Morien

No, takže bezprostředně po skončení mám dojem, že bude trvat několik dní, než svoje myšlenky zkoncentruji do jednoho soustředěného proudu vědomí, který bude dávat smysl. Teď mě napadá hlavně následující: Na to, že je to film o tom, jak je důležité, aby se každý choval podle svých vlastních rozhodnutí, všichni vypadají hodně moc jenom jako loutky, které podléhají zlovůli zvenčí (od tvůrců) a nikoliv jako živoucí postavy, které by opravdu prociťovaly všechny ty emocionální a morální situace. Teď se domnívám, že výsledek působí asi "dospělejším" dojmem než První třída, ale zároveň si také myslím, že tomu tak reálně není a že za to nejvíc může "temnější" ladění. U První třídy jsem se několikrát rozplakala, protože určité jednotlivé scény při čistém pohledu obsahovaly prosté a silné sdělení, které má smysl i samo o sobě (většina je myslím spojená s Erikem, některé s Raven). V Budoucí minulosti jsem žádný takový dojem neměla (ale zatím jsem viděla film jen jednou, tak uvidíme, co přinesou opakovaná promítání a detailnější pitvání). Aktuální film mi přijde plytký a prázdný v tom smyslu, že se jenom utápí v sentimentálním poukazování na předchozí díly nebo na budoucnost, a hlavním obsahem je posmrkávání, že když to nevyjde, tak nám všichni umřou a nebude o čem točit další filmy (což divák od začátku ví, že nenastane, takže si nemůže během sledování filmu prožít nic zásadního). Jako další špatnou věc tady vidím to přeplnění postavami, respektive to je vlastní každému X-Men filmu, ale tady se s ním špatně pracuje. V První třídě to bylo taky jako na Václaváku, ale tam sidekickové byli prostě sidekickové a hlavní linie se soustředila na vývoj vztahů Erik x Charles x Raven, od toho nikdo neodváděl pozornost žádným zásadním směrem, hlavní záporák sice přinesl pár podnětů do diskuze, ale jinak se držel zpátky. Tady tomu tak není. Ústřední postava je přirozeně Wolverine, protože on jediný si uvědomuje všechno, co se všechno děje. Ale do toho tvůrci míchají opět spory Erika a Charlese, které tentokrát působí silně kategoricky, protože není čas nic prohlubovat, Raven, která se má jakože emancipovat a ukázat jim všem, zač je toho osel, ale kromě toho, že umí někoho uspat chodidlem, toho vlastně moc nepředvede a stejně ji ke všem rozhodnutím někdo zmanipuluje, Traska, který zajímavým a výrazným hereckým představitelem aspiruje na jednu z hlavních a silných postav místo obligátního plochého záporáka, ale opět kvůli nedostatku času vyšumí do prázdna a nemůže se pořádně rozjet. Uff. Výsledek tedy hodnotím spíš v kategoriích jako "byl tam jeden hezký dlouhovlasý Indián", "byl tam jeden hezký šedovlasý chlapec" a "James McAvoy je vždycky větší fešák s delšími vlasy", místo abych měla dojem, že jsem dozvěděla něco o sobě nebo o lidech nebo že jsem se dívala na příběh se začátkem, prostředkem, koncem a nějakým smyslem. Čímž je pro mě film rozhodně méně kvalitní než První třída.

Svým provedením působí celek hodně afektovaně, ale to taky zřejmě hodně vypovídá o americké povaze. Snímek je tendenční, o tom žádná, ale nejsem si vlastně ani jistá, jestli někde předstírá, že by byl "vyvážený a objektivní". Cenný je v tom, že nabízí autentické myšlenky a možnost přemýšlet o nich (i když se je už sám trošku snaží interpretovat, což citlivý divák může odignorovat a utvořit si úsudek sám). Co mi přijde opravdu vtipné (smutné), je ovšem pročítání diskuzí samotných Američanů o tomto filmu. Osočování létá od komoušů k náckům a zpátky a slovo "antiamerický" v každé větě napovídá, že ne každý divák je citlivý.

