Colby Sawyer

No to byla ale ptákovina. Odchod Snydera DC nespasil a v tom odporným digibordelu se topí pořád. Tady, na rozdíl od předchozích paskvilů, je CGI totálně odporné, ze začátku se na to koukat dá, ale finále už je vyloženě na poblití. Během příběhu se nic, nad čím by se někdo nějak více zamyslel, neděje. Dialogy jsou kýčovité nebo se prostě jen melou nesmysly. Celý okupovaný stát je vyobrazen jedním tržištěm a jednou otravnou matkou se synem. Hrdinové jsou docela sympatičtí, i když Smasher a Cyclone tam jsou jen jako taková stafáž a bez nich by film byl úplně identický. Hawkman a Fate jsou fajn, ale to je tak vše, inteligence bohužel taky moc nepobrali a něco jako smysluplný plán je pro ně sprosté slovo. Rock je bezpochyby sympaťák, ale jeho herecký repertoár odpovídá jeho přezdívce. Bohužel se vše odbude jedním výrazem bez ohledu na situaci, navíc tam je občas i digitálně "odsvalený", což působí stejně dobře jako digitálně odstraněný knírek Harryho Cavilla. Black Adam má bojový styl někoho, kdo má ve hrách ping v stovkových řádech nebo naopak 10 snímku za sekundu, Fate je naopak cool, ale je tam příliš málo. Jako původní Justice League a Birds of Prey byly horší, ale i tak se jedná o velkou bídu, kterou překonává současný Marvel s přehled, i přesto že teď dře bídu s nouzí.

Druhé minifinále drží trend, takže se jedná opět o chytře napsanou a strhující záležitost. Celé to vypadá nádherně, drží to napětí a opět to ve mně vyvolává radost, že jsem fanouškem Star Wars. Je ostudné, že se o tom nemluví víc jen pro to, že tam není prvoplánový fanservis a merchandisingové blbůstky, přitom takhle mělo SW vypadat už od roku 2015.

Možná nejlepší věc, kterou zatím letos Marvel poslal do světa, což není úplně největší pochvala, ale uznání v tom doufám cítit je. Gaicchino natočil velice jednoduchou ale stylovou věc, které skončí dřív než se nadějete. Nejedná se sice o žádný zázrak, ale je fajn vidět rozšiřování MCU tímhle směrem, je škoda, že krom Bladea se nic z podobného ranku zatím nechystá. Rozhodně je to zajímavější část Marvelu než třeba Eternals.

Hele co si budeme, mohla to být mnohem větší ptákovina. Jasně genetice jeblo, takže bělochům se rodí černé či indické děti a černochům naopak Árijci, elfové vypadají jako hipstři s deformovanýma ušima před výplatou a celý jeden národ reprezentuje obyvatelstvo, které by početně s obtížemi obsadilo jednu bytovku a to se musí ještě digitálně kopírovat. Galadriel plave jak dement a lodě jsou zde očarovány Hermioniným zmenšovacím kouzlem. Mozek se tu občas musí vypnout na úroveň Rychle a Zběsile dalších hovadin. Největší problém však je, že to celé je ohromně nudné a táhne se to jak smrad. Kdyby to sestříhali na dvou a půlhodinový film, tak by to hezky odsýpalo a bylo by to míň pitomé. Tahle osmidílná podoba je značně nestravitelná a nejednou mě jímala hrůza, když jsem zjistil kolik zbývá do konce dílu. Jinak to docela hezky vypadá a hudba je fajn. Pokud do budoucna zlepší gradaci, občas se zamyslí, jestli to co scenáristé napsali není úplná píčovina a postavám dají nějaký charakter, tak z toho možná bude i fajn oddechová fantasy. Dobrý Pán Prstenu z toho nebude, ale to snad ani nikdo nečekal, ne?

K Bangeru jsem měl značný odpor. Nelíbilo se mi téma. Způsob natočení taky netáhnul do kina. Nemluvě o cílovce, která na to chodila. Realita mě ovšem velice překvapila, nejedná se totiž o film pro fanoušky Sergeie Barracudy a českého rapu. Je to spíše film pro lidi jako já, kteří považují česky rap za dno hudební scény a hlava jim nebere, jak to sakra může někdo poslouchat. Adam Sedlák natočil poměrně zlý film o nepěkném světě, který sice umí být vtipný, ale rozhodně není veselý. Mišík se snaží, ale castingová trefa to není, i když má fajn momenty, Bendig je naopak perfektní. Celé to fakt šlape, má to super střih a tempo. I v Česku může evidentně vzniknout super film, který dokáže oslovit publikum po celém světě, i přestože je natočený na iPhone. Neosloví bohužel. Pravděpodobně bude opomíjený i v tuzemsku, i když tu za x let nic lepšího nevzniklo. Je to škoda, protože je to fakt jízda.

