Klajnik

Dextera jsem měl kdysi velmi rád. Byl sice slabší než seriál Breaking Bad, ale nemyslím si že jen kvůli konci. Osmá série Dextera skončila totiž dobře. Rozumově uznávám, že je to zajímavější a originálnější konec než zabití této postavy poté, co ji konečně někdo odhalí, ale taky je to konec emocionálně vyprázdněný (což opět koresponduje s postavou Dextera). Divák chtěl ale asi trochu větší dojičku citů, když už měl postavu Dextera rád, chtěl pro ní i silnej závěr. Ten jsme měli dostat nyní a ač je ten děj poměrně dobře vystavěný, tak nezasáhl, protože New Blood šel s kvalitou poměrně dolu tím, co bych nazval zpracováním děje - tím myslím nějakou vybroušenou cestu od jednoho klíčového bodu příběhu k druhému. To lze vždy udělat lépe či hůře. Dexter: New Blood dle dostatečně neuspěl. To jsem však očekával už od prvního dílu, kde Dexter běhá v hluboce zasněženým lese dokud si nevšimne bílého jelena a nenamíří na něj puškou, jak kdyby právě neměl být k posrání udejchanej. Ve druhém díle se od něj ten digitální jelen nechá dokonce pohladit. Už tato relativně drobná nesrovnalost narušila uvěřitelnost, která slouží většímu vtáhnutí diváka do dění. To způsobilo, že jsem od návratu přestal očekávat úspěch. Odhad to byl správný, jak už jsem avizoval. To, jak hladce proběhnou přestupy jednoho klíčového bodu děje k druhém, závisí na míře toho, jak často bude mít divák pocit, že v příběhu něco "nesedí". Když ten pocit mít divák nebude, bude mu dění připadat uvěřitelné a on do něj tak bude více zainteresovaný. Fanouškovství taky může způsobovat schovívavost (či vyšší zainteresovanost do - snad lépe řečeno). Avšak to, jak moc divákovi sedí či nesedí dění v příběhu se odvíjí od jeho individuálního myšlení a vnímání. Víme, že někteří lidé smýšlí jemněji, citlivěji a hlouběji než jiní. Takovému člověku pak mohou přechody připadat zkratkovité. To je případ i poslední série Dextera. Naštěstí je to pouze zkratkovité, nikoli vykonstruované (jako třeba poslední série GoT, La casa de papel nebo marvel seriály). To znamená, že se příběh nerozpadá v samotných základech.Divák si sice může říkat, že Dexter byl uměle vtisknut do role přítele policejní poručnice, ale pak je mu řečeno, že mu připomíná jeho sestru Debru, která umřela na konci 8. série a kvůli čemuž se zřekl dosavadního života. Problém ale tkví právě v tom, že Dexter to v jednom momentu pronese namísto toho, aby to divák pocítila/aby si to uvědomil sám - jasně, je to taky dobrá policajtka, ale to je vše, kdyby třeba ale měla aspoň pětinu té Debřiny oprsklosti, bylo bylo by to mnohem prokreslenější a výmluvnější. Mluvím tu samozřejmě o lepším storytellingu. Ony dějové přechody nejsou dost dobře odvyprávěné. Občas by to chtělo lépe napsaný built up, postavy též mohly být zajímavější. Dostávaly by se tak do zajímavějších poloh a divák by se do nich více zainteresoval. Nové postavy jsou slabé (hlavní záporák je nejméně zajímavý ze všech dosavadních) i samotný Dexter působí více jednotně, méně temně, normálně... S tím mohlo být dobře pracováno, protože postupky v ději dávají skvělou příležitost tomu, aby se v Dexterovi znovu odkrýval jeho temný pasažér. Jak ale říká - je to příliš zkratkovitě, nedostatečně vybroušené, málo prokreslené. Zkoukl jsem to sice bez keců, ale žádné emoce to ve mně nevyvolalo.