Dylan si buduje časoprostor podle starých dobrých pravidel experimentálních filmařů, střihy u něj vznikají podle logiky obsahu a nikoliv lineárně nebo kauzálně nebo jak se to vlastně jmenuje, a nejspíš právě proto film tak katastrofálně pohořel, protože běžní diváci nejsou připravení na to číst film takovým způsobem, a filmoví kritici nemají už vůbec žádnou intuici, hihi. Rozhovory a události, které se dějí někde jinde a v jiné době, jsou sestříhány do podoby mozaikově ucelé výpovědi, jestli lze tahle slova napsat za sebe. Přestože si to nese jakousi "dada" nálepku nesrozumitelného filmu, při soustředném pohledu je vidět, že Dylan vlastně jen ilustruje svoje písničky a myšlenky obrazovým doprovodem, někdy dokonce hodně doslovně, jako když na koncertě zazní část textu "když se ti ztratí vlak" a on z toho přestřihne na houslistku, kterak "ztracena" bloudí v zákulisí a hledá si cestu na jeviště. Podle jednoduchého klíče si tak míchá koktejl z žen, indiánských legend, hudby a poezie, působí to vlastně až začátečnicky, ale taky jako někdo, kdo se snaží rozšířit svoje obzory, což je podle mě vždycky záslužná činnost. Navíc projevuje docela jedinečný zvrácený smysl pro humor, a nebo by to mohl být projev jeho bezohlednosti a absenci "lidskosti", o které jeho odpůrci v jeho případě často mluví. Osobně se ovšem přikláním k tomu humoru. Poslední půlhodina je potom sestříhaná hodně, hodně vtipně, když ho holky spolu tepou bezeslovnými úsměvy a on musí utíkat za básníkem na hřbitov. Vymění svoji velkou lásku za koně. Nechá prostitutky dlouze a smyslně svádět homosexuála. S Ginsbergem si na hřbitově povídají, čí všechny hroby už kde ve světě viděli, a Dylan to zakončí prohlášením, že sám chce skončit v neoznačeném hrobě. Plus "Rolling Thunder Revue" podle mě patří k jedněm z těch nejlepších živáků od Dylana, takže se to i dobře poslouchá. Zkrátka, Dylan z tohoto filmu vychází jako krutější a chytřejší, než jsem si o něm doteď myslela.

Ten moment, kdy jsem jako malé dítě chtěla mít podobný domeček, kde by ze země vyjíždělo piáno, na tajných skrýších v knihách by se skrývaly další knihy, na zemi by rostl trávník a postel by byla jáma v zemi. A ten druhý moment, kdy jako dospělá začínám chápat, na co jsem se to vlastně dívala, a dávám si to do souvislostí. Nabízí se otázka, co vypovídá o mých mentálních kapacitách, když se cítím pobavena dílem, které jeho protagonisté sabotovali svým značným nezájmem. V téhle fázi beatlemánie už toho měli pokrk, neustálé koncertování jim válcovalo psychické i fyzické zdraví, a akorát management je neustále do něčeho angažoval, aby se kolotoč nadále točil. Každopádným faktem ale je, že pro nonsensové komedie tohoto typu mám slabost, Bažanti budiž dalším příkladem. Z čeho tahle tradice vůbec vychází? Kdybych měla uvažovat podle svých znalostí, tak bych řekla, že z Jacquese Tatiho, ale nejspíš tam musel být ještě nějaký mezičlánek.

Ty kráso, to je trip jako blázen. Pobíhání po hradě se zombíky, chobotnice na trampolíně, které se zpívá "I wanna hold your hand", karaoke, bezhlavý jezdec, létající košťata, Divoký západ a ty samé písničky pořád dokola a dokola... Takhle se asi pařilo v šedesátkách, když byl člověk zhulený a chtěl si pustit nějakou haluz.

Můj drahý bože, já jsem se u toho vysloveně rozbrečela, zvlášť když jsem se dívala na Roye Orbisona, jak zpívá refrény u "Handle With Care" (I'm so tired of being lonely. I still have some love to give. Won't you show me that you really care.) Co se to se mnou děje. Takovým způsobem mě srdce nebolelo už dlouho. Že mě zrovna nejvíc dojme ten Orbison jsem vůbec nečekala, protože ze všech Wilburyů jsem ho znala nejméně. Říkají tam o něm, že je to "největší hlas hudebního průmyslu", a když ho tak poslouchám, tak je to úplná pravda. Jeho projev i persona jsou naprosto odzbrojující. Co se týče Toma Pettyho, pořád jsem musela myslet na to, že jsem si někde přečetla, že Johnny Depp se inspiroval jeho vzhledem při tvorbě Willyho Wonky. Taky jsem zjistila, že když je vidím kouřit, tak mě jímá záchvat touhy jim ty cigára vyrazit z ruky. Je radost vidět George v kapele takhle veselého, s Beatlesáky byl většinou jedovatý a rozmrzelý. Potom je samozřejmě zážitek vidět, jak natáčejí "Tweeter and the Monkey Man", písničku, kterou poslouchám každý den a znám dopodrobna každý její detail, a najednou tam Dylan zpívá jiná slova jiným způsobem, než dospěje k té finální verzi. Protože sama nemám žádný hudební talent, tak mi to přijde dost fascinující.

Pod svícnem je tma.

Větu "the main thing is that the music is always present" bych vlastně měla psát vždy a všude a klanět se jí, stejně jako když hlavní hrdina přichází k juboxu jako k jediné možné záchraně. A stejně je od ní raněn do srdce.

(1001) Takový průměrný Lang, řekla bych. Kamerový šerosvit krásný, ale hlavní démon není moc démonický a tím to všechno trochu ztrácí na působivosti. Ale je tam šílená ženská se závěsem, což je vždy plus.

Hudbu komentovat nebudu, ale musím říct, že mi vadí, jak to snímají - ty opakující se krouživé pohyby kamery plus neustálé prolínání záběrů (hovořím hlavně o těch koncertech z první poloviny 90. let, z těch pozdějších už jsem toho moc neviděla) mě při sledování docela dost rušily.