Cesta pustým lesem

Obrazy ztraceného světa ... odehrávající se v předvečer světové války. Zasmušilost, zadumaná atmosféra a lyričnost snímku stojí na čárech černobílé kamery a osvěžující hudby Havlových. Jednotící příběh ke škodě filmu schází, silné lidské emoce i vlastnosti jako závist, láska, pachtění se, pomluvy, snažení....jsou jen nadhozeny a probíhající v příliš epizodických příbězích několika svérázných postaviček kdesi na pomezí civilizace. Zato obrazové scény, například ta milenecká v horské říčce či zimní šumavské scenérie...jsou malá, takřka básnická vytržení ... a jsou i důvodem k částečnému potlesku nad celkově nedotaženým dílem. (13.03.2010)

Strašně zajímavý a v českých končinách rozhodně originální film, je i dost poetický, ale chybí mu nějaký děj nebo to, co měla třeba Šulíkova Zahrada. Prostě něco, aby ten film nenudil. Tady jsem se ze začátku bavil a postupně můj zájem šel dolů čím dál tím víc. Posledních 25 minut už jsem se dost nudil a film mě už nebavil. Jako jo, ze začátku to je poetické a fascinující, ale později se z toho začíná stávat poetická nuda. Navíc přehrávání některých herců mě tu štvalo. Ale upřímně si myslím, že si tenhle film rozhodně zapadnout nezasloužil, už jenom proto, že je to něco jiného oproti klasické české tvorbě. Tady je i horor vybočením z klasiky. Ale napadla mě jedna věc - proč už v Česku nikdo netočí poetické filmy? Ty devadesátky jsou žánrově docela pestré a pak to celé upadlo na drama nebo komedii. Což je podle mě škoda. 3* (30.03.2019)

Zásadní film porevoluční éry československé kinematografie jdoucí ve stopách Tycova Vojtěcha, řečeného sirotka... 90. léta nenabídla mnoho silnějšího a lepšího. Smutným faktem normalizací zmražené kinematografie kdysi tak progresivní tzv. České nové vlny je ta většinová apatie, nezájem a nepochopení takovýchto ,,jiných" snímků, jak ze strany diváctva, tak i ze strany na výpověď a originalitu rezignujících tvůrců samých, především ale ze strany soudobé kritické obce, jejíž odmítnutí a nepochopení experimentu a symbolického vyjadřování dobře odhaluje, jak málo tu zbylo z oné ,,nové vlny"... Tady končí cesta (naší kinematografie) pustým Českem zpátky do Evropy... (04.01.2011)

Můj hold kameramanoví, některé poetické záběry působí opravdu jako impresionistické obrazy… Jenomže ani takový zázrak nedokáže nic zachránit. Celou dobu jsem se příšerně nudila a nejhorší na tom bylo, že to nebyla ta úplně klasická nuda, co člověka donutí jednoduše se zvednout a odejít z kina. Tohle bylo utrpení - co chvíli jsem si říkala, že se už už něco zásadního prostě musí stát, tak snad přece jenom ještě chvilku počkám, a ono nic! A trvá to celý film. Asi jako když vám někdo dvě hodiny mává před nosem čokoládovým bonbónem, a nakonec nejenže nic nedostanete, ale ještě vám seberou svačinku a medvídka. Kulantně řečeno, škoda, že panu režisérovi nikdo soudnější nevymluvil jeho plán, „aby film působil, jako když se koukáte na hladinu rybníka.“ Já radši rybník opravdový, když už... (21.03.2009)

Po Lesních chodcích jsem shlédl další snímek Ivana Vojnára a začínám být přesvědčený o nutnosti zařazení tohoto tvůrce mezi své oblíbené režiséry. V poeticky laděné, do šumavské přírody zasazené Cestě pustým lesem se toho na první pohled moc neděje, avšak zpracovaná látka daleko přesahuje rámec lidského života. V popředí děje stojí opět duše člověka, osvobozená od zbytečností civilizace, reagující na vnější podněty, v souvislosti s propojeností s materiálním tělem více či méně zdárně odolávající všelijakým lákavým svodům a především existující pod nezměrnou střechou univerza, jehož je součástí. Čím vzdálenější horská samota, tím větší odhalenost lidského bytí. A stejně jako vnitřek jednotlivce, otevírá se skrze postavy pohled na lidskou společnost jako celek, ve své něžnosti, zrůdnosti, citové komplikovanosti. Nádherné záběry přírody, kdy déšť je opravdu déšť, z jarního lesa sálá vůně až do obýváku a ze zasněžených hor se člověku zarývá zima pod kůži. Dobrý nápad s obsazením písničkáře Václava Koubka do hlavní role, musím uznat, že tento neokoukaný herec zvládl svojí část scénáře, složenou spíše z gest a mimiky než z textu, perfektně. Kvalitativně za ním nezaostávají ani ostatní herci, ať už Pavel Landovský v roli vesnického pošťáka toužícího probojovat se ze zapadákova do světa nebo Eliška Sirová hrající dívku z lesní samoty, jejíž krása vábí a zneklidňuje většinu mužů v okolí a kdyby to bylo možné, přidal bych pro její výraz a hluboké oči ještě jednu hvězdu, takto jich musím dát pouze plných pět. (01.08.2012)