anais

Milá hříčka, kterou od zdlouhavosti zachraňuje krátká doba trvání (12 minut) a skvělá pointa, která celý Belmondův monolog (namluvený ovšem Godardem!) posunuje na hranice absurdity. (Příběh: Za mladíkem do bytu přijde dívka, on ji nepustí ke slovu. Z počátku ji odbývá pohrdlivými slovy, ale postupně začne vyplouvat na povrch, že mu dívka chybí. Slečna se pořád snaží něco říci, až na konci jeho proslovu návštěvnice promluví něco jako: „Chtěla jsem ti říci, že si jdu pro zubní kartáček“, a odejde.

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady.

Jednoduchý příběh, skvělá, krásně čitelná gradace. Nekonečná silnice, dvě vozidla. Oběť a monstrum. Absurdita situace je o to vážnější, že se jí všichni, komu se o ní hrdina snaží říci, smějí. Pomocí minimálních prostředků Spielberg natočil debut, v němž stanovail většinu svých budoucích postupů. S těhonou manželkou se na konci filmu hrdina neobjímá. Naštěstí:-)

Smysl tohoto filmu mi trochu unikl. Na zenovou filosofii expert nejsem, tudíž asi nejsem tím správným divákem. Jenže z počátku se zdá, že se bude na co dívat. Mladý malíř se zaplete do pronásledování dvou vládních nepřátel – generála a Zprvu pociťuje sympatie k pronásledovaným, ale i k mladému pronásledovateli, postupně se však začne přiklánět ke dvěma uprchlíkům. Ti jsou očividně obviněni neprávem. „Hrdina“ (uvozovky vysvětlím dále) se do dívky zamiluje, a (i trochu pod tlakem matky) chce si ji vzít. Tady bych měl podotknout, že tento film trvá tři hodiny – 2 díly po 1,5 h. První část se tedy docela slibně rozvíjí, soubojů tu sice moc není , ale sem tam se zableskne čepel nějakého toho meče, což se v kombinaci s létajícími scénami (wire-fu) zdálo dobrým příslibem pro část druhou. Jenže! Druhá část pomalu, ale jistě opouští příběh sympatického malíře, opouští vlastně jakýkoliv příběh! Kamera sice sleduje oba uprchlíky, ale nedozvíme se o nich ani o píď víc, než v díle předchozím. Tady se souboje docela zmnoží, ale vzhledem k absenci příběhu působí dost samoúčelně. Oba (vhledem k první půli filmu noví) hrdinové nemohou nijak přirůst k srdci. I přesto je asi největším překvapením filmu závěr, kdy se pozornost přenáší na mnicha, u kterého oba uprchlíci kdysi prodělali výcvik. Konec filmu působí jak z nějaké kýčovité buddhistické brožury. Mnich sedí proti zapadajícímu slunci, vidíme jen jeho siluetu Nemá pro mě asi význam hledat v tomto filmu nějaké hlubší smysly, když zenu nerozumím ani za mák. Škatulata s ústřední postavou jsem si vysvětlil jako určitou hierarchii v lidské společnosti – malíř, bojovník/uprchlík, skoro bůh. Jejich schopnosti jsou jakoby odstupňované. Malíř se zdá neschopný, jeho cit pro pozorování se však upotřebí ve vymýšlení taktiky. Oba bojovníci umí zacházet se zbraněmi, chybí jim však ono pozorování, pouto se lidmi. Mnich jako by oba tyto přístupy propojil. Asi proto mu připadlo právo celý film uzavřít. Film má krásnou kameru, v bojových scénách zajímavý, někdy však příliš rychlý, střih. Krásná příroda a čínské kostýmy za vidění rozhodně stojí. Snaha sdělit i něco víc než jen „obyčejný“ dobrodružný příběh však film tříští, a dělá ho nudným.

Na tomto filmu asi nejvíc zaujmou krásné kostýmy a převedení dobového lesku na film vůbec. Co už tolik nezaujme jsou emoce, které působí dost strojeně. Nějak se nezdařilo probudit v dobovém, historickém dramatu něco živého, pulsujícího. Dobře sice působí královská taneční čísla, která bez jediného slova vyjadřují královo rozpoložení, ale vztah ústřední dvojice, krále a jeho skladatele, jako bychom sledovali přes nějakou clonu. Vidíme obrazy nezkrotné vášně, ale ty nepřekročí hranici mezi formou a obsahem. Je to hezký záznam něčeho, co nemůžeme plně pocítit. Snad je to i těmi herci Jediný, kdo své postavě propůjčil sympatickou dávku charismatu je Tchéky Karyo. Moliere je v jeho podání hromotlucký, současně však něžný a trefný. Jeho obličej hraje všemi barvami, a je jen škoda, že se v podstatě jedná o vedlejší postavu. Král tančí se snaží působit jako ambiciózní drama, výsledkem je jen hra na emoce.