Patton je napsanej tak, že baví a film samotný je poctivě natočenej. Lépe než bych na tu dobu čekal (kamera v některých momentech není statická, což film osvěžuje). Bitevní scény mě naopak nijak nezaujaly, ač tam po sobě stříleli opravdové tanky. Zajímavé taky je, že film situaci vykresluje příliš tendenčně a není historicky příliš přesný. Patton je příliš glorifikovaný, zatím co ostatní vypadají jak neschopní volové. Taková situovanost způsobuje, že divák pociťuje víc nepřátelství ke spojeneckým politikům, kteří geniálního Pattona brzdí než k nacistům.

Animace je skvělá. Pravděpodobně je to nejsilnější aspekt celého projektu. Jistě to dalo ohromné množství práce. League of Legends jako hru nesnáším, ale seriálu se to nijak nedotýká. Poprali se s tím docela dobře. Zvlášť první tři díly první série mají skvělé fázování obsahu a jsou docela strhující, ačkoliv se to celé pohybuje ve známých v šablonách. To však nemusí být vyloženě zlé, pokud je to udělané dobře a tady jakž takž jsou. Přesto jsou to stále šablony, čímž trpí i onen marxisický příběh o těch nahoře a o těch dole, který by si zasloužil hlubší rozpracování. Zkrátka nevím, jestli některá tvůrčí rozhodnutí byla vhodná. Výsledek je totiž ve výsledku stále příliš povrchní. Od čtvrtého dílu do konce první série mě to už ale bavilo už podstatně méně. Dění mi začalo být volné a postavy nesympatické. Alespoň že byly napsané tak, že divák může rozumět jejich motivacím.

Líbilo se mi jen to, že byl film natáčen ve skutečných lokacích, ale 2h se nad prostředím nelze rozplývat. Děj je sice ohraný a neoriginální, ale je pravda, že protagonista, který je do děje zasazen, je scénáristicky prokreslený (scénárista Taxi Drivera se jím inspiroval), ale já to před těmi lety pořádně neocenil. Waynův jižan mi přišel zajímavý tím, že to byl rasista (atypické, řekl bych), ale asi jsem tehdy nedával dost pozor nebo byl rozptylován různými nešvary doby, díky nimž jsem na film hleděl skrz prsty. Různé přestřelky působí naprosto vyprázdněně - jako by po sobě kluci v lese stříleli z kuličovek. Hodně to shazuje absence explicitního násilí (porovnejme se "sílou" přestřelek Penckinpahovi Divoké Bandy). Chápu, že Stopaři jsou produkt své doby, ale já se snažím hodnotit podle univerzálnějších měřítek jakými je třeba věrohodnost... PŘÍKLADY: Když postavy po přestřelce přijdou k postavě, která má být rostřílená na cucky a ona není, nemá vlastně na hadrech ani kapku krve, tak to těžce ubírá na věrohodnosti. Pak je tu samozřejmě i scéna, v níž postavy odkryjí kámen, který má skrývat mrtvé tělo indiána, jenže ten indián se zhluboka nadýchne, čímž se mu vzedme celé břicho. Na film se každopádně budu muset podívat znovu, páč Richard Corliss v roce 2010 poznamenal, že film je „nyní široce považován za největší western 50. let“ a charakterizoval jej jako: „temně hlubokou studii posedlosti, rasismu a hrdinské samoty“...

Garfield hraje dobře a téma též není zlé. Mám rád vztahová dramata, příběhy o umělcích a jejich tvůrčích procesích, jenže tento muzikál s blbým názvem je příliš tuctový, plytký a neatraktivní na to, aby stálo čas. Mohl bych dobrosrdečně říct, že to je relativně fajn, ač jsem se skvěle nebavil a dát vyšší hodnocení, ale nechci být nekonzistentní. Když to jen porovnám s takřka dokonalým All That Jazz, tak jsme úplně někde jinde. Oba filmy však dobře zakomponovali muzikálovost do obsahu.

