anais

Zatímco v pozdějších Kubrickových filmech jsou charaktery postav často nejednoznačné, ve Stezkách slávy jsou karty rozdány přímo - hranice mezi dobrem a zlem je tu nezpochybnitelná. Zlo je zosobněno ješitným generálem, pro kterého je postup v armádní hierarchii důležitější než životy podřízených vojáků. Proti němu donquijotsky bojuje plukovník Dax (Douglas), který zosobňuje ty nejčistší lidské vlastnosti. Tato zjednodušená polarizace připomíná Hellerovu Hlavu 22, Škvoreckého Tankový prapor, ale i Haškova Švejka. Rozdíl je v tom, že Kubrickovi je v tomto případě humor cizí. Jeho film je až chladnou studií nelidské válečné mašinérie, pro kterou jsou tisícové masy jen bezvýznamné figurky na hrací ploše. Přiznám se, že jsem od filmu očekával klasický válečný film, a byl jsem tedy velmi (mile) překvapený, když se z toho vyklubalo jakýchsi 12 rozhněvaných mužů na západní frontě. Je to sice raný Kubrick, ale dá se říci, že už ve vrcholné kondici - a to jak formou (vypilované záběry válečné vřavy...), tak velmi intenzivní snahou scénáře držet se jedné myšlenky a neodbíhat ke zbytečnostem.

Oproti předchozím dvěma dílum trilogie přibyl neuvěřitelný Eli Wallach a monumentálnější měřítko, které začlenilo "malý" příbeh o hledání pokladu do velkolepého kontextu války Severu proti Jihu. Leone natočil obdobný příběh jako před tím, ale dodal mu větší komplexnost. Jelikož mi tento film docela dlouho ostudně chyběl mezi shlédnutými filmy, při sledování už jsem věděl o jaký klenot se právě připravuji. Není totiž úžasnější pocit než vidět poprvé závěrečnou scénu Eliho Wallacha běhajícího po hřbitově za doprovodu Morriconeho hudby - je to dojemné, jednoduché, dechberoucí.

Při natáčení se někdo asi hodně bavil, ale sledovat to bylo docela utrpení. I béčko může být dobře zahrané, ale Six-string samurai je plný křečovitě vyslovovaných "cool" hlášek a lidí, kteří o něčem jako herecký projev nevědí ani z doslechu. A přitom výchozí premisa je fajn - postapokalyptická budoucnost, kde se Elvis stal králem, poušť křižovaná rock´n´rollovými samuraji... Jediné, co se mi docela líbilo, je tarantinovsko-kaurismakovsky laděný soundtrack, doplněný radiovými vstupy odkazujícími k American Graffity - vytvářejí docela příjemnou atmosféru k filmu, který je spíš fandovskou zábavou, než něčím co by se mohlo brát vážně.

Norton sice působí jako člověk, který se opravdu nechce ani trochu vzrušit (aby se nepromněnil v přerostlou zelenou obludu), ale díky tomu nemá ani žádný prostor na emoce. Jeho herecký projev se tu tedy omezil na jakousi šedou myšku, kterou sem tam vystřídá nabušený Hulk. Celé je to až moc přímočaré, bez nápadu, vtipu... Tam kde si Ang Lee minule vypomohl svou uměleckou intuicí, nenabízí Leterrier prakticky nic víc než pár tuctových digitálních triků a celkem nadprůměrné herecké obsazení, které ale nedokáže ani z desetiny využít. A postrádá to pořádného záporáka.

Skvěle natočená kriminálka o dvou pánech, kteří jsou si ve své podstatě velmi podobní, ale osud je postavil na opačné strany zákona. Asi nemá cenu se rozepisovat o vynikajícím obsazení, perfektní gradaci, inteligentním scénáři, suvernénní režii… To všechno tam je, a Heat se díky tomu řadí mezi nejlepší filmy, jaké v tomto žánru kdy vznikly (po bok Scorsesemu a Coppolovi).

Vůbec nevím, co si myslet. Neexistuje zběsilejší film než Crank 2. Je to rychlé, hlasité, brutální, sprosté a neuvěřitelně zvrhlé. A v podstatě velmi dobře natočené, protože přesně takhle to autoři asi zamýšleli. Crank 2 je jako jízda na horské dráze. Za každou zatáčkou čeká překvapivý sešup, který vás nemilosrdně zamáčkne do sedadla, chvílemi je vám špatně, chvílemi se hystericky smějete, křičíte, divíte se, že to vůbec podstupujete a v dalším momentu nevěřícně lapete po dechu. Jestli se dalo z konceptu prvního dílu ještě něco vymáčknout, tak tady se to daří na 100%. Jestli se na podobný film ale má smysl dívat, toť otázka. Ne zbytečně autoři proložili film paralelami s počítačovou hrou...

