Radek99

Nuda ve Vatikánu. Natočit horor bez děsivých scén, bez napětí, bez atmosféry, bez chvilek úzkosti mi přijde jako skutečné rouhání. S mrazivým potem v zádech vzpomínám na Friedkinova Exorcistu, v němž se tu iracionální hrůzu narozdíl od Obřadu skutečně podařilo zhmotnit. Tohle je cesta pustým filmem...

Celkem slušná komedie na téma faustovské variace omezená jen dobou svého vzniku.

Dobově oblíbený filmový a televizní formát ,,hry se zpěvy" (je to něco na pomezí muzikálu a klasické činohry) byl tentokrát zasazen do (pseudo)historického kontextu, neboť jde vlastně o filmovou adaptaci známého dramatu Jaroslava Vrchlického. Látka ze školních čítanek se tak dočkala svého převedení na filmové plátno v poměrně ponuré době a uvážíme-li, že ač byla natočena v šedavém bezčasí té nejhlubší normalizace, její vyznění a atmosféra je až překvapivě retrospektivní a nechává diváka upomenout na ne tak dávnou dobu zlaté filmové éry 60. let, v kontextu normalizační tvorby 70. let patří k tomu výrazně lepšímu, co spatřilo tehdy světlo stínítka obrazovky i ztemnělého kinosálu. Osobně ale nejsem příznivcem ani Podskalského poetiky, ani muzikálů obecně, tudíž se ani k Noci na Karlštejně nevracím nijak pravidelně, potkám-li se ale šťastnou náhodou s její reprízou na televizní obrazovce, zpravidla nepřepnu, už jenom kvůli herecké elitě v Noci na Karlštejně obsazené...

Život s al-koho-like-m...

Letošní letní kinosezoně vládl tak tupý a prvoplánový hollywoodský blockbuster, že se slzou v oku nostalgicky vzpomínám na chytrý loňský Počátek. I když objektivně musím komiksového kapitána Ameriku pochválit, neboť režisér Joe Johnston ukočíroval tu tsunami patosu a amerického nacionalismu, kterou jsem podvědomě tak trochu ve filmu s podobnou tématikou očekával. Joe Johnston naštěstí ale není infantilní Michael Bay... A za velmi stylové plakátové závěrečné titulky bych tu třetí hvězdičku skoro i přihodil... Suma sumárum - Captain America: The First Avenger je můj první, ale zároveň také poslední Avenger. Druhý díl po této zkušenosti určitě vynechám...

Už začíná být pomalu zvykem, že nejlepší americké komedie vznikají mimo hollywoodská studia, stejně jako tahle kanadsko-italská koprodukce. Svým usazením do hebrejské komunity a typicky židovským humorem, který představuje až jakousi esenci životní zkušenosti a vědoucího moudra, trochu připomíná rukopis Woody Allena, je ale méně intelektuálně břitká, naopak (hlavně v druhé půli) skvěle zdůrazňuje sentimentálně-romantický prvek. Neodolatelný a typově přesný je Paul Giamatti, překvapením je pak opravdu odzbrojující Dustin Hoffman v pro něj trochu netypické roli muže ze staré školy, z pomalu mizejícího patriarchálně fungujícího světa. Jeho chlapáctví je zdrojem mnoha komických situací a je vpravdě neodolatelné... Ač se hlavní hrdina Barney Panofsky sebevíc snaží diváka nezaujmout svým tuctovým zjevem a víceméně průměrností ve všech oblastech života, v jednom ohledu si zaslouží naši pozornost - svými manželstvími. Barneyho tři svatby jsou každá originál sám, ovšem v celku jsou výmluvnou metaforou obtížnosti najít tu správnou cestu životem, a to jak partnerským, tak obecně tím svým konkrétním. Příběh Barney Panofskyho ilustruje věčné prokletí muže, jehož civilizace svázala do kazajky monogamního vztahu, ač k tomu není evolučně naprogramován, stejně jako protichůdnou potřebu lásky a partnerského života, který je tak neuvěřitelně křehký... Vedlejším motivem je také princip hry a role náhody a nahodilosti v plynutí života (záhadné zmizení nejlepšího přítele). Barneyho ženy jsou skutečně nevšední (tragi)komedií, která dobře kloubí oba dva póly, jak komické, tak i tragické tu má svou očistnou funkci. Málokdy si člověk u tak malého a neokázalého snímku říká, jak obsahově velký a bohatý je...

Taková ta vyšší ambice nemající sériová televizní produkce s celkem pěkným vizuálním koloritem africké přírody, leč dějem tak prvoplánovým, že scénáristé snad ani za takovéhle podceňování diváků neměli dostat zaplaceno. Laciná televizní exotika na nedělní odpoledne...

Škoda, že tak silná látka dostala jen podobu televizního filmu, navíc ,,ozvláštněného" zcela nefunkčními experimenty s dělením obrazu á la seriál 24 hodin, přičemž se nemohu zbavit dojmu, že tentokráte jde jen o jakousi samoúčelnou nápodobu. Kráska a netvor 1950 je zpočátku jakousi antitezí 30 případů majora Zemana, díky gradující a celkem originální druhé polovině však začíná být zápletka hodně thrillerová. Totalitní propagandě přisluhující Jiří Sequens st. byl ale prostě řemeslně trochu někde jinde než režisér Jiří Svoboda, dlužno však dodat, že Sequensovi poskytl režim prakticky neomezené prostředky, tudíž srovnávat epizody majora Zemana s tímto televizním filmem není moc fér... Každopádně příběh sériového vraha Huberta Pilčíka bych rád viděl znovu, ale jako nějaký hodně temný celovečerní film a v režii třeba takového Radima Špačka...

Filmová adaptace komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra "99" Švějdíka je atmosferický vizuální skvost, čistě poetická zastávka v deštivých Jeseníkách, jíž ale chybí jedna podstatná složka, totiž kvalitní scénář. Snímek objektivně fungující - výborné je postižení šedavého bezčasí bývalého prostoru Sudet, tedy míst daleko od civilizačních center, kam z metropolí doléhají dějinné události jen jaksi mimoděk a s velkými zpožděními a kde jízdní řád je konstantou běhu života, tajemná postava introvertního Aloise Nebela, kolem něhož se sice neznatelně, ale přece valí dějiny, motiv pomsty i temné stránky duše některých postav. Zdaleka nejvíc tak Alois Nebel upomíná k minoritnímu proudu českého filmu spjatého s tvorbou třeba takového Ivana Vojnára, zejména k jeho Cestě pustým lesem. Šumava s Jeseníky mají leccos společného nejen v době civilizačních zlomů... Co ovšem tomuto ambicioznímu projektu uškodilo, tomu se v kostce dá říci nedostatečný dějový oblouk (byť v komiksové předloze je dosti výrazný), smysl, jenž by se měl na konci snímku vyjevit a k němuž celý tenhle rotoskopický cirkus směřuje, coby divák však v průběhu filmu ani v samotném finále ono zamýšlené nějak nenacházím, tvůrci prostě šetří s dějem a zápletka se vlastně ani nezaplétá, vždyť největším dějovým zlomem je, že Květa se po příjezdu do Bílého potoka vydala v bouři po zelené turistické značce... Nevím, možná byl záměrem tvůrců pokus o vyprázdněnou naraci, leč dle mého názoru si filmový Alois Nebel nějaký výrazně silnější příběh zasloužil...pak bych se možná dočkal i očekávaného diváckého transu, ke kterému jsem měl takhle opravdu na míle daleko...

Slepá ulička České nové vlny...