Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Animovaný
  • Akčný
  • Komédia
  • Dráma
  • Sci-Fi

Posledné recenzie (377)

plagát

Argylle: Tajný agent (2024) 

Film, který má neprávem nálepku 200 milionového rozpočtu, přestože nestál ani polovinu. To jen tak pro začátek takový fun fact. Matthew Vaughn to v sobě pořád má, kdo to v sobě nemá je Jason Fuchs. Bohužel scénář každým dalším zvratem děla z filmu čím dál tím větší pičovinu. Rockwell si to dává parádně, ale když to začne přecházet do parodie, tak je ho tam vlastně škoda. Snad se Vaughn vykašle na agenty a sedne si k nějaké frančíze. Myslím si, že Star Wars či Marvelovka s rozumným dohledem by mu přišly vhod.

plagát

Modrooký samuraj - Série 1 (2023) (séria) 

Tak tohle je overrated AF. To co začalo velmi slibně se nakonec proměnilo v pěknou číčovinu.  Obzvláště úplně debilní finále podkopalo nohy čemukoliv, o co se tvůrci mohli snažit v první polovině. Plot armor Mizu je něco neuvěřitelného a fakt, že na prostoru asi deseti dní byla pětkrát přizabitá, jen aby druhý den už směle bojovala. Tahle smyčka se stane velmi brzy dost otravnou a ještě to podtrhuje, jak nesmyslně přesílená je. 100v1 žádný problém, však v celém Japonsku umí tím mečem máchat jen ona a všichni ostatní jsou nekompetentní retardi. Naopak jí tvůrci značně ubrali na mozku, za celou sérii ho ani jednou nepoužije, jen ji tam občas někdo vtluče nějakou kýčovitou blbost o poslání a cti. A finále si zaslouží speciální zmínku, protože hrdě zvedá rukavici hozenou GoT. Nejdříve dva tisíce vojáků napochodují shogunovi až na zahradu, aniž by si toho někdo všiml. Toho samozřejmě chrání dvacet nekompetentních cápků a tím to hasne. Když se objeví Mizu, tak 1990 vojáků najednou zmizí, jen aby se objevili o dvacet minut později a v stonásobné přesile nepřetlačili padesátikilovou holku. A to je bohužel jen zlomek. Mohl bych takhle pokračovat ještě mnoho řádků. Tady se prostě jede na efekt, ale ani ta animace není nějak úchvatná. Krajinky sice animátoři umí pěkné, ale jinak je to spíš připomínka, že je dobře, že anime je 2D. Nechápu, kde se to nadšení vzalo, jestli se k tomuhle dostalo větší kvantum lidí, kteří na animované věci nekoukají, tak jim to vyrazilo dech, ale tohle v konkurenci neobstojí. Tohle je prostě přinejlepším průměr a tvůrci by si svoje power fantasy měli kompenzovat jinde.

plagát

Čo keby...? - Season 2 (2023) (séria) 

Dovolte mi prosím stručně druhou sérii shrnout. Nejdřív tu máme vykrádačku Blade Runnera, poté následuje díl o síle přátelství, kdy malá holčička překoná hloupoučké Avengers. Třetí díl je pitomost a zbytečnost s Happym. Čtvrtý díl bych zařadil nejvýše, sice to je jen Tony Stark závodí ve Speed Racerovi, ale je to pro mě nejblíže tomu, co by What If mělo být. Pátý díl “chceme dělat kontinuální děj” je zhruba na úrovni Black Widow. V šestém díle tvůrcům došli zdroje, protože u Marvelu není už z čeho brát za těch sto let, tak si museli vymyslet hrdinkou reprezentující etnickou menšinu. Díl není nutně špatný, ale ve WI nemá tohle, co dělat. Sedmý díl aka sehnali jsme Cate Blanchett, ale už nezbyly peníze na scénář. Historický díl vlastně taky fajn, ale stejně zbyde pachuť, protože si tvůrci řekli, že na chválenou Gaimanovu předlohu sere pes. Poslední díl je takovým etalonem trápícího se MCU, který při zamyšlení bolí. Bohužel už ve druhé sérii z nadějné myšlenky zbyl jen zmar a plnění kvót a politických agitek. Z “to je hustý” zůstalo spíše “je to krátký a máto jen pár dílů”.

Posledné hodnotenia (4 167)

To sa mi snáď len zdá (2023)

15.02.2024

Argylle: Tajný agent (2024)

15.02.2024

Miluje ma, nemiluje ma (2023)

14.02.2024

Večný svit nepoškvrnenej mysle (2004)

06.02.2024

Hra (1997)

05.02.2024

Stranger Things - Season 4 (2022) (séria) (S04)

01.02.2024

Stranger Things - Kapitola devátá: Hon na Vecnu (2022) (epizóda) (S04E09)

01.02.2024

Stranger Things - Kapitola osmá: Tatínek (2022) (epizóda) (S04E08)

01.02.2024

Stranger Things - Kapitola sedmá: Masakr v laboratoři (2022) (epizóda) (S04E07)

01.02.2024

Reklama

Posledný denníček (1)

Jak jsem začal mít rád anime

K animovaným filmům a seriálům jsem měl kladný vztah už od dětství, ale moje fascinace animací neskončila u Disneyovek, ale pokračovala i k dospělejším věcem. Už mé předpubertální já pochopilo, že animované filmy i seriály by neměly být vnímány jako obsah primárně pro děti, ale jako úžasná forma vyprávění skvělých příběhů. Západní produkce mě bavila převelice, začínal jsem u Simpsonů, ale především v posledních letech jsem začal vyzobávat ten nejlepší materiál v podobě Gravity Falls, BoJacka, Invincible či Spider-verse. Kdykoliv jsem měl možnost vybrat mezi animovaným a hraným volil jsem animaci. Tohle platilo o západní produkci, ale japonské anime mě vůbec nebralo, ba naopak jsem ho dost kritizoval, nutno říct, že jsem mu ani pořádně nedal šanci. Všechno to pro mě bylo divně nakreslené, uřvané a leckdy i přesexualizované. Pravdou je, že tohle všechno v anime lze nalézt taktéž, ale bylo chybou celý segment hodit do jednoho pytle a odsoudit ho. K tomuto prozření vedla docela dlouhá cesta…

Můj první kontakt s japonskou tvorbou, když nebudu počítat pár dílů Pokémonů v dětství, přišel až v dospělosti. Ježíšek mi nadělil Nintendo Switch a jako první hru jsem na něm spustil The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Nedá se říct, že by se jednalo o echt japonskou hru, naopak se jedná o počin spíše západního střihu. Pár prvků tam bylo, postavy tam nemluvili a spíše vydávaly jen citoslovce. To není sice typicky japonské, ale tehdy mi to připadalo jako dost zvláštní, ale zarylo se to pod kůži nehorázně. Velice japonské však byla vyhrocené emoce a „anime pózy“, které mi připadaly na první dobrou fakt divné, ale postupem času se z toho stalo divné a velice fajnové. Zeldu jsem si zamiloval, dohrál a dodnes ji chválím kudy chodím. Byl to však jen začátek.

Toho roku se na Netflixu začaly objevovat filmy studia Ghibli, úplně mě to netankovalo, ale chtěl jsem si pustit Cestu do fantazie, protože mě zajímal Bezpáteřník, což pro mě tehdy byl ještě jen „ten černý stín s maskou“, chtěl jsem vědět, co za touto velice fotogenickou bytostí je. Nebudu lhát, byl jsem v šoku. Animace, příběh, stylizace, postavy a atmosféra tohoto snímku mě zcela uchvátily a při první příležitosti jsem se vrhnul na Princeznu Mononoke, kde se uchvácení zopakovalo. Mijazakiho tvorba mě zcela dostala a začal jsem nakoukávat další snímky, během kterých se mi i velice zalíbila japonština na poslech. Mnoho lidí nemá tyto východní jazyky rádo, ale mně přijdou líbivější než třeba „přehypovaná“ francouzština. Ghibliovky jsem sice sledoval a zamilovával si, ale furt jsem měl k anime výhrady, i když už ne tak vyhrocené. Popojedem…

Netflix má mnoho chyb, ale stejně tak je i úžasný. Ghibliovky mě bavily, ale při večeři a snídani jsem byl zvyklý sledovat seriály, a tak jsem se dostal k „Netflix Original Anime“. Prvním kouskem nemohlo být nic jiného než fenomenální Castlevanie, skouknul jsem však časem i další. Tím, že to bylo opět západního střihu, dělal to Netflix a primárně se mluvilo anglicky, nebral jsem to jako anime, ale prostě jako fajn animovaný seroše. Na další kontakt s pořádným japonským stylem jsem si musel počkat.