-Je před námi krize, které je nutno čelit a je absurdní, že se k tomu lidská společenství adekvátně nestaví.- Toto poselství jsem prokoukl už z traileru, ale nemyslím, že bych si kvůli tomu nemohl užít film. Dokážu se totiž u filmu totiž "jenom bavit", mi to musí být umožněno kvalitativní úrovní zábavnostních aspektů filmu. Též problém ani neleží v tom, že by mi "vadila agenda", páč s poselstvím souhlasím. Můj problém stojí na dvou rovinách, které spolu úzce souvisí - konstrukce obsahu (1.) a vkus (2.) - 1. VÝSTAVBA A SITUOVANOST DĚJE / KONSTRUKCE OBSAHU: Poselství je situovaná do děje, v jehož specifikách působí značně nerealisticky a vyumělkovaně, což ve mně vzbuzovalo jen pocity nevěrohodnosti, čemuž předejde každý schopný tvůrce.  I fantaskní dílo může být prezentované uvěřitelně v rámci pravidel vlastního fikčního světa. Dont Look Up přirozeně není fantasy, nýbrž (jak by si Adam McKay jistě přál) štiplavá satira, která s nadsázkou reflektuje společenské a politické problémy. Aby však satira fungovala, tak její tvůrce musí mít pronikavý cit a vhled, aby trefně a švihácky zachytil to, co je třeba (jak se podařilo třeba Ellisovi, Haškovi nebo Hellerovi). Pokud aby tvůrce nemá potřebné kvality, tak onu notu samozřejmě netrefí a díky se jeho vtipy se budou dusit v plytkosti a banalitě. Ano, lidi si často neuvědomují závažnost situace, ale často naopak ano. Jsou nějaké důvody, kdy tomu tak je a kdy tomu tak není. Právě tyto proměnné jsou zajímavé, protože mají co dělat s psychikou a satirik by si takto mohl dovolit být ještě trefnější. McKay ale nebyl. Je tak obecný, až je vlastně zcestný. Jde mi o to, že když se takto globálním oteplováním metaforizuje v situaci k zemi se řítící komety, tak se satira rozpadne kvůli souvisejícím rozdílům. Asteroid je totiž podstatně prostší záležitost než změna klimatu, která jejíž důsledky se postupně nasčíaj během desetiletí. Lidi často nebývají kompetentní stanovovat si a zdolávat dlouhodobé cíle (viz. naše vláda se změnou každé čtyři roky). Pokud by se ale dozvěděli, že každej bez výjimky bude za 6 měsíců mrtvej, tak bychom se divili, jak se lidstvo zmobilizuje. To by totiž nebylo problémem někoho jiného. Tolik k oné specifičnosti děje, do nějž je poselství vadně zasazeno. Ta situace, do které to postavili nezapadne do sebe, skřípe to a já to nedokážu přejít stejně, jako když jsem ti povídal o té nekonzistenci ve zdolávání vzdálenosti v poslední sérii GoT a nebo Witcherovi (konkrétně díl druhé série, kde Ciri udělá průrvu do země, která poníčí hradbu hradu stojícího asi kilák daleko, načež stráž vyjede na koni a dojede k Ciri dřív, než nasedne na koně, kterého mělo o pár kroků dále). 2. SATIRIKŮV (ne)VKUS / KOMEDIÁLNÍ ROVINA DÍLA: Už v bodě prvním jsem vyargumentoval, proč je Dont Look Up je satira špatná, nefunkční, tedy neuskutečněná a tím pádem to ani satira není, nýbrž jen neúspěšný pokus o ni. To se stalo, páč scénárista je dětinskej normie, co předtím napsal a natočil jedny z nejhorších komedií, co jsem kdy viděl, a takovej hňup ať se radši nesnaží být woke. Nemá na to. Jeho hanebným nedostatkem vkusu je celý film prosycen. Jedná se o ten typický afektovaně-infantilní nemístný a banální situační americký humor, tak přítomný v těch jejich late night shows, který ve mě vyvolává jen pocity trapnosti. A ne, opravdu si nemyslím, že je to individuální. Opravdu si nemyslím, že 100 lidí má 100 chutí. Myslím si, že je to otázka vkusu, který na svém duchu většina lidí nepěstuje a proto se tak dobře baví třeba u množství současně fabrikované produkce, kde můžeme pozorovat skvosty typu: severský bůh hromu hraje Fortnite (Avengers: Endgame). Mlčky ti tedy říkám, že s tímto filmem budeš spokojen, pokud jsi byl, ty jeden debílku, baven komediální rovinou v následujících filmech: Aquaman, první i druhej Venom, filmy Taiky Waititiho a Jamese Gunna (Thor: Ragnarok, Strážci Galaxie 2, Suicide Squad 2), marvelovky víceméně obecně, Why Him?, Mike i Dave sháněj holku, Enola Holmesová, Holmes a Watson, Šprtky to chtěj taky, Bird of Prey, Mizerové 3, Piráti z Karibiku 5, Transformers (hlavně od čtyřky výš), Wonder Woman, filmy Dwaynem Johnsonem nebo Ryanem Reynoldem (Pobřežní hlídka, Jumanji, Rampage, Centrální inteligence, Jungle Cruise, Red Notice, Free Guy, 6 Underground), či pokud ti přijde vtipný Tyrese Gibson v sérii Fast and Furious.