Krásné obrázky neonově ozařené Šanghaje. Nevýrazný hlavní hrdina (hraje ho Chris Evans). Tyto dvě složky se celou dobu tlučou hlava nehlava - v jednu chvíli jsem jsem se kochal perfektně sladěnými obrazy, hned na to se mi myšlenky rozbíhali úplně jiným směrem, zatímco hlavní představitel s tváří vhodnou tak do nějaké reklamy testoval své herecké limity. Přitom Push má rozhodně co nabídnout - třeba "screameři" - lidé se schopností vřeštět tak hlasitě až vám z toho vyteče mozek z hlavy (a přitom legračně koulí očima:) - mi rozhodně utkví v paměti. A podobných nápadů je tam ještě pár. Jenže pak se to vždycky vrátí k tomu necharismatickému Evansovi a zas nezbývá než se kochat neonovým světlem...

Příběhem v podstatě stejný film jako ten první. Jediný rozdíl tkví ve větším množství typů robotů. To je sice dobré, ale staří známí tu nedostanou moc velký prostor a nový doplňek party hodných autobotů, dvojčata, působí jako mechanikcé varianty Lucasova Jar-Jara Binkse. Pokaždé jsem si přál, aby už vypadli z plátna. A protože jediná změna jsou opravdu jen ti noví roboti, nedočkáme se ani vývoje postav, dějových zvratů, ničeho. Bay a spol. vzali osvědčenou šablonu a zrecyklovali ji. 147 minut filmu, který tu už předtím jednou byl je docela nuda, a ještě když se k tomu přičte nepřehledný stroboskopický střih, který vás nutí neustále luštit kdo je kdo (a nedává příliš možností kochat se detailní prací animátorů). První díl byl naivním dobrodružstvím pro kluky, kteří si v šuplíku ukrývají sešlá autíčka od Hasbra,a jako takový mě příjemně překvapil. Druhý díl je v podstatě tím samým, ale nic víc. Nechápu, že pod tím jsou podepsáni stejní scénáristé jako pod Star Trekem. Jo, a to rytmické blikání na plátně mě donutilo usnout během závěrečné bitvy.

Raimi umí vyděsit i rozesmát v ten samý moment. S neomylnou jistotou dávkuje scény zvracení a absurdních vipů. Některé momenty jsou výborně nastříhané a doplněné skvěle vybranou hudbou – hlavně na kvílivé smyčce má Raimi očividně úchylku (ale třeba když je hrdinka napadená ježibabou v autě, hraje k tomu kontrabas nějakou jazzovou linku a výsledek je docela originální). Trochu mě mrzelo, že pečlivě budovnou atmosféru stojící na střihu a hudbě, začnou v několika momentech přebíjet digitální triky. Ve scéně u média si nelze nevybavit Poltergeista a jeho trikovou přeplácanost... Trochu mě štvalo i obsazení některých rolí– třeba ten indický věštec působil trochu křečovitě, a Justin Long vypadá jako Ross z přátel (a Čech Miloš byl taky spíš do počtu – ty grimasy, co na plátně dělá jsou legrační spíš nechtěně...). Celkově se to ale moc povedlo, Raimi je očividně ve svém živlu. My můžeme jen doufat, že už brzy povolá Bruce Campbella zpět do zbroje.

Je to pocta Hitchcockovi, ekologický film a taky je tam názak krve (tyhle scény jsou ale tak sestříhané, že tam stejně nakonec nic moc není)... do toho mluví Mark Wlaberg s kytkou, a když mu před nosem zabijou dvě děti, za chvilku zas řeší svůj vztah s přítelkyní. Prvních deset minut mi přišlo velmi příjemných (dobrá hudba, skvělá gradace - hlavně to padání ze střechy), a pak se to celé úplně zvrhlo. Třeba ta scéna, jak zastaví vlak přecpaný lidma v nějaké díře, a když za chvíli někdo řekne "jestli neutečeme, umřem", všichni odjedou v autech... Nebo když Mark Walberg na louce strašně moc přemýšlí co se děje, po chvíli mu všechno docvakne, vysvětlí zbytku skupinky, že je chtějí otrávit stromy a v tu chvíli je začne honit vítr.... A vůbec. Pochopil bych, že si rostliny vytvoří nějaký ochranný mechanismus. Ale co to má společného s tím kdy a jakým směrem fouká??? Mám Shyamalana rád. Ještě vesnice mi přišla super, Lady in the water docela OK, ale tohle je fakt totální blbost. Bral bych to jako poctu starým béčkovým hororům, jenže na to se to chvílema tváří moc vážně. A mrzí mě, že to všichni svádějí na Walberga. S tou kytkou by selhal i Lawrence Oliviere...