Cesta pustým lesem

Velmi zajímavá prvotina Ivana Vojnára. Je to film, který musíte vzít jako výtvarný pocit a nebo jít do kina na něco jiného. Vojnárovi jsem vděčný, že ukazuje, že film může být také uměleckým dílem a ne jenom bezduchou zábavou. Kolik filmů takto pojatých u nás po roce 1989 vzniklo? Vojnár sám se sarkasticky o svém filmu vyjádřil, že je to film pro jednoho velmi náročného diváka. Jak je tady z některých hodnocení vidět, je těch náročných diváků více. (19.03.2008)

Zásadní film porevoluční éry československé kinematografie jdoucí ve stopách Tycova Vojtěcha, řečeného sirotka... 90. léta nenabídla mnoho silnějšího a lepšího. Smutným faktem normalizací zmražené kinematografie kdysi tak progresivní tzv. České nové vlny je ta většinová apatie, nezájem a nepochopení takovýchto ,,jiných" snímků, jak ze strany diváctva, tak i ze strany na výpověď a originalitu rezignujících tvůrců samých, především ale ze strany soudobé kritické obce, jejíž odmítnutí a nepochopení experimentu a symbolického vyjadřování dobře odhaluje, jak málo tu zbylo z oné ,,nové vlny"... Tady končí cesta (naší kinematografie) pustým Českem zpátky do Evropy... (04.01.2011)

Po Lesních chodcích jsem shlédl další snímek Ivana Vojnára a začínám být přesvědčený o nutnosti zařazení tohoto tvůrce mezi své oblíbené režiséry. V poeticky laděné, do šumavské přírody zasazené Cestě pustým lesem se toho na první pohled moc neděje, avšak zpracovaná látka daleko přesahuje rámec lidského života. V popředí děje stojí opět duše člověka, osvobozená od zbytečností civilizace, reagující na vnější podněty, v souvislosti s propojeností s materiálním tělem více či méně zdárně odolávající všelijakým lákavým svodům a především existující pod nezměrnou střechou univerza, jehož je součástí. Čím vzdálenější horská samota, tím větší odhalenost lidského bytí. A stejně jako vnitřek jednotlivce, otevírá se skrze postavy pohled na lidskou společnost jako celek, ve své něžnosti, zrůdnosti, citové komplikovanosti. Nádherné záběry přírody, kdy déšť je opravdu déšť, z jarního lesa sálá vůně až do obýváku a ze zasněžených hor se člověku zarývá zima pod kůži. Dobrý nápad s obsazením písničkáře Václava Koubka do hlavní role, musím uznat, že tento neokoukaný herec zvládl svojí část scénáře, složenou spíše z gest a mimiky než z textu, perfektně. Kvalitativně za ním nezaostávají ani ostatní herci, ať už Pavel Landovský v roli vesnického pošťáka toužícího probojovat se ze zapadákova do světa nebo Eliška Sirová hrající dívku z lesní samoty, jejíž krása vábí a zneklidňuje většinu mužů v okolí a kdyby to bylo možné, přidal bych pro její výraz a hluboké oči ještě jednu hvězdu, takto jich musím dát pouze plných pět. (01.08.2012)

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl. (01.01.2019)

Strašně zajímavý a v českých končinách rozhodně originální film, je i dost poetický, ale chybí mu nějaký děj nebo to, co měla třeba Šulíkova Zahrada. Prostě něco, aby ten film nenudil. Tady jsem se ze začátku bavil a postupně můj zájem šel dolů čím dál tím víc. Posledních 25 minut už jsem se dost nudil a film mě už nebavil. Jako jo, ze začátku to je poetické a fascinující, ale později se z toho začíná stávat poetická nuda. Navíc přehrávání některých herců mě tu štvalo. Ale upřímně si myslím, že si tenhle film rozhodně zapadnout nezasloužil, už jenom proto, že je to něco jiného oproti klasické české tvorbě. Tady je i horor vybočením z klasiky. Ale napadla mě jedna věc - proč už v Česku nikdo netočí poetické filmy? Ty devadesátky jsou žánrově docela pestré a pak to celé upadlo na drama nebo komedii. Což je podle mě škoda. 3* (30.03.2019)