Morien

"You've been in my life so long, I can't remember anything else." Na jednu stranu oceňuji, že každý ten film vykazuje snahu odlišovat se od svých předchůdců, ale na druhou stranu je trochu rušivé (legrační), jak vždycky zařvou všichni kromě jedné a začíná se pokaždé s novým setem postav. Třeba konkrétně tady, poté, co jsem si ve Vetřelcích prožila emocionální traumátko a byla za ně odměněna shledáním "matky a dcery", schytám okamžitě ránu do zátylku ve jménu "facehugger ex machina" a můj divácký zážitek je tím velmi silně narušený, i když to vlastně nepramení z tohohle filmu samotného, ale z jeho okolností. Já osobně bych na následné truchlení potřebovala celý další film, abych se s tím vyrovnala, ale to tady nepřichází v úvahu, protože se jedná jenom o předehru pro jiný příběh. Déšť hořících vězňů byl celkem působivý, stejně jako rybí oči doktora Clemense.

(1001) Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář. ♥♥♥

(1001) Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level.

(1001) "Od té doby jsem začal mít problémy s pitím." Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu. (Ale nutno zároveň dodat, že tam je víc než malé množství momentů, kdy všechno jako by naznačovalo, že se schyluje k nějakému gagu, ale žádný nepřijde.)

(1001) Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost. Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.) Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín. -"A man should have a hobby." ♥

Jak se pozná, že člověka opustil bůh? Když se ocitne jako postava ve filmu s bezodpadkovou dramaturgií. Kde nábojnici musí člověk vyndat ze záchodu a spolknout. Dvakrát. Nejvíc mě ovšem pobavil (a bodnul) do srdce moment, kdy se objeví název filmu. Bože prosím, ať to neznamená, co si myslím, že to znamená. Každopádně film (a režisér) se stává obětí svého scénáře. Místo aby se na chvíli zastavil a pořádně procítil události, které zobrazuje (a že to je z pohledu protagonistů velký hardcore), tak odsýpá jako hodinky a jenom si odškrtává na seznamu, co všechno už stihl odvyprávět a co ještě zbývá. A přitom to mohl být pořádný nářez, jsou tam samé moje oblíbené věci, manipulátoři a pobíhání po lese. Velkým bonusem nad rámec filmu potom bylo vidět fotku Eddieho Marsana bez vousů.

(1001) Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem. P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!

Ó můj bože, to bylo děsivé. A po zralé úvaze dodávám: Můj tatínek se mě pravidelně ptá, jestli si vůbec ještě dovedu nějaký film užít, když všechny automaticky analyzuju a hledám chyby v dramaturgii a návaznost dějových linek a bůhvíco (a dělám mu o tom nekonečné přednášky, chudákovi). Jednou z mých odpovědí bylo, že když má film duši, tak mu odpustím všechno. Tady je toho dost k odpouštění, ale když ta duše je tak krásná! Ten nekonečně dlouhý moment, kdy se bojím, že se ho dotkne, a celou dobu prosím, ať ne, ať to nedělá, a ona i natáhne ruku, ale potom se zastaví a odejde. Nebo když chlapeček zatluče maminku do sklepa a oknem jí servíruje saláty, protože ji má rád. Nebo když žalem zasažená matka svému synovi s vážným výrazem řekne, že by byla nejraději, kdyby se jiným rodičům dostalo na oplátku stejného žalu, jako se dostalo jí. Nebo když tatínek s plamenem v očích vysvětluje svému chlapečkovi, že konečně našel něco, od čeho se může odrazit a dál fungovat, a chlapeček mu ten plamen bezohledně uhasí.

