Radek99

Prima pořad.

Asi ne nejlepší filmové dílo České nové vlny, dokonce zdaleka ne nejlepší film o křivdách (nejen) totalitního režimu 50. let, každopádně Antonín Máša natočil ne formou (ta, pravda, místy trochu pokulhává), ale obsahem velmi hluboký film (sebe)reflektující nesnesitelnou lehkost bytí levicového intelektuála, ztracené generace, oklamaného národa. Ukradli jim revoluci, vzali jim ideály, zničili život, pošpinili velké nadosobní cíle, ale ono se prostě muselo žít dál... ,,Vztahujeme ruce...a jsou to koleje...a žene se po nich nákladní vlak..."

Bohužel jsem nezažil zlatou éru Činoherního klubu v 60. letech minulého století, ani jsem nestihl navštívit jejich představení v renesanci zašlé slávy na přelomu 70. a 80. let, až s odstupem jsem stihl Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku a Hrabalova Něžného barbara, televizní setkání s Lédou je tak po velkém odstupu látání mých diváckých mezer, jenže ač ,,činoherák" nabízí stále ta nejlepší jména ze své zlaté éry (režisér Ladislav Smoček, kmenový herec Petr Nárožný atd.), jejich současný projev mne úplně nestrhl. Zvlášť ženská část souboru mi neseděla a ani hra samotná nebyla právě mým šálkem čaje, i když musím uznat, že Vetchý s Nárožným jsou mistři svého oboru. Léda mnou bohužel jen televizně prošuměla...

Indie produkce má mnohé do sebe, nemusí předvádět bombastickou výpravnost, neboť jí netřeba tolik hledět na komerční stránku věci, nemusí být za každou cenu cool a mohou v ní hrát i normálně vypadající herci s postavami a tvářemi, jaké znáte z vašeho sousedství. Navíc disponuje značnou měrou svobody a tak se může vyslovovat k aktuálním problémům a dotýkat se bolavých míst (americké) společnosti. Režisér Thomas McCarthy je specialista na malá komorní dramata a jeho třetí film není jiný, takový lidský, příjemně melancholický, často i humorný, ale přitom v podstatě bolavý. Ač se tu většina komentujících vyjadřuje ve smyslu, že jde vlastně o sportovní film, jsem jiného názoru, neboť Win Win je čisté sociální drama. Sport hraje jen okrajovou roli a možná slouží jen jako oslí můstek k uvědomění si, že i v životě je důležité bojovat a snažit se vyhrát. (Mimochodem, oficiální text distributora píše cosi o wrestlingu, což je buď projev lživé reklamy nebo prosté omezenosti, snad každý by měl poznat, že jde o zápas v řecko-římském stylu.) Pochválit lze vynikající a přesný casting, většina rolí je typově přesně obsazena, tahounem je samozřejmě Paul Giamatti, jehož charisma loosera je zjevně platné univerzálně a dá se říci, že si na něm postavil kariéru. Ono se dá celkově konstatovat, že filmy Thomase McCarthyho jsou obecně plné looserů, přičemž Win Win není výjimkou. Po Přednostovi a Nezvaném hostovi tedy McCarthy natáčí další skvělý pozvolna plynoucí film..a je to dobře...kam také v tomhle světě chvátat...

Neprávem podhodnocený středoevropský koprodukční film, reflektující krizi partnerského vztahu (i krizi osobní) na pozadí užší evropské integrace a v kontextu Schengenského prostoru, což je možná na jeden film trochu velké sousto, ale tvůrci se s ním nakonec vypořádali celkem se ctí. Cesta z Německa až na samý konec EU, totiž na slovensko-ukrajinskou hranici, je míněna spíše symbolicky, naštěstí v sobě spojuje dva obyčejné filmy, německý a ten slovenský, který každý funguje sám o sobě, i když je to spíš replikou z filmu takový filmový ,,divoký východ pro začátečníky"... Nejen díky postavě Radoslava Brzobohatého jsem se nemohl zbavit dojmu, že se dívám na další Návrat ztraceného ráje, všichni ti dobří rodáci z malé vesničky Runina tvořili podobně (sluncem prosvícenou) vztahovou mozaiku. Tohle mi ale přišlo přece jen o krapet smysluplnější, beru-li v potaz podobnou zkušenost a optiku režisérů-emigrantů, vracejících se po čase do své vlasti...