Normal People je jeden z nejgeniálnějších názvů, protože na Connellovi a Marianne není normální vlastně nic, ale zároveň všechno. Oba mají milion věcí, se kterými se člověk může naprosto ztotožnit a zároveň udělají tolik podivností, které by člověk asi sám nikdy neudělal. To je na téhle minisérii nejkrásnější, je tam toho spoustu, co chytne za srdce a člověk vidí odraz sám sebe, ale ta reflexe funguje krásně i v tom, co by jeden nikdy neudělal. Vztah dvou hlavních postav je zvláštní, nepochopitelný a někdy až absurdní, stejně tak je ale i emotivní, hluboký a krásný. Nádhernou a citlivou kamerou za doprovodu naprosto nadpozemského soundtracku je tu zachyceno něco, co asi málokoho chytne za srdce, ale pokud někdo otevře mysl i srdce a dá šanci tomuto aromantickému skvostu, tak bude odměněn něčím unikátním, co zas lásku vyobrazuje naprosto neotřelým způsobem.

Film z kategorie “smějeme se hloupým boháčům”, aneb krásná společenská satira, která se nebojí trefně rýpnout do všeho možného. Celé je to krásně zabalené, takže i přes dlouho stopáž to hrozně uteče. Především prostřední nejdelší část potrhala bránice celému kinosálu, sám jsem takhle moc smíchy v kině už dlouho nekřičel. Po třech letech tu máme nového Parazita, který také rozsekal veřejnost svoji přístupností a trefností. Doufám, že se Östlundovi na Oscarech zadaří, protože si to tahle pecka zaslouží. Jo a Woody Harrelson přišel, vše totálně rozsekal a zase odešel, jak největší pán. In den Wolken!

Vyprávět příběhy je hlavním posláním filmů a čím zajímavější příběh máte tím lepší by měl být i výsledný film. Bez ohledu na to, kdo ho točil, kdo v něm hraje a jestli to má velký rozpočet. Zpívající raci mají příběh dostatečně zajímavý, poutavý i napínavý, aby celé ty dvě hodiny utáhnul. Po formální stránce se jedná o poctivé řemeslo, které sice neuchvátí, ale je dostatečně funkční, aby příběhu neubližovalo. Přes i možná trochu nafouklou stopáž jsem se ani chvilku nenudil, příběh sice není nejpřelomovější, ale je velice pěkný, v tom nejlepším slova smyslu. Hezky se tu kloubí jistá unikátnost s přízemností, takže to cele vypadá velmi realisticky a nejede se tu žádné přehnané fantazírování. Romantická linka je vkusná a organická, ta detektivní je zase napínavá do poslední chvíle a relativně překvapí. Rozhodně takovéto “příběhové” filmy v kinech chybí a jsem rád, že se občas nějaký na velká plátna dostane.

Příběhy většinou mají začátek, prostředek a konec, je jedno v jaké formě jsou vyprávěny, schéma je to staletími prověřené. Nový film Olivie Wild má taktéž všechny tři části, první dvě jsou dokonce výjimečné, ale ta třetí jim krutě podkopává nohy. Je tedy otázkou, jak moc dokáže poslední část ublížit prvním dvěma? Odpověď je že velmi. Upřímně řečeno konec zanechává nepříjemnou pachuť a nutí si položit otázku: “Co jsem to dvě hodiny sledoval za chujovinu?” Don’t Worry Darling je totiž jedním z těch filmů, které se začnou rozpadat jak domeček z karet, jen co nad nimi začnete jen trochu přemýšlet. Je jedno, že Olivia Wilde je velmi talentovaná režisérka, že Florence Pugh je krásná a ve své roli naprosto uhrančivá, že to celé je po audiovizuální naprosto skvostné. Celé to je totiž hezké, ale v konečném důsledku úplně k ničemu. Chybí uspokojivé vyvrcholení, které by celý děj nějak smysluplně rámovalo a zbydou jen krásné výjevy bez hlubší myšlenky i sdělení. Za shlédnutí to svým způsobem stojí, jen člověk nesmí čekat něco výjimečného, protože ho jinak čeká hořké zklamání.

Je neuvěřitelný, že díl má hodinu a čtvrt a stejně se tam stane úplný kulový. Hobiti se neposunuli fakt ani o píď. Elrond se sice snaží někam dostat, ale v těch deseti minutách toho moc nezmůže. Na začátku epizody se orkové chystali zaútočit na věž a na konci epizody se furt chystají. Linka “generic badass” Galadriel a “Aragorn z Wishe” Halbranda je vizuálně sice nejhezčí, ale těch nesmyslných keců tam je ohavně moc. Reálně by šla epizoda sestříhat na 20 minutový díl a bylo by to super, ale v téhle formě to je fakt nuda k posrání.