Klajnik

Mám rád stop motion animaci i ten design loutek známý už ze skvělého Fimfára. Na rozdíl od něj je však Malá z Rybárny obsahově k uzoufání nudná a zdlouhavá, takže jí vlastně nemá smysl věnovat pozornost.

Já si občas pro radost přečtu Platóna a píši to jen proto, abych uvedl do souvislosti jisté věci --- Manifest považuji za tu nejvyhoněnější pseudointelektuální sračka, co jsem kdy viděl. U proslovu na pohřbu jsem se zasmál, ale většinou mě ty nabubřelé revolucionářské tlachání o světovém řádu a umění jen sralo. Mám rád filmy, které vyjíždí ze zajetých kolejí, dokonce sám čím dál tím víc vnímám systémové vady, ale tahle nudná vyhoněná nuda ve mně vzbuzovala jen opovržení. Připomínalo mi to Holy Motors. Občas pěkný kamerový slide, ale většinou to ani formálně netáhne a tak hodinu a půl Cate Blanchett plácá nějaká bezpředmětná moudra o umění ("Everything I do is art!"), která si Rosefeldt pravděpodobně vycucal z péra. Přirozeně to ani nijak negraduje, protože to ač tematický tak nikterak souvislý slepenec neúnosných monologů. Na rozměru to nijak nabývat nezačne, takže pokud to člověka sere po 5 minutách, bude ho to srát až do konce.

Líbí se mi námět, ale na to, jaké možnosti nekonvenčního řádění to nabízí, to bylo značně nevyužito a nakonec jsem se mezi pasážemi muže, který na sebe bere nejrůznější podoby, dočkal jen jednoho působivého bizáru (leprikon, kterej vylezl z kanálu a unesl modelku). 5 záživných minut z dvouhodinovýho filmu. Je to taková nuda, že to k divákovi takřka nepromlouvá, ač věřím, že si v tom něco najít lze. Snažit se o to ale nebudu, když se ani Carax nesnažil natočit něco záživného.

Hendrika Hofgen jest hercem, který kvůli charakterové vadě (snad zbabělosti, snad pohodlnosti, snad kariérismu či neschopnosti přijmout realitu) odmítá zaujmout žádoucí stanovisko a namísto toho se klame frázemi typu "umění je povzneseno nad všechny režimy" ačkoliv umění, které má reprezentovat stále více podléhá diktátu totality. ---  Ač je tento příběh o herci kolaborantovi zajímavý a stojí na nosném tématu, tak nedovede strhnout, páč strádá v jiných aspektech. Ptám se sám sebe, čím to je, že film není tak poutavý, čím to bylo, že mne nudil a já na něj koukal spíše z povinnosti než z radosti? Film nepochybně má jisté vysoké kvality a hodnotu, kvůli němuž ho vyhledala jistá skupina lidí. Troufám si však tvrdit, že většina lidé by tento film neshledala tak skvělým, právě proto, že nedokáže strhnout. Dle mého to leží ve zpracování, které nikterak nevzbuzuje atmosféru. Koukáme sice na poctivé kulisy a kvalitní herectví, ale natočeno je to poměrně sterilně, až televizně. Technické zpracování tedy diváka nepřekvapuje, nikterak nestimuluje a nevytváří jistou hloubku a poutavost, která by diváka svým zábavnostním rozměrem více vtáhla do oné ideové hodnoty díla (tématu, myšlenek). Když dílo má hodnotu, ale nebaví (v širším slova smyslu, bavit může i depresivní film), tak ona hodnota není divákovi zprostředkována v její plnosti a síle. Aspekt zábavnosti je mostem mezi hodnotou díla a diváckým srozuměním. Přirozeně je pak i žádoucí, aby umění bavilo. Vše nutně bavit nemůže, ale umění. Má tu výsadu, že ano a ještě k tomu je to u něj žádoucí. Kvůli této tvůrčí nedostatečnosti nebylo dosaženo plnosti různých rovin, které utváří kvalitativní úroveň filmu. Například šlo lépe fázavat a prokreslovat nastupující hrůzu z nastupující totality a důsledků, které má takový systém na své občany. Dále to mohlo být více psychologické. Některé monology nebo dialogy zazáří, ale je jich málo a často jsem si říkal, že se nezajímavé postavy zdlouhavě a nudně baví o něčem, co nemusím poslouchat. Scénář rovněž potřeboval vybrousit. Každý dialog v ideálním případě má mít smysl a o něčem vypovídat na několika rovinách. --- Pro srovnání se doporučuji podívat na jiný film o tápajícím umělci, All That Jazz z roku 1979. Film má podobně vysoké hodnocení a hodnotilo ho zde o 300 lidí víc. Ve zkoušce časem však dle mého soudu uspěl zcela. Oba točili film založený na kvalitním námětu, ale ačkoliv se Fosse námět nedotýká zkušenosti tolika lidí, tak narozdíl od Száby dokázal překvapovat střihem, kamerou, dialogem, rovinami vyprávění a jeho dílo z toho podle mě vyšlo mnohonásobně lépe.

Prvních cca 30 minut je za 4/5. Dokáže to být zajímavé, originální i humorné (“Pro Ku Klux Klan je Žid schopný se přeměnit na černocha či Indiána trojitým nebezpečím”) Zbytek už ani zdaleka tak nešlape, spíše nudí, protože se vaří z vody a následující vtípky nebyly tak dobře vychytané, nefungovaly a samotný příběh lidského chameleona Zeliga začal nudit.

Nudná předvídatelná slabota. Přesto zatím nejlepší film, kde jsem Efrona viděl.

