Radek99

Proklamované novinářské drama se pozvolna změní v celkem zajímavou studii patologicky ambiciózního člověka, který je schopen pro úspěch a obdiv udělat doslova cokoliv, potud v pořádku, problém je snad jen v celkovém ,,televizním" vyznění filmu. (Kdybych chtěl být vysloveně nekorektní, použil bych možná i často omílaný stereotyp Američanů mluvě o ,,kanadskosti" tohoto snímku... :-)) Billy Ray není zjevně nijak výjimečný režisér, jeho film není ničím objevný a zjevně nemá žádné monstrózní ambice, každopádně svým tématem a jakousi uměřeností si mne nakonec coby diváka přece jen získal. Ona skromnost a poctivost se vyplatí nejen v novinařině...

Když někdo pojme úmysl natočit drama o pohnutých osudech se zemí srovnaných Lidic, čekal bych ve výsledném tvaru cosi jako Schindlerův seznam, maximálně naléhavý a patosu se varující zcela mimořádný film, memento. Když je ten někdo ale Zdeněk Mahler, legendární, dnes však již trochu akademicky působící scénárista, a žena, scénáristka a režisérka Alice Nellis, která film před svou nemocí původně připravovala, dostaneme jen přesně to, co slibují filmové plakáty i úvodní titulky filmu, tedy LIDI CE - osud Lidic rastrem lidí, spíše civilní příběh lidí spjatých s touto historickou událostí, než snímek o bestiálním válečném zvěrstvu. A tak taky celý projekt funguje - s pietou, patosem, místy obchází osudy Lidic po pěšinkách osudů jednotlivců, místy milosrdně zamlčuje (třeba při mučení na Gestapu...), jindy raději jen soucitně naznačuje (ruce dětí v plynovém voze...). Nekonfrontační režie Petra Nikolaeva pak výše popsané jen podtrhává. Problém však tkví v tom, že danou tragédii ve filmu utvářejí spíše jen symboly a symbolické scény (seškrabávání malby z tabulek okenních skel nehty zoufalých matek, pes uvázaný na řetězu, tisknutí oznámení o popravě lidických mužů ve vězeňské tiskárně, velký celek zasněžené krajiny s miniaturní postavou člověka...), skutečný rozměr neštěstí ovšem pak trochu absentuje. Zásadně tu chybějí scény obsahující ryzí emoce. Něco drásavého, palčivého... Přesto jsou Lidice nadprůměrným filmem, který má své místo na slunci. LIDI CE jsou totiž okázalým didaktickým filmem, což není úplně málo. Na svého Stevena Spielberga ale skutečné Lidice ještě čekají...

Televizní útěky z šedavého bezčasí normalizace podvědomě směřovaly tam, kam komunistický režim mohl dosáhnout jen částečně, takovým ,,ostrůvkem svobody" byly pak logicky třeba hory a prostředí horské záchranné služby, kam jistě ne náhodou částečně lokalizovala svůj první film z volného cyklu snímků s Tomášem Holým režisérka a scénáristka Marie Poledňáková. Její televizní film oplývá takovou tou normalizačně optimistickou náladou, která byla pro daný segment dobové filmové tvorby povinná, pod ní se ale ukrývají i hlubší věci a mollovější tóny - motiv osamění navázaný na širší fenomén ženské emancipace a feministických proudů, v nichž se (socialistická) žena vědomě (s vědomím své ekonomické nezávislosti) rozhodne vychovávat dítě bez muže. I když film je především vnímán jako nenáročná rodinná zábava a jako takový si získal nehynoucí popularitu, Poledňáková v něm naznačila cosi zásadnějšího - totiž fatální konec patriarchálně usazené společnosti a její přerod v cosi ještě nedefinovaného. Jistě, modernost umělého světa filmu trochu předběhla dobu, neboť dobově byla platná jen pro jistě omezené (spíše umělecké) společenské kruhy v Praze, ze zpětného pohledu ale oceňme režisérčinu intuici. Svět matek samoživitelek se pomalu stal normou. Příznačné je, že malý Vašík si s odzbrojující přirozeností a autentičností Tomáše Holého v takovém světě intuitivně (až posedle) hledá tátu...

Guy Ritchie pod vlivem Madonny nebo jiné drogy...

Celkem solidní, byť jen mírně nadprůměrná, detektivka z dílny specialisty na tento žánr režiséra Petra Schulhoffa nedosahuje sice celkových kvalit jeho legendární tetralogie s kriminalistou majorem Kalašem, ale minimálně jeho poslednímu dílu Diagnóza smrti se vyrovná a především hrdě prezentuje fakt, že vzpřímeně prošla osidly doby. Je totiž skoro zázrak, že na počátku ponurého bezčasí začínající normalizace dokázal Petr Schulhoff ustát tlak stát se hlásnou troubou propagandy a oprostil svůj film od nánosu ideologického balastu. A možná spíše jen shodou okolností natočil něco, co by se dnes dalo chápat jako takový socialistický ohlas noir detektivky, kde se za zdmi pochmurných panelových bytů páše ... maloměšťáctví...

Z hlediska vyššího principu mravního propaganda ve filmu JE (uměleckým) zločinem.

Alegorické znamení doby.

Nejlepší zpravodajsko-publicistický pořad v rámci spektra českých televizních stanic, jehož největším handicapem je jeho upozadění zařazením do vysílacího schématu druhého programu veřejnoprávní televize... Většina komentujících tu zmiňuje (vysokou) úroveň moderátorů, já bych ale vyzdvihl především znamenitý výběr hostů, expertů, kteří téměř vždy mají k danému tématu co říci a čím rozšířit rastr komentované události. Sumarizační charakter, komentované zpravodajství, rozhovory s aktéry i experty, analytické reportáže. (Téměř) dokonalá televizní publicistika...

Terkela provázela pověst dánského South Parku, ale skutečnost je trochu jiná. Jestliže záměrně naivní a minimalistická 2D animace u South Parku funguje ve svém výsledku jako velká přednost a jakýsi na první pohled rozpoznatelný trademark, předpotopní 3D animace u Terkela jen dokresluje technologickou zaostalost. Stejně tak prvotní šok a posunování hranic toho, co je na plátně kina (v případě celovečerního filmu) a na stínítku televizní obrazovky (v případě seriálu) možné ukázat, u South Parku vyznělo jako vysoce funkční a skutečně progresivní snaha, u Terkela už je to jen mlácení prázdné slámy. Navíc South Park ve své rafinovanosti funguje jak u diváka mladšího, tak i dospělého, u Terkela se ovšem kvůli jeho prvoplánovosti dospělý divák víceméně nudí. Pokus o satiru a společenskou kritiku se koná jen na úrovni pubertálního humoru, tady je rozdíl oproti South Parku nejmarkantnější. Jestliže u South Parku jsou vulgarismy funkční a mají svůj význam, stejně jako explicitně zobrazované násilí, pak Terkel v tomhle selhává úplně, protože vše výše zmíněné je čistě samoúčelné. Terkel má prostě problém, se kterým si jako divák nevím rady... PS: Český dabing pak dokresluje marnost celého tohoto projektu...

Jeden z mála skutečně veřejnoprávních pořadů České televize...