Radek99

Excelentní experiment v nolanovském duchu...jen o 40 let před Nolanem! :-) Bravurně napsané dialogy, které pozpátku dávají jiný smysl a jejich řazení je geniálním zdrojem komiky. Úchvatná obrazová stránka (žlutý kamerový filtr, zpomalené pády dostihových koní, ,,tanec" s mrtvolou, ,,utopení" milence, požívání jídla pozpátku...). Stylizace němých grotesek a odvaha experimentovat. Filmový pomník geniality Oldřicha Lipského (a Miloše Macourka). Možná nejoriginálnější československý film všech dob...

S mírnou nadsázkou lze říci, že Drsný Harry zestárl a dal se na novinařinu. Pravda zabíjí je totiž typická ,,clinteastwoodovka" vracející se vývojově o nějakých dvacet až třicet roků zpátky do dob, v nichž Clint byl ještě ten typický ,,clinteastwoodovský" hrdina zůstanuvší tu coby poslední relikvie starých dobrých časů, kdy politická korektnost nebyla akceptovatelná, kouřit i požívat lihoviny bylo in a muži žili ve světě, v němž ženy představovaly pouhý sexuální objekt... Mezi tou vlnou nevěr, hromadami cigaretových špačků, záplavou prázdných lahví, uprostřed cigaretového dýmu jde tentokrát o případ k smrti odsouzeného člověka, jemuž se už pomalu natahuje smrtící injekce a jen jeden muž věří v jeho nevinu a je tedy jeho jedinou nadějí...nadějí ovšem tak nevyzpytatelnou, jak nevyzpytatelný je onen hrdina sám. Clint Eastwood se sedmdesátkou na krku evidentně začíná bilancovat a v jeho reflexi konzistence běhu jeho života i běhu celé americké společnosti nacházíme zajímavé postřehy - zbyl tu jako hrdina, který kašle na pravidla a konvence (to se nezměnilo) a stojí sám proti celému světu (to se nezměnilo též), ten svět ale již dávno hraje podle zcela nových norem a pravidel, přišel čas politicky korektní mluvy i uvažování, cigareta v sobě začala nést nový rozměr, totiž rozměr pasivního kouření, alkohol začal dělat z lidí ne drsné hrdiny, ale politováníhodné trosky, nevěra se stala problémem a žena na ni nově odpověděla po svém, tedy rozvodem...a uprostřed toho všeho stojí absolutně charismatický solitér Clint alias Steve Everett s cigaretou v ústech, s obrovskou chutí na panáka a s vůní milenky na těle a hlavně s čichem na velké novinářské případy. Civilizace se pohnula, jen Drsný Harry-Clint-Steve zůstal stát. Tahle zatrolená symbióza bude skřípat, ale zrodí něco podstatného...totiž vědomí, že je důležité stát si za svým... ,,Budeme hrát hru Rychlá ZOO..." :-)

Jak seznávám z hodnocení, obec televizní kvituje televizní záznam rozverné divadelní frašky ,,plzeňského Moliéra" s povděkem. A to ji inscenuje soubor budoucího Divadla A. A. Procházky v Plzni, prosím! :-) ,,A copa je túto?"

Další z předlouhé linie francouzských akčních thrillerů, kde hlavní hrdina (vypadá to, že je obdařen superschopnostmi, neb je nesmrtelný) je zase postavou veskrze zápornou, které ale v jejím boji proti všem (a zvláště proti ještě zápornější postavě, než je ona sama) musíte nutně s ubíhajícím dějem začít fandit. A policie se kolem toho všeho, jako obvykle, zase jen tak poflakuje...

Pokleslý sedmdesátky na plný koule. To destruction derby v závěru před samým finále nemělo chybu...

Zlatá šedesátá. Naivní a plakátová... Ztřeštěná konverzační komedie s mile plynoucím příběhem a roztomilou atmosférou, s postavami ovšem tak nevěrohodnými, že to neomluví ani žánr romantické komedie. Zvlášť motivace Toni alias Goldie Hawn mi nabourávala mou diváckou konzistenci...

Mediální výchova dítek v Čechách...chybí tu už jen víc dětského rapu... Filmový kýč dekády.

Těch klonů doktora House už je poslední dobou trochu moc...

Amerika pozorovaná z jiného úhlu. Nenápadné sociální drama o životě ilegálních přistěhovalců v USA, které natočil režisér Chris Weitz, ve kterém se patrně hnulo svědomí, neboť své nesporné řemeslné kvality konečně dal do služeb nějaké vyšší myšlence a silnému filmu a jakoby tím umělecky přešel na druhou stranu pomyslné barikády - jeho filmy byly dosud určené pro bezstarostného amerického diváka, diváka bez existenčních problémů s jedinou touhou bavit se, teď tu náhle máme film plný mexických imigrantů, kteří přišli do Ameriky hledat svůj ,,americký sen", ale ono hledání se příliš nedaří... Příběh pracovitého a zodpovědného otce a jeho hledajícího se syna je velmi prostý, což ovšem vůbec nelze vnímat jako hendikep, ba naopak v oné jednoduchosti je určitá síla a přednost Weitzova snímku. Za lepší život odkrývá obecně sdílené pokrytectví nejbohatšího státu světa, jehož bohatství generuje masa bezejmenných ilegálních přistěhovalců, kteří nemají v podstatě žádná občanská práva. Bez nich by ovšem Spojené státy nepřežily...

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující...