Réžia:
Ladislav SmoljakObsahy(1)
To, co se stalo s Cimrmanovou hrou Němý Bobeš, je výsledkem střetnutí dvou myšlenkových živlů: nezkrotného tvořivého pudu umělcova se stejně nezkrotným pudem malého českého samozásobitele. Zatím co na jedné straně vidíme obdivuhodné úsilí poznat a ztvárnit svět a dobrat se podstaty lidského konání, na druhé straně setkáváme se jen s přízemní snahou nasušit na zimu pár hub. V případě Němého Bobše ten malý, zapšklý svět Josefa Padevěta bohužel vítězí (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (169)
Tento Cimrman nabízí netradiční kompozici, to jest namíchaný seminář s několika opravdu vtipnými scénkami. Zapamatovatelnou perlou jsou zde například výborně zakomponované flashbacky. Nechybí skvělé duo Svěrák-Smoljak. Super byla taky verze od profesora Fiedlera, která se postarala o spoustu zábavných momentů. Zkrátka Němého Bobeše řadím k těm nadprůměrným hrám. ()
Cimrmanův Tarzan v podobě mlčenlivého prosťáčka Bobše patří, pro většinovou masu, mezi ty méně známé kusy svébytného pražského divadla. A ačkoliv se zvolání jako například "Cos to udělal, Pepiku?" a nebo "Hoďte na něj deku" hojně citují, je dost možné, že mnozí by měli nemalý problém s jejich zařazením. Tím však nechci říci, že by Němý Bobeš patřil mezi ty méně významné......naopak, svou kvalitou patří k těm nejlepším. Svěrákovsko-Smoljakovská rekonstrukce dramatu zničeného v roce 1911 Josefem Padevětem má své kouzlo v odlišnosti od dalších cimrmanovských kousků, kterou je nerozdělení na dvě samostatné části (referát / hra). Další nespornou devízou je fakt, že televizní záznam z roku 1997 nedovoluje účinkovat některým z později angažovaných herců-neherců (Šimon, Reidinger), ale pouze starému dobrému obsazení. O osobitém humoru, který by se dal bez nadsázky častovat označením kulturní dědictví, se ani nemá cenu opětovně zmiňovat. Tady už není dále co psát.....klasik zůstane klasikem, klasika klasikou. Obsazení: Hajný, Wassermann, baron - Ladislav Smoljak / Lékař - Zdeněk Svěrák / Farář - Jan Hraběta Marta, hostinský, sluha / Bořivoj Penc / Bobeš - Genadij Rumlena / Papoušek - Michal Weigel ()
Hodně lidí asi zklamu, ale český fenomén Jaroslav Cimrman mě zcela míjí a jako nestraník musím říct, že to zas až taková sranda a zábava není. Samozřejmě scénář pánů Svěrák + Smoljak je velmi originální a v lecčems i nadčasový, ale prostě to tak nějak není ono. Jsou tam originální a vtipný hlášky, ale stejně tak i hluchá místa. Za mě osobně jen 35% ()
Tahle hra je pro mě asi největší překvapení ze všech Cimrmanových děl a mě dokázala, že genialita pánů Svěráka a Smoljaka při vymýšlení tohoto kousku rozhodně NEBYLA na malinách. Mě ta kombinace semináře a her fakt sedla, obě části se perfektně doplňovaly a rychle to uteklo. Navíc je tam spousta skvěle řešených flashbacků, flashbacků ve flashbacku (a tak dál...), několik různých verzí vybraných scén a geniální rozuzlení (a pokud by vám to všechno nestačilo, tak ještě rozhovor Smoljaka s Rumlenou a geniální Hraběta a jeho rady). Takže já možná tentokrát půjdu trochu proti proudu, protože si myslím, že Němý Bobeš je jednou z nejlepších Cimrmanových her. Rozhodně je neobvyklá a velmi originální a to jí šlechtí. 100%. ()
Hra jinak koncipovaná. Seminář střídá hru a hru střídá seminář. Samotná hra pro mnohé platí za slabší, ale já ji mám silně v oblibě. Stejně tak i tento záznam, který nově zachytil v roli Jana Hrabětu a Genadije Rumlenu. Z té první vlny záznamů DJC z 90. let je to jeden z těch lepších a rozhodně i technicky vyspělejších a rád se k němu vracím. ()
Galéria (7)
Zaujímavosti (10)
- Autoři prozradili, že se diváci smějí hře původní hry asi 90 %. Podle autorů je to nejpatrnější v Němém Bobši. „... no a tam plno věcí zestárlo, poněvadž je to strašně starý, my jsme tam používali citáty a názvy z Nerudy jako Polka jede, Dál jen dál, inspicient včas oponou trhnul a tomu lidi tenkrát smáli a dneska se to mu už nesmějí, protože to neznají“ říkají autoři. (mnaucz)
- Jedná se o nejoblíbenější hru Michala Weigela. (mnaucz)
- V dece, pod kterou je Papoušek, jsou díry, aby představitel Papouška trefil mimo scénu, když má „spadnout za scénou“. Díry tam však vždy nebyly. „To jsme ještě byli na Solidaritě a hrál tu roli Papouška Michal Weigel, syn Jaroslava Weigla. No a když měl jít za scénu, kde ‚jakoby‘ spadne, tak šel směrem k hledišti a spadnul na jednu divačku. Naštěstí se divačce ani Michalovi nic nestalo a publikum se mohlo zbláznit smíchy. Od té doby jsme tam udědaly díry, aby Papoušek trefil mimo scénu a nespadnul tam, kam nemá,“ vzpomíná Jan Kašpar. (mnaucz)
Reklama