlastně i politika, veřejný život atd.) je jen jeden velký hype...bublina...nic... Řečeno slovy románu Milana Kundery ,,život je jinde"...otázkou je však kde...kde mimo život?

Amatéri & ochotníci & čudáci. Joj.

Někdy se ptám, proč Američané vlastně takovéhle remaky natáčí, když k výslednému dílu nepřidají žádnou přidanou hodnotu a v podstatě jen zkopírují jiný, obvykle neanglicky mluvený film. Tady je mimo jazykové roviny rozdíl jediný, a to 5 let, které dělí oba filmy od dob jejich vzniku. Bratři, tedy remake stejnojmenného dánského filmu, by se tak mohl proměňovat s vývojem politické situace v Afganistánu. Ten je ale celkem konstantní, takže proč vlastně? Snad jen fakt, že film s hollywoodskými hvězdami Maguireem, Gyllenhaalem a Portmanovou uvidí několikanásobně více diváků po celém světě, než by kdy vidělo dánský originál, a tak se divácké ocenění dostane bezesporu originální a zajímavé látce. Američtí tvůrci také z filmu vypreparovali dánský naturalismus ovlivněný normotvorným manifestem Dogma 95 (především kameru snímající z ruky) a soustředili se jen na výstavbu klasického melodramatu, takže výsledný film je přeci jen trochu jiný. Tomu je podřízeno vše včetně hereckých výkonů a filmové hudby. Americká verze Bratrů tak nabízí především novou skladbu U2, nespornou řemeslnou kvalitu a ústřední herecké trio...a taky trochu toho plagiátorství...

Televizní film režiséra Roberta Sedláčka je velmi dobrou sondou do reality současného Česka, má kvalitní scénář i atmosféru, sráží ho však dvě věci - míru autenticity nahlodává kontroverzní (a já bych možná použil i adjektivum špatný) casting (Opravdu může někdo Jiřímu Bartoškovi uvěřit roli drsňáka? To samé platí ale i o Emilu Horváthovi ml. či Jaroslavu Pleslovi...) a především zvolený formát - televiznost výsledného filmu spolehlivě znevěrohodní jakoukoliv vážně míněnou snahu natočit thriller. Kdyby se Sedláčkův film mohl natáčet coby celovečerní projekt na filmový materiál a hereckou šanci dostaly neokoukané tváře především typově odrážející dané role a charaktery, mohl vzniknout jeden z nejlepších (a nejautentičtějších) krimi thrillerů naší kinematografie poslední dekády. Robert Sedláček na to koule má...

Jeden z nejlepších dětských filmů jinak šedavých 80. let natočila režisérka Drahomíra Králová specializující se na filmy pro děti a mládež. Že jde o snímek v její filmografii výrazně převyšující zbytek její tvorby není asi potřeba zmiňovat, jelikož jméno paní režisérky zůstalo spíše polozapomenuto, stejně jako jména obou scénáristů Miloše Cajthamla a Vladimíra Klapky (jsou zároveň autory původního filmového námětu), kteří se při psaní scénáře zjevně inspirovali tím nejlepším, co nabízí bohatá tradice české crazy komedie postavená na základech sci-fi, jak ji vytvářela třeba dvojice Miloš Macourek - Oldřich Lipský, tentokráte je ovšem vše cíleno na dětského diváka.... ,,Musil, málo si zkusil, jestli chceš víc, tak stačí jen říct..."

Béčkovost čouhá Ripleyho hře jako sláma z bot snad v každém záběru a nezachrání to ani herec takového formátu, jakým je John Malkovich (stejně by mne zajímalo, proč role v takovýhle projektech vůbec bere). Z řady adaptací románů Patricie Highsmithové je tahle nejpodivnější a nejméně nosná a místy dokonce působí víc jako italský televizní film z RAI Uno než jako mezinárodní filmová koprodukce. Když už Toma Ripleyho, pak třeba ve filmu Talentovaný pan Ripley. A když nechat svou temnou stránku duše žádostivě vzhlížet ke ,,hře", tak buď v původní Wendersově filmové adaptaci Americký přítel, nebo ještě lépe v seriálech, neboť ty nabízejí jednak komplexnější představu fungování celého systému (The Wire), druhak propracovanou psychologickou drobnokresbu hrdinů ,,hry" se zúčastňujících (Breaking Bad), která ve studeném filmu režisérky Liliany Cavaniové chybí bohužel skoro úplně...