Zprvu mě to nadchlo. Říkal jsem si, že je to dobrej námět a svou bizardností a motivem zvířete mi to připomínalo Lobstera. Ten je však kvalitativně mnohonásobně výš, protože krom zajímavého námětu i baví a překvapuje po celou dobu svého příběhu. Po prvních dvaceti minutách ale Wolf vyznívá jen do prázdna a já z něj nakonec nic neměl. Jde o typický malý bezobsažný film, který do jisté míry zachraňuje atraktivní námět, ale provedení a ztvárnění je tak plytké a přízemní, že finální dojem je zlý. Viděl jsem technicky horší filmy, kde hráli horší "herci", ale přesto se ty filmy blejskly víc než tahle slátanina od degešky, která si řekla: "Jsme tím, kým se cítíme být. Týjo, z toho bych vlastně mohla vykřesat nějakej film. Tak třeba by to mohlo být o mladých lidech, kteří si myslí, že jsou zvířata a tak je rodiče zavřou do psychiatrický léčebny, kde se je snaží odnaučit býti zvířaty tím, že se k nim chovají - no jako ke zvířatům, krutě. Ještě tam hodím romantickou linku. Tak třeba 'vlk' se tam zamiluje do 'kočky' a myšlenkou by bylo, že nelze potlačit to, kým jsme!"  Tato myšlenka platí možná v rovině sexuality, ale člověk má jinak schopnost překračovat vlastní stín a neustále by se měl sebeuskutečňovat k něčemu lepšímu. Nemluvě o tom, že pokud jsou postavy ve filmu psychicky narušení, jakože jsou (film to potvrdí, jedná se o traumata), tak by je dost možná mělo jít se správnou technikou vyléčit. Achjo. Takhle, když o tom mluvím, tak to zní docela zajímavě. Sám v tom vidím potenciál, ale Nathalie Biancheri není dost dobrá scénáristka a její snaha přišla vniveč. Víc mě bavilo psát tenhle komentář než po většinu času koukat na její film.

