anais

Natočené standardně, výkony solidní. Žádný herecký koncert, ani pokus o něj tu však divák nenalezne. Nenalezne tu ale ani nic jako zápletku. Celý film je jakýmsi konstatováním problémů tří partnerských vztáhů bez náznaku gradace, vývoje postav a jakéhokoliv děje vůbec. Scénář je bezradný a nenápaditý až běda. Závěr v němž je nejdramatičtějším motivem Macháčkův odchod na záchod působí bezvýrazně. Jediná scéna, která se mi zdála skutečně vtipná byla ta s Menzelem a Věrou Křesadlovou, ale i ta nějak drhla a působila spíš televizně. Jak jsem měl z Krásky v nesnázích po rozpačitém Horem pádem z Hřebejka a Jarchovského dobrý pocit, tak ho opět nemám. Nezbývá, než doufat, že zase překvapí. Pokud by to však mělo být řešení trvalejšího rázu, Hřebejk by si měl na čas sehnat jiného scénáristu a nechat Jarchovského vymyslet něco pořádného. Medvídek je totiž dost velká krize.

Začátek, během kterého se ukáže, že mrtví z přechozího dílu jsou vlastně naživu, byl pro mne vcelku zklamáním. Pokračování legendárního Frankensteina by si zasloužilo trochu sofistikovanější návaznost. A to hlavně když uvážíme, že se nám tvůrci snaží nabulíkovat, že příběh vypráví samotná Marry Shelleyová. Moje mínění se zvedlo až díky výkonu Borise Karloffa, který v tomto dílu dostává poměrně velký prostor. Jeho mluvící a takřka lidské monstrum tu má propracovanější osobnost. Skrz postavu slepce, který jediný bere stvůru jako člověka, jako by se z tohoto starého universalovského béčka stávala tragédie takřka antických rozměrů. Na druhou stranu zápletka s nevěstou se mi k dojemné linii o nepochopení zdála zas až moc laciná a přitažená za vlasy (což k těmto filmů ale patří). Nakonec jsem se u Bride of Frankenstein tedy bavil celkem nadpůměrně.

Rambo není tak propracovaná postava jako Rocky. Zatímco Rocky je jakýmsi orákulem, skrz které se Stallone vyznává (ač to platí v podstatě jen pro první a poslední díl série) ze svých jednoduchých, leč bohatých životních postřehů, Rambo jde primárně za pobavením diváka, a až v druhém plánu vyjadřuje Stalloneův názor na válku jako takovou. Tady dochází k jistému konfliktu Stallonových cílu. Na jedné straně nám předvádí neuvěřitelně krvavá jatka, při nichž se skutečně tají dech (např. přebíhání vesničanů přes zaminované pole), a očividně chce abychom se bavili akčností záběrů, na druhou stranu se nám snaží říct, že takhle je to úplně špatně, že zabíjení není správná věc. Zvolil tedy brutalitu jako prostředek zábavy a současně i jejího popření. Snaží se z ní těžit a současně říká, že tak to být nemá. Záhadou tothoto filmu je fakt, že mu to vychází. Pohyb na hraně zábaného naturalismu a dokumentární autentičnosti je tu přiveden k dokonalosti.

Tim Bruton, promiňte, Burton se opět vrhl do světa plného pobledlých obličejů, mlhy a vzájemného lidského nepochopení. A tentokrát jako by všechno bylo ještě mnohem intenzivnější než jindy. Všechny postavy ve filmu jsou zlé, neštítí se zabíjet a vydírat. Řečeno se Sweeney Toddem, jsou lidé zlí, kteří zasluhují zemřít, a lidé kteří trpí pod vládou zlých, a v zájmu zbavení utrpení by tedy také měli zemřít. Tenhle film není veselý, a pokud se u něj někdo zasměje, pak to asi bude v momentech, které se divákovi jeví jako absurdní, postavy v nich trpí a Burton to myslel buď jako velmi krutý humor nebo prosté konstatování nad bezvýchodností současného světa, ve kterém je zločincem v podstatě každý. Přiznám se, že já se bavil dobře, dokonce jsem se i smál, také ale vím, že ne každý byl schopen ty litry krve a pohledy na prořezaná hrdla vydržet. Alegorizace lidské nenávisti pomocí krve a ošklivosti tu zachází až na hranici únosnosti pro běžného diváka – to vše ale vrcholně estetickou burtonovskou formou! Hudební stránka filmu je také úžasná, a to hlavně díky textům, které se naprosto míjejí s klasickými muzikálovými texty o lásce k člověku. Tyto texty cynicky opěvují špínu Londýna, přátelství k břitvě a znechucení z lidské společnosti. Sweeney Todd je zatím asi nejzávažnější Burtonův film, a rozhodně jeden z jeho nejlepších.