Velmi zajímavý projev evoluce uvnitř Divadla Járy Cimrmana. Originální experiment autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, v němž si poplatni tradici svého divadla malé formy tentokráte dovolili porušit obvyklou strukturu své hry a zaběhlé schéma ,,seminář - hra" propletli do fascinujícího pásma fiktivně rekonstruovaného Cimrmanova dramatu. Jako stěžejní bod pak vypíchli právě fenomén vědecké rekonstrukce (sofistikovaně usazené mezi rivalitou Prahy a Vídně), jejíž parodie je nosným motivem celého kusu. Vrcholů tu pak divák může najít několik (kupříkladu až filmově působící flashbacky s trojnásobným či dokonce čtyřnásobným retrospektivním vnořením, v divadelních poměrech ovšem jen zaručeným zdrojem humoru), já volím profesorem Fiedlerem vypuštěné pasáže obchodního cestujícího Jeřábka plné dráždivě nevyřčeného (,,...prostě bezbarvé nicneříkající tlachání upovídaného strýce...no prostě nuda, nuda, šeď, šeď ...") a především pastiš údajné dobové kritiky Jana Nerudy...práce s jazykem a jazykový cit autorského dua S+S je až neuvěřitelná... ,,Polka jede, Polka jede..." Unikátní je též vrstva nonverbální komunikace, díky níž je celý projekt o domnělém českém velikánu tak působivý - mimo odstínů a tónů hlasů, proxemiky atd. především obsazení jednotlivých rolí a cílená práce s typologií jednotlivých (ne)herců - třeba právě popisy výše zmíněných nepojmenovaných Jeřábkových sexuálních orgií čte Petr Brukner, jehož hlas je až dětsky nevinný a celkově působí plaše a nesměle, tahle inkongruence je pak přesně tím správným okořeněním již tak dokonalého díla...

Tak se sám sebe ptám, nedělá tohle gayům a lesbičkám v české společnosti jen medvědí službu?

Muzika, tragikomedie našich slovenských sousedů z období pozdní normalizace, se jen těžko vyhne srovnání s českými obdobami typu Hřebejkova Pupenda či Pelíšků, nevychází ale se skloněnou hlavou. Režisér Juraj Nvota nenatáčí zřejmou generační výpověď, spíše se z jeho filmu dá vyčíst ona kolektivní zkušenost s onou smutnou dobou, v níž se přesto dalo žít, byť jen ten svůj malý soukromý život. Muzika je jistě (už kvůli svému názvu) hodně o hudbě, která ve výsledku byla však jen jedním z mnoha úniků z frustrující reality, jíž vládl obludný institut přehrávek (scéna z nich je zřejmě tím nejlepším z filmu). O hereckém obsazení netřeba spekulovat, překvapí flexibilní Jan Budař a jeho slovenština, jako Čech oceňuji, že nebyl dabován. Muzika je opravdu povedený film, trochu mi však v celém projektu chybí nějaká hlubší reflexe, Nvotův snímek je spíš jen takovou soft verzí skutečně třeskuté komedie nebo drásavého dramatu, škoda, že se tvůrci nerozhodli, co chtějí víc...

Ve 3D rozpohybované fotografie a animace jsou neskutečně působivé, zvláště uvážíme-li fakt, že jde o dokument z dílny ruských tvůrců. Celý cyklus je celkem rozsáhlý (což bychom od ruského seriálu čekali) a i když nepřináší žádné převratné informace, ale spíš sumář těch dosud známých, jeho sledování je opravdu působivé a diváka doslova zahltí... (Třeba popisy válečné techniky a nových zbraní jsou, alespoň pro mne, fascinující...) Subjektivně mi pak přišlo zajímavé, že německá strana je prezentována skoro až s jakýmsi uznáním, jako by vše bilancoval kdosi nezúčastněný, a ne oběť napadení, byť rekapituluje s velkým časovým odstupem...

Agitka takového rázu, že mi bylo stydno za její aktéry. Kinematografie ve službách totalitního režimu. Tendenční agitační veselohra toho nejprimitivnějšího ražení (abychom zůstali u metafory příhodné pro hornické prostředí) k zvýšení konzumace mléka, na které je nejlépe vidět, co udělala normalizace s režiséry typu Hynka Bočana. Přítelkyní z domu smutku se měl pak po roce 1989 za co vykupovat...