Jako kdyby si Cronenberg promyslel všechno kromě scénáře a dramaturgie. Je totiž rozdíl mezi netečným a krutým vypravěčem, který se dopouští přestupků proti pravidlům s jasným záměrem, a člověkem, který se tolik soustředí na atmosféru a vizuál, že zapomene na dramatický oblouk a fakt, že dynamika osobnosti je pro filmové médium klíčová, ne zachycení setrvalého stavu. Na druhou stranu tím ovšem vzniklo zajímavé myšlenkové cvičení: Jakým způsobem zprostředkovat komunikaci mezi divákem a hlavní postavou, která jedná totálně sama a jakmile už s někým v rámci filmu mluví, tak lže, když se tvůrce nechce snižovat k voice-overu a bourání čtvrté stěny? Jeden z prvních nápadů je samozřejmě kamera a obsesivní snímání těla takového hrdiny, toho se nám tady dostává dost, ale stejně nemám dojem, že by k napojení diváka na Marche došlo. Možná je to tím, že ačkoliv je Caleb Landry Jones ve své roli dokonalý, co se týče zevnějšku (asi bude chudáček prokletý hraním „nezdravých“, protože zatím jsem ho viděla jako genetického mutanta, adepta upírství s leukémií a tady plijícího esteticky krev na bílé polštáře), tak po výrazové stránce je pořád nezkušený a nedokázal přesvědčivě předvést proměnu/vývoj svojí postavy. To ale rovněž souvisí s mojí úvodní výtkou vůči scénáři, který je postavený tak, že se prvních čtyřicet minut věnuje expozici, potom si najednou uvědomí, že děsivě mešká, a na zbývající časové ploše se snaží vše dohnat, ale opět ve statickém duchu a opakujícími se principy. Já si tenhle film představuji jako postmoderní odyseystický portrét individua zmuchlaného svojí dobou, ale do jeho výsledné podoby jako by se dostala jedna, maximálně dvě stádia z jeho uražené cesty. Hrozně se mi líbilo, když se poprvé usmál, tam bylo to šílenství, které mě zajímá – jenomže se to mělo stát mnohem dřív a dál jsme měli sledovat, co udělá potom, a co potom, a co potom. A ne to řešit stmívačkami a vracet se neustále ke člověku, který je schoulen do klubíčka a neví, co sám se sebou. V podobném duchu pro mě také nefungovalo spojení mezi hrdinou a dívkou, resp. připadalo mi neexistující, ačkoliv tvůrci s ním počítali. Ani ona nebyla taková herečka, aby to dokázala vyjádřit jenom svým tělem, a scénář jí žádnou pomoc nenabídl. Možná ten zvláštní pocit disfunkčnosti pramení také z toho, že film používá žánrový rámec pro artové vyjádření, takže divák, který očekává hororové sci-fi, nechápe, proč nedostal svůj standardní příběh jdoucí od á k zet, a divák, který se kouká na filmy z Un Certain Regard, zase nechápe, proč snímek evokuje předpřipravená žánrová schémata. Nicméně já takovému míchání žánrů ze srdce fandím a beru to tudíž jako plus, škoda jenom, že to technicky nevyšlo všechno podle plánu. Rovněž se mi dostavila aluze na film Helena v krabici, který natočila dcera Davida Lynche. Oba filmy jsou děsně divné, ale ne úplně dotažené, a natočili je potomci slavných úchylů, takže je všichni mají tendenci srovnávat a přehnaně analyzovat ve snaze vyvrátit předpoklad, že je talent dědičný. Místo aby si pořádně užili ten creepy feeling a ocenili aspoň snahu o to být nějakým způsobem jiný. Uvědomuji si, že když jsem schopná z první vody napsat o filmu takhle dlouhý elaborát, tak trochu vypadám jako další z takových rýpalů, ale já se snažím myslet v souladu se záměrem filmu a ne proti jeho srsti, přísahám. A teď už jen závěrečná poznámka: Potěšila mě zmínka o Henriettě Lacks, ženě, jejíž tělesné buňky dosáhly ve vědeckých laboratořích nesmrtelnosti. O její existenci jsem už dřív věděla, a díky téhle připomínce jsem si dohledala víc informací o ní, o HeLa a o dalších řetězcích nesmrtelných buněk používaných ve výzkumu, a pravděpodobně kvůli tomu budu mít víc nočních můr než kvůli posledním deseti hororům, které jsem viděla. Takže děkuji, I guess.