Morien

(1001) -"This Chief says: British can read and what good has it done them?" (Malick Bowens!) Ale jinak nechápu smysl takových filmů, respektive vůbec nevím, co si o nich myslet/jestli tím chtěl básník něco říci.

-"Can't you just say hello like a normal person?" Je to vtip stopadesátkrát opakovaný, ale přesto si v tomhle případě nemůžu pomoct a stejně se usměju. Už jsem se celkem naučila být krutě upřímná o pochybných kvalitách guilty pleasure filmů, co jsem viděla jako malá/mladší, ale u Bondů s Brosnanem mi to ještě úplně nejde. Zvlášť když si vzpomenu na sucharskou nudu craigovské éry, tak zatím nechám brosnanovky býti jedním z těch vzácných momentů, kdy vědomě dovolím nostalgii, aby opanovala můj rozum. (A rovněž Desmond Llewelyn is dead, long live John Cleese. A taky Valentinův úšklebek. No jo.)

Takhle nějak by asi vypadala Snyderovo Třístovka, kdyby měla nějaké intelektuální ambice. Jed Kurzel mě opět nezklamal a i Justin ujde. Film je vizuálně extrémně nádherný, nejspíš každý nový pohled kamery by se dal okamžitě zarámovat a vydávat za dílo nějakého z prerafaelitů. Jenomže v tom bohužel taky trošku tkví kámen úrazu. Silná orientace na vizuálno v kombinaci s ponecháním divadelního členění na jednotlivé akty a zachováním mono/dia/logů na úkor vyprávění akcí způsobuje, že se na film velmi těžko dívá. Vytváří to totiž dojem, že se čas zastavil a nic nikam neplyne, včetně příběhu a jeho postav. Úvodní pohřeb a následný skok do vřavy bitvy ještě sliboval, že se podaří vybudovat si svůj vlastní funkční svět vymezený vůči divadelní předloze, ale z toho poměrně rychle sešlo a po většinu zbývajícího filmu už jsem měla dojem, že si vlastně "jenom" čtu Williama okořeněného o pár dalších duchů a modré oční stíny na nádherných ženách a mužích. Ne že by bylo na čtení Williama něco špatného ("Will all great Neptune's ocean wash this blood clean from my hand? No, this my hand will rather the multitudinous seas incarnadine, making the green one red." - olala, ne nadarmo je to nejslavnější bard), ale jak známo film a divadlo jsou jiné elementy a nejlépe fungují, když používají odlišné prostředky. Ale je taky pravda, že na to, jak jsem u sledování filmu trpěla kvůli špatnému plynutí brzo zapomenu, kdežto na ty atmosferické obrazy (mrtvý král na marách, mrtvé dítě na hranici, Marion v perlové koruně, abych jmenovala pár) budu pořád myslet a Jedovu hudbu budu taky poslouchat. Z herců mě nejvíc ohromil Sean Harris, kdo by to byl řekl, že v sobě ukrývá takového divocha.

Sakraš, to jsem si ani nepamatovala, jakého pacholka tam Peyrac hraje. Nicméně ačkoliv obvykle nemám ráda filmy o drsných mužích, co jdou proti všem, (a nebo je mám ráda?!) tak tenhle ráda rozhodně mám. Byt té jeho manželky vypadá dobře, ale dala bych tam ještě víc kytek. A Ennio<3

"Am I so out of touch? No, it's the children who are wrong." (A osvětlení mého postoje vůči tomuto filmu pokračuje v mém komentáři k Rocketmanovi.)