Pierre Richard už ani zdaleka nedosahuje kvalit svých někdejších ztřeštěných komedií a z jeho potrhlých podivínů zbyli jen postarší úsměvní pánové, ale stále se na ně ještě dá koukat a celkem obstojně se při tom bavit, když navíc jako bonus tvůrci své menu okořenili řevnivostí mezi metropolitní Francií a provinčním frankofonním Quebecem. Malý, ale přece milý film... ,,Štěstí není cíl cesty, štěstí je způsob cestování"

Jakýsi prazvláštní anime remake-neremake legendárního Metropolisu Fritze Langa s hodně naivní animací a hodně naivně postaveným příběhem, což vyvažuje skvělá hudební stránka a zvláštní industriální atmosféra. Blade Runner se setkal s anime Futuramou v atmosféře 12 opic, to vše zatavené do formy pro mládež, i když to zní asi šíleně...

Britové se rádi dívají na státy střední Evropy, které byly dříve za železnou oponou (a kterou pomáhal spustit také Churchill), jako na cosi obskurního, známý je třeba dokument BBC o Ostravsku, z něhož Ostrava jako taková vychází coby hotové inverzní peklo na zemi, nebo třeba reportáže BBC kritizující klecová lůžka v Česku, v nichž naše země skoro jako by vypadla z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ten trend však asi není ničím zvláštním, neboť podobně příkrým rastrem zase my tady nazíráme země a národy více na východ, neřku-li mimo evropský kontinent, ať již tedy pohlížíme na onen ostentativně zmiňovaný východ, či jih. Pohled na lotyšské městečko Ljepaja tak zapadá to perspektivy vidění světa, který je výrazně jiný než ten, jak ho známe my sami. Potěšující jistě je, že náš český pohled už je podobný tomu britskému, civilizačně už jsme se posunuli na západ Evropy, neboť sídliště v Ljepaje jsou naštěstí vizuálně exotická i našim očím. Stačí si ale zajet do nějakého vojenského újezdu v Česku (Boletice, Brdy atd.), což je situace více než analogická sídlům v Ljepaje a Karostě, a nebudeme se stačit divit, jak moc jsou některá zákoutí podobná těm v Lotyšsku. U britských tvůrců mi ale trochu vadí, že jen sklouznou po status quo a více nepopíší hlubší kořeny a důvody, které vedly k zakonzervování situace. Určitě je plno míst, kde se doslova zastavil čas, dovedu si ale představit lepší a účelnější televizní zpracování jejich odysey. Tenhle britský dokument se umělecky zastavil někde na půli cesty...

O tom, že umění nestárne, se lze přesvědčit třeba v legendárním snímku Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Film samotný má několik pásem - literárně motivované pásmo vypravěče, hrané pasáže a pásmo kouzelníkova představení. Zatímco první a především druhé pásmo je determinováno dobou vzniku filmového díla (žánr satiry, mizanscéna...), pásmo třetí dává v patrnost, že krásné má jakousi nadčasovou platnost. Vystoupení cirkusu coby otisk dobově oblíbené laterny magiky a černého divadla, komponované jako soulad baletu, pantomimy a hraných pasáží za použití kolorovaného obrazu a jednoduchých optických triků přineslo nádherný univerz čirého uměleckého zážitku, který je univerzálně nosný dodnes. Vojtěch Jasný spolu s Janem Werichem ve své alegorii propojili poetické i zábavné a vznikl tak jeden z prvních snímků později tak slavné České nové vlny, která se z Jasného filmu nesčetněkrát inspirovala...