Na mysl se vtírá otázka, jaký účel vůbec má pokrytí slavných herců digitální vrstvičkou, která je v lepším případě upraví do podoby téměř lidské, v horším případě do podoby naprosto toporné, umělé a herecky tedy naprosto nepřevědčivé. Je to jedna z mála věcí, které se dají Zemeckisovu Beowulfovi vytknout - chvílemi to prostě vypadá dobře, chvílemi velmi pochybně. Ale budiž, stále je to o třídu výš než Polární expres. Na filmu jsem byl v I-MAXU a všechny nedostatky dostatečně vyvážil dojem z dokonalého vtažení do příběhu – a to nejen do jeho (3D) prostoru – fantasticky působila i zvuková kulisa. Úvodní scéna orgie na níž vtrhne rozlícený Grendel pro mě byla předčasným vrcholem filmu – nejen, že přesvědčivě navodila dojem něčeho pohanského, až animálně divokého, ale ve vší té pestré bujarosti se neztratil ani jednoduchý hororový motiv, který mne dokázal vyděsit téměř stejně jako severské opilce na plátně. Po této scéně už jsem možná čekal až příliš, i tak jsem se ale dočkal několika dechberoucích akčních scén a příjemně realistické, kruté severské legendy. Zemeckis se v některých chvílích ale přeci jen trochu zalekl, a tak některé scény (např.neustále ukrývání Beowulfova přirození) působí trochu hloupě – uvážíme-li, že vzhledem k míře brutality ten film rozhodně není vhodný pro malé děti. Shrnu-li to, Beowulf mě mile překvapil – svou nepohádkovou krutostí blížící se spíš prapůvodním syrovým mýtům, ale dost pochybuji, že bych si podobný zážitek odnesl i z běžného kina. Technologické zpracování je na jednu stranu dokonalé, na druhou stranu vyvolává podvratné myšlenky o významu podobně natáčených filmů.

Bez spoilerů: velmi originální pohled na naprosto tuctový americký scénář. I přes to, že se film snaží tvářit jako Blair wich, je z něj přeci jen cítit větší kapitál a rafinovanější děj. JJ Abrams rozhodně nezklamal. Chudák Matt Reeves, režisér Cloverfieldu - napadne vůbec někoho jeho jméno ve spojitosti s tímto filmem? Cloverfield totiž plně naplňuje to, co čekáme od Abramsových projektů – napětí, pomalu se odkrývající záhada a postmoderní vykrádání všehomožného, v tomto případě holywoodských katastrofických velkofilmů se sci-fi motivem. Po skonční projekce se ozvali dva tupci – jeden nahlas prohlásil, že horší film ještě neviděl, a druhý hned na to z druhé strany sálu vznesl otázku zda se vrací vstupné. Těm chudákům uniklo, že byli svědky něčeho velmi originálního, a rozhodně zábavného – skutečně jsem se bál a měl jsem tak půlku filmu fascinovaně otevřenou pusu. Tím těm dvěma nechci brát jejich názor a vystavovat je za něj na pranýř, ale od Cloverfieldu se nedalo čekat, že z něj bude druhá Godzilla nebo Den nezávislosti. Někomu však stačí český název Monstrum a už má předem jasno, co by mělo být obsahem. A teď ke SPOILERŮM a vysvětlení proč nedávám plné hodnocení. Na Cloverfieldu je úžasná ta příležitost, sledovat (snad) absurdní příběh z naprosto realistické perspektivy. Chvílemi jako bychom byli svědky autentických záběrů obdobných jako existují z 11.září, jen tam pobíhá ta velká příšera. A vidět něco podobného bez „filmového“ zkreslení je prostě fantastické, a nejednou mě při filmu napadlo, že takhle by podobná situace skutečně probíhala. Já jen doufám, že k ní nikdy nedojde (protože kdyby došlo, tak by to bylo vážně peklo). Co mi ten dojem z celku kazilo byla snaha nějakým způsobem kompenzovat běžnému diváku absenci bayovsky laděných obrazových kompozic podkreslených patetickou hudbou. Ta kompenzace se tu totiž odehrává pomocí milostného motivu prolínajícího se celým „autentickým“ záznamem. A já bych chápal, že hrdinové mají potřebu to celé točit, ale fakt, že se v těch „náhodných“ záběrech objevuje tak nápadný dějový konstrukt mi dojem realističnosti velmi rušil. Když už se tedy autoři uchýlili k takovému ústupku, mohli aspoň ke konci ukázat příšeru celou, pěkně za bílého dne. A to zas oni ne, a tak zůstali na půl cesty mezi naprosto revolučním počinem a předmětem svého dekonstruktivního snažení, holywoodským katastrofickým velkofilmem.