Tak si říkám, jestli se to nemělo spíš jmenovat "Last Man (Standing)". Myslím, že panu Chazellemu sluší tenhle chladný formalistický přístup mnohem víc než příšerná afektovanost jeho dvou prvních filmů. Sice si nejsem jistá, kolik substance se mu podařilo vložit do dlouhých záběrů na mlčícího Ryana Goslinga (jakkoliv je oceňuji, protože dlouhé mlčící záběry, ou jé) a jestli náhodou jenom nevyrobil neživotnou a prvoplánovitou ilustraci všeobecně známého příběhu, ale i kdyby ano, tak to alespoň udělal bez sentimentálního patriotismu a s notnou dávkou vyžívání se v "nepohledných" detailech, za což mu pořád z mé strany patří dík. Hudba mi připadala taková nedostačující/tuctová, podvědomě jsem si k těm klíčovým scénám v hlavě přehrávala Docking z Interstellaru zkombinované s tím, jak hraje Davy Jones na varhany v Pirátech z Karibiku, asi mi to toho Zimmera trochu připomínalo. Představovala bych si něco sofistikovanějšího/podvratnějšího/dechberoucnějšího než to, co předložil Justin Hurwitz. (Příklad mojí oblíbené vesmírné hudby je John Murphy pro Sunshine, který jsem přesně před rokem viděla v brněnské hvězdárně, ach. Ale zpátky k Prvnímu člověku.) Zajímalo by mě, jestli třeba časem film nezíská nějakou společensko-politicko-člověčenskou hodnotu, protože z pohledu Evropana mi například přijde extrémně směšné, že v Americe film u diváků a u kritiky prý ostrouhal víceméně jenom/hlavně proto, že v něm není přímo scéna, jak astronauti vztyčují vlajku na Měsíci. "Jen hlupák se dívá na prst, který ukazuje k nebesům."

(1001) Nelíbí se mi sentimentální tón celého filmu, nelíbí se mi postava Cronauera a nelíbí se mi, jak ho Robin Williams hraje. Navíc mi pro tu roli přijde moc starý. Kdyby se ta postava napsala na papír, tak bych si určitě představila někoho mladšího. Když například pronásleduje po ulicích dvacetileté holky, nepůsobí to jako roztomilá charakterizace hlavního protagonisty, ale skoro jako kriminální chování zastydlého úchyla. Skutečnému Cronauerovi bylo v době, kdy se film odehrává, 27 let, Williamsovi bylo ve filmu 36, takže na tom něco bude. Nejsem schopná dát zelenou snímku, kde se hlavní akce odehrává v ilustrativních montážích, který říká, že policejní akce je v pořádku, když se u toho vojáci nenudí, a jehož hlavní hrdina neumí ani mlčet, ani říct cokoliv, co by stálo za slyšení.

(1001) "You put the lime in the coconut..." Panečku, takhle se píše úvodní slovo vypravěče! A hluboce jsem nad tím přemýšlela a skoro jsem ochotná říct, že Třetí muž má nejtrefnější, nejexpresivnější a nejzábavnější soundtrack ze všech filmů, jaké jsem kdy viděla/poslouchala. Rozvíjený hudební motiv perfektně odráží každou nejjemnější změnu v tónu příběhu a přesto pořád zůstává jednoduchý a prostý, pro ikoničnost jako stvořený. Vlastně snímek nabízí totální symbiózu formy a obsahu, o které už jiné hlavy popsaly stohy stránek, takže já jenom dodám, že je to vážně blaho. Od Carola Reeda jsem zatím viděla jenom Posledního bojovníka a teď tohle a oba dva filmy jsou na pět hvězdiček a maximální úroveň "wow faktoru", takže už teď se těším na Štvance, kde si pan režisér podá Jamese Masona, který brečí jako nikdo na světě, ou jé. Zkrátka ničeho jiného než fangirlingu nejsem v tuhle chvíli schopna. Orson je přirozeně ďábel a která žena by nechtěla jeho děti.

-"I always said he should burn in hell. But, hey, Chicago'll do." Zhruba celou první hodinu jsem si říkala "panebože, ten McQueen se už úplně zbláznil". Zhruba celou druhou hodinu jsem si říkala "yeah, girl, go get it, shoot that loathsome son of bitch!" Ve filmu se více či méně mihla velká spousta nádherných lidí, pozice nejkrásnějších u mě tentokrát vybojovali Cynthia Erivo a Jon Michael Hill.

"Na Ganymede a Titan, i já letěl tam. Města pořád stejná, jen jedno z nich v srdci mám. Lunar, město sedmé, tam nám bude fajn." -Dave Lister --- Hm, stejně si myslím, že na jaderně usmažené Zemi, kdy musíš mít na dítě povolenku, by lidem už zakázali kouřit. Nebylo by tolik "estetických" záběrů na unylé lidi s cigaretou a tenkým proužkem modrého kouře, ale z fyziologicky-zdravotního hlediska by to dávalo smysl. Myslím, že se mi líbila hudba, ale to musím ještě prověřit časem. A co se mi určitě líbilo, jak byl v první polovině hlavním hrdinou manžel a organicky se úhel proměnil a hlavním hrdinou se stala manželka, a že na to šli fyzicky a psychologicky místo akční tupárny.