Kvalitativně si to stojí stejně jako většina marvelovek, které odsuzuji jako levný filmový fabrikát pro děcka a panice bez vkusu. Zatím co ale od marvelu očekávám mrdku, tak značka Matrix by měla zaštiťovat kvalitu. Ta ale naservírována nebyla, a tak se Resurrections připisuje k seznamu pokračování slavných značek, které neměli vzniknout. Původní trilogii cením, ale očekávat stejnou revoluci bylo zcestné. Vlastně jsem nedoufal ani v dobrý akční film, protože Keanu je už zkostnatělým křivozubým dědkem, kterej poslední zbytky své mladistvosti vyčerpal v Parabellum a další John Wick už bude taky zoufalstvím. Tvůrci si toho byli asi vědomi, a proto se snažili být jaksi úsporní: Neo prvních 40 minut jen motá. Později se sem tam začne prát, ale nestíhá a hodně se střihá, takže akce nemůže být strhující. Aby však stále byl oním přesíleným vyvoleným, byla mu přidělena telekineze, kterou zde hovně využívá. Nic proti - loru se to nijak nepříčí, ale divácky je to přirozeně neaktraktivní. Kvalitně choreograficky zpracovaná kung-fu bitka je zkrátka působivější, než sledovat, jak dědek natažením ruky sesílá nějaký tlakový vlny. Takto bylo způsobeno, že akce samotná je naprosto neefektní a nepůsobivá. Bylo mi tedy jasné, že nelze jít ve stejných duchovních a kvalitativních stopách, pokud tam mají hrát důchodci. Proto jsem doufal, že pokračování bude jiné, bude meta, ale po svém bude (minimálně) dobré. Ani to se však nestalo. Snaží se to být sice meta, přinášet poselství a současně být jaksi sebeuvědoměle parodický, ale výsledkem je jen tvůrčí bída. Dostali jsme totiž blbé melodrama. Neo se musí dostat k Trinity, protože se milují. věří v sebe navzájem a spolu jsou silnější než systém, kterej je svírá. Fakt hovno. Po obsahové stránce to selhalo úplně a po technické stránce jen v velký části.

Filmařské zpracování nestojí za zmíňku, ale asi ukáže co je třeba. Byl bych radši, kdyby celé téma bylo bráno více ze široka a já mohl více nahlédnout do spletitosti onoho konfliktu. Namísto toho sleduji jen perspektivu matky, která se snaží zachránit svou rodinu, zatím co stovky a tisíce lidí chodí pokojně na porážku a nikdo nic nedělá. Štve mě, že něco takového nastalo. Štve mě, že OSN nic neudělalo. Štve mě, že generál nebyl ochoten připsat na seznam dva syny, zachránit alespoň dva životy a radši dodržoval nějaká blbá pravidla. Štve mě, že otec opustil Aidu, aby jejich synové nemuseli zemřít "sami". Štve mě to ale jen jaksi povrchně. Hluboce ke mně ten film však nepromlouval, což mě mrzí, protože jde o bolestivou historickou událost, která by měla vzbuzovat emoce. Podobně mě před pár lety nudil Saulův Syn z prostředí koncentráku. Nevím, čím to je. Podle mě to prostě nebylo dosta dobře zpracované na to, aby se mě to dotklo. Bohužel jsem se tím docela pronudil a ještě se cítím provinile, protože nechci reagovat na takovou událost zíváním.

To je fakt čiré tvůrčí zoufalství. I přes ty prachy to působí tak strašně levně. To přičiňuje třeba ten zcestnej casting (Henry Cavill nakonec funguje nejlíp), umělé CGI, špatné dialogy, nefunkční zmatenej příběh, který mě nechává chladným, ač mám k látce jistý vztah. Hloubka byla nahrazena povrchností a základy scénáristiky "show, dont tell" nebyly dodrženy. Celé to pak působí strašně vyumělkovaně a blbě, takže to má blízko k té zhovadilé drahé mainstreamové tvorbě pro diváky, kteří se chtějí jen rozvalit na gauči a čumět na něco barevného a akčního, co si nebude žádat tolik pozornosti. Během vrcholení v poslední epizodě jsem vykřikl: "Bože, já se tak nudím!" Dokladem tvůrčí zhovadilosti je to, že divákům je prezentováno dění, které očividně postrádá jakoukoliv uvěřitelnost. Např.: Ciri řekne Yen, že jí nevěří a způsobí tak zemskou průrvu, která se táhne až k hradu, který stojí asi kilák daleko, kde nalomí hradbu. Hradní stráž vyšle hlídku, která dožene Ciri a Yen dřív, než stihnou nasednout na koně. Krásný doklad tvůrčí nekompetence. Něco podobného předvedli Beioff a Weiss v posledních dvou sériích GoT, ale ti aspoň uměli adaptovat. Lauren Schmidt neumí nic a se Zaklínačem dělá něco podobného jako  Kathleen Kennedy se Star Wars. Tam mě to ale tak nesere, protože k SW vztah nemám.