Pokud bych hodnotil jen podle toho, co ve filmu je, tak by si to zasloužilo snad ještě vyšší hodnocení, protože to takřka nemá chybu, ale některé obsahy jsou lepší než jiné z podstaty toho, o čem vypráví a co divákovi nabízí. Boiling Point pojednává o jednom hektickém večeru v jedné restauraci, jejíž šéfkuchař nezvládá vlastní život. Právě díky tomu, jak se mu to rozpadá a jak se ty rány schází během onoho večera v práci film dokáže být napínavý/strhující obdobným způsobem jako Uncut Gems. Hodně tomu pomáhájí herecké výkony, které jsou naprosto uvěřitelné. Chybí však vyšší apel na aspekt zábavnosti. Uncut Gems třeba mělo groteskní postavu ohavného židáka, ale zábavnosti může být docilováno i jinak než komediálnem. Vše totiž nutně nemusí být vtipné. Takový bezobsažný Climax je třeba nadmíru bizardní a vizuálně poutavější. Zde však něco podobného chybí (alespoň v dostatečné míře, což však je otázka idividuálního měřítka) a proto jsem se vlastně příliš nebavil, ač je to skvěle vyvážený, funkčni film, který musel dát všem zúčastněným opravdu zabrat.

Takový útrpný kýč jsem cítil naposled u No Time to Die, jehož samoúčelně vystavěný obsah v součinnosti s nedostatečným poměrem nedostatečně efektivní atrakcí se zasloužil jen o mé pohrdání. Po stránce scénáře si tento prequel kvalitativně stojí mnoho úrovní pod předchozí dvěma díly. Opravdu mě bolívá dívat se na vykonstruovaně melodramatické scény smrdící patosem a prvoplánovostí. Tolikrát tvůrci chtějí v divákovi vyvolávat emoce, aniž by se snažili o klíčový aspekt, jež emocionální odezvu umožňuje - "uvěřitelnost". Každé dobré dílo je totiž uvěřitelné. Nese v sobě jistou opravdovost (i když se jedná o fikci). Pouze za tohoto předpokladu může dílo u diváka emocionálně rezonovat. Toho však King's Man nedokáží docílit. Nesou se v tónu, který jakoukoliv uvěřitelnost zdárně potírá. Neustále to někam spěchá, což by ovšem nevadilo tolik, kdyby děj byl jen kostrou nejrůznějších atrakcí (převážně tedy akce) a zanechal snah být převážnělou dojičkou citů. Člověk by měl asi tendenci tvrdit, že onen příběh přeci je jen kostrou atrakcí a ano, je to pravda, jenže to tak nepůsobí, když většinu stopáže nekoukáme na působivé atrakce (třeba akce), nýbrž na nějakou levnou vševysvětlující expozici či patetické vztahové scény mezi postavami, které nikoho nezajímají. Jeden z důvodů, proč tento díl finančně neuspěl, je ten, že mu chybí pamětihodný hrdina. Ralph Fiennes je už moc starej a Harris Dickinson je zas příliš nevýraznej. Snad jen ten Rasputin dokáže vzbudit trochu nadšení (Rhys Ifans je top úchylák, mám ho rád už od Klubu Sráčů), ale v tomto filmu bohužel nemá velkou úlohu (bohužel to není hlavní záporák, jak to možná mohlo působit z trailerů). Ve výsledku tedy film nenabídl nic moc uspokojivého. Diváci o tom nadšeně nereferovali svým kamarádům a studio pojebalo. Pro mě byl výsledný dojem docela nepříjemný.

Předlohu jsem nečetl, ale myslím, že bych si ji mohl užít, protože příběh i postavy by mohli být prokreslenější. Někdo tu i psal, že obsahově je to příliš osekané a na děj a psychologie je kladen minimální důraz. To jsou ale roviny, které mě do filmu nejvíc zainteresují. Ve zhotovené podobě jsem však film prokoukal naprosto nezaujat. Je to hezké, ale je to úplně k hovnu. Dávám jednu hvězdu z úcty k několika obrazům, ale pocitově jsem si to vůbec neužil. Takový (též černobílý a čtvercový) Lighthouse z roku 2019 mě i po vizuální stránce strhl mnohem více. Nemluvě pak o tom, že je to film mnohem energičtější, zábavnější a organičtější. Coenovým zbytečným Macbethem jsem se však naprosto pronudil. To striktně divadelní uchopení, kdy postava teatrálně pronáší, jak jí nedají spát pekelné myšlenky a ještě k tomu přihodí nějakou metaforu, na mě svou strojeností působí mimořádně únavně. Chápu to v divadle, ale filmové médium má možnosti zpracovávat obsahy lépe. Stále platí "ukaž, neříkej" a pokud už to má vyplynou z řeči, tak ideálně nějak přirozeně z dynamiky, tónu a obsahu konverzace. Zdá se, že Shakespearský jazyk je tak spjatý se svými díly, že to tam musí být, ale tento konzervativní a netvůrčí přístup k látce je jen na škodu. Viděl jsem podstatně technicky horší filmy, které mi přesto daly více stimulům k pobavení a podmětů k zamyšlení.

Stále je to zajímavé a přírodovědné dokumenty mám rád, ale tahle série je poněkud slabá. Druhý a třetí díl z velké části opakují to, co jsme se dozvěděli už v prvním. Jasně, jde se třeba víc do hloubky, avšak tolik materiálu tam není (řekl bych, že to v klidu mohlo mít tak 90 min). Navíc je ten materiál podstatně méně závažný, než v jiných Attenboroughově jeho sériích. Jde zkrátka o okrajovou záležitost role barev ve zvířecí říši. Přesto jsem se ale dozvěděl zajímavé věci jsko třeba proč má zebra tak nápadné zbarvení a jakým způsobem jí pomáhá k přežití.