Příběh vypráví o čtyřech královských synech, z nichž jeden je „malomyslný“, a nikdo s ním tedy nepočítá v ambicích na královský trůn. Zatímco on si hraje, jeho tři bratři se fyzicky zdokonalují. Jednoho dne se přiblíží králova poslední hodinka, tři synové se začnou prát o korunu, a na trůn usedne „čtvrtý syn“. Od těch dob šla Velká Morava ke dnu… Loutky se svým pojetím blíží těm Trnkovým, ale postrádají zdálo se mi, že postrádají větší psychologičnost. Aspektem, který to podle mě drží pohromadě není ani tak výtvarno, jako spíš sám příběh.

Krátký animovaný film. Je tu několik citátů, vždy jeden má přiřazenou krátkou scénku, která ho nějak vystihuje. Hezké, stálo by za to, aby podobné filmy byly v kinech místo reklam.

Skvěle natočený konspirační thriller. Chladné, strohé a depresivní. A výborně obsazené! Georgie Clooney se snad narodil ve špatné době, protože by se skvěle hodil do noirových filmů 40.-50.let – jeho zdrcená tvář snažící se vyřešit neřešitelné odráží tíseň doby, ve které se nedá nikomu věřit. Tato doba je naší současností, v režii Tonyho Gilroye má ale lehce nostalgický nádech filmů 70. a 80.let. A ještě bych vyzdvihl skvělý výkon Tildy Swinton, ale ta je skvělá snad všude, tak netřeba se o tom rozepisovat. Michael Clayton je film zprvu se tvářící velmi složitě, ale postupně odhaluje všechny střípky příběhu s až neúprosnou jednoduchostí. Malá rafinovanost v propletení děje je snad jediné co mi ve filmu chybělo - první půlhodina je složitá až moc, pak je to zase všechno až příliš jasné a pochopitelné. I přesto pro mě Michael Clayton byl vysoce nadprůměrným diváckým zážitkem.

Čekal jsem klasičtější formu dokumentu s komentářem či jakoukoliv viditelnou snahou o autorský výklad sledovaných dějinných události. Kouteckého dokument ale ponechává na divákovi, aby si sám udělal názor na bývalého prezidenta (pokud samozřejmě pominu fakt, že už výběr jednotlivých scén, jejich střih atp. je sám o sobě autorskou subjektivizací). Film se skládá z na první pohled humorných scének z každodenní prezidentské rutiny, které však vypovídají o Havlovi a o jeho přístupu k práci. Nechávají nás ale nahlédnout i do procesu „dělání politiky“ v ČR 90.let – člověk by ani neřekl kolik úsilí stojí zformulování jedné prezidentské věty nebo jak undergroundově působili „umaštěnci“, kteří Havlovi dělali poradce. Film ale nevypovídá jen o tom, jaký je Havel asi člověk. Nepřímo se z něj dá vysledovat i jakýsi vývoj české společnosti od porevoluční víry v ideály až po stereotipní politickou rutinu současnosti, ve které už pro osobnosti typu Havla asi není místo. Trochu jsem se zdráhal do kina jít, bál jsem se patosu a zkresleného pohledu – po shlédnutí se ale nemůžu ubránit lehce infantilnímu zvolání – o skvělém člověku vznikl skvělý film!