Na jaře se v předplatném PS Plus objevila hra Final Fantasy VII Remake. Přiznám se, že jsem po hře pokukoval už dříve, ale jelikož se jednalo o JRPG, tak nepřipadalo v úvahu, abych si ho kupoval. Takhle jsem si ale řekl, že za vyzkoušení rozhodně stojí. Naštěstí pro mě a naneštěstí pro čtenáře tohoto textu, to opět bylo západnějšího stylu, jak tu už opakuju asi po padesáté. Postavy mají střapaté účesy, divné kostýmky a uprostřed věty přecházejí do fakt divných anime póz. Stejně tak je celá hra zvláštně stylizovaná a dějou se v ní podivné věci. Nepřekvapivě jsem byl zase nadšen a v té době bych už si proti japonské tvorbě nedovolil „otevřít hubu“ už ani v nejmenším. Zlomový okamžik se již definitivně přiblížil.

Rozhodl jsem si pustit první „pravé“ anime. Byla jím legendární klasika – Ghost in the Shell. No a ta mě… nenadchla. Překvapivé, že? Je to super film, ale u tak legendárního statusu jsem asi čekal něco extra, nebo ten film prostě zestárl malinko více, než si někteří lidé připouštějí. Tím zlomovým bodem bylo Your Name. od Makoto Šinkaie. Jednoho večera jsem si v klidu pustil velice dobře hodnocený film, o kterém jsem nevěděl vůbec nic. Večer jsem zakončil v slzách po neuvěřitelně nádherné emocionální jízdě, které mě úplně sejmula. Moc lepších filmů jsem v životě neviděl a lepší romantický film jsem neviděl určitě. Do teď mám nutkání ho do té TOP 10 na čsfd dát, je jen otázkou času, kdy se tam konečně dostane. V následujících týdnech jsem si pustil další Šinkaiovy filmy, všechny byly skvělé, i když žádný Your Name. nepřekonal, ani nemohl. Pochopil jsem, že jsem většinu života pomlouval tvorbu, která má obrovský potenciál mě neustále uchvacovat. Zbývalo tedy poslední, podívat se na nějaký anime seriál.

Na poslední krok jsem si počkal docela dlouho, a to z celkem směšného důvodu. O pár odstavců výš jsem zmiňoval, že seriály sleduju zpravidla u nějakého pokrmu, no a anime jsem si chtěl pouštět v originále. Anglicky mluvené věci se u jídla sledují příjemně, protože člověk nepotřebuje číst titulky, japonsky však neumím vůbec nic, takže titulky potřebuju, a to s koukáním do talíře nejde úplně dohromady. Nakonec jsem se tuto činnost zvládnul naučit (čtení titulků a jezení, ne japonštinu), na rozdíl třeba od pití za chůze, to nedokážu asi nikdy, nechápu, jak to lidi dělaj. Důvodem k tomuto výkonu byla poslední série Attack on Titan, která vlastně není poslední, ale to už je jiný příběh. Attack byl svým způsobem úplně na začátku, protože to byl první japonský počin, který mě fakt zajímal, ale ty ukrutně dlouhé mezery mezi sériemi mě vždycky odrazovaly. Při „poslední“ sérii jsem se konečně odhodlal a světu Hadžima Isajamy jsem totálně propadnul, dokonce jsem začal číst i mangu, aby to bylo kompletní. Tím se celý příběh uzavřel, definitivně jsem začal mít rád anime.

Tahle moje malá zpověď má sloužit především jako malé odčinění těch let, kdy jsem odsuzoval něco, o čem jsem prakticky nic nevěděl. Některé věci jsou stále až moc „ujeté“ a nikdy do nich asi úplně neproniknu. Stejně tak se tam ovšem ukrývají skutečné skvosty, které chytnou za srdce. Každý by měl dát japonskému anime aspoň šanci, protože si to zaslouží. No, já si jdu pustit další díl a pak si asi přečtu mangu…

Jak jsem začal mít rád anime