Tenhle film byl natočen Sověty, o fašistech. I přes tento trochu nedůvěryhodný fakt se jedná o zajímavý snímek. Dozvíme se sice, že fašisti pocházejí převážně z podnikatelů, a válka že se v podstatě začala až roku 1941, kdy fašisti vtrhli do Sovětského svazu, ale to je tak vše, co se dá zpochybnit. Nejzajímavější jsou rozhodně různé dobové dokumenty, kupříkladu fašistický instruktážní film pro mladé manžele – ti by si v zájmu zachování árijské rasy měli tolerovat nevěry. Takřka okouzlující jsou i fotky Hitlera před zrcadlem, zkoušejícího si jednotlivá gesta. Ironický komentář Miroslava Horníčka (tedy Horníčkovo dabování komentáře původního) tento obraz vtipně prováže s praktickým použitím těchto gest na jakémsi srazu. Nemůže být účinnějšího zesměšnění německého diktátora, než obnažení jeho hereckých praktik. Stejně, snad i více, vtipně se film naváží do Mussoliniho. Na něm není směšná jeho přetvářka, ale on sám. Jeho grimasy ve chvílích, kdy doufal, že ho nikdo nesleduje stojí vskutku za všechny peníze. Nedá se samozřejmě říci, že se jedná o dokument, ve smyslu „to, co se vskutku stalo“. „Obyčejný fašismus“ si vybírá jen to co chce, jen to, co mu poslouží k zesměšnění fašistické ideologie. O to zajímavější je, že si nevymýšlí žádné vlastní cestičky, ale jednoduše čerpá z nacistických archivů – jen ať se zesměšní sami. Tedy než dokument, lze tento útvar označit za jakousi filmovou karikaturu. Karikaturu, která vás obohatí, i pobaví.

Třetí díl je pořád velice dobrá zábava. Snad jen s tím rozdílem, že už tu není tolik akce, spíš humorných scének. Ty jsou jako vždy více než zdařilé. Jen když dojde na tu akci, nemohl jsem se zbavit dojmu, že tohle už jsme viděli v předchozích dílech. Honičky jsou skoro stejné, Riggs se pořád vrhá do stejně šílených akcí Všechno je to natočené skvěle, bavil jsem se. Ale škraloup už viděného mi trochu bránil film plně vychutnat. Kdybych neměl k celé původní trilogii úctu, asi bych použil sousloví „nastavovaná kaše“ (nechám si ho však až pro díl čtvrtý. Nejdůležitějším motivem už není Riggsovo milostné trápení, to tu ustupuje do pozadí. Významnější je tentokrát Murtaughův blížící se odchod do důchodu. S tím ve filmu přibylo i trochu toho sentimentu. Hned vedle něj kráčí rodinné hodnoty. Aby to nevyznělo jakože se mi tenhle film nelíbí – není to tak, jen preferuji díl druhý. Tahle trilogie byla nezvykle vyrovnaná, a rozhodně si v dnešní době zaslouží pozornost. Minimálně pro ty skvostné dialogy.

Jeden opilý Rus zabije druhého. Tento motiv je obohacen o všeliké poskakování. Podobné krátké filmy se hodnotí těžko. Už se tu sice projevují osobité Klimtovy loutky, ale na pořádný příběh si přeci jen budou muset počkat až do Fimfára. Je to veselé, rozhodně to věrně zachycuje atmosféru typického ruského kalení, ale to je tak všechno. Jako absoluventský film, proč ne?

Tomáš Hanák jede v autě městskou periferií. Kolem samé tovární haly aprkna pobitá hřebíky. Nebohý Hanák na ně najede a musí tedy zajít do blízkého autoservisu. Tam však nikdo není. Tedy, žádný člověk. Jen roboti toužící zabíjet Syn se vydal v otcových stopách, a je to vidět. Na filmech Jana Švankmajera je znát fascinace lidským organismem a živočišnosně rozpohybované hmoty vůbec. Pokud se dá soudit dle jednoho filmu, mladý Švankmajer se bude přichylovat spíš k animaci technologie – teď nenarážím pouze na roboty z Testu, ale na celé vyznění, které je jaksi odtažitější. I Tomáš Hanák tu, bez jediného slova, působí chladně, jakoby byl jen součástkou v nějakém stroji. Jestli je to náznak budoucího směřování, nebo jen hledání odpovídající formy, ukáže čas. Test je však po všech stránkách precizní dílko, výtvarnou stylizací počínaje, zajímavou pointou konče.

Vším co mohu napsat bych opakoval ostatními hodnotícími řečené. Tenhle film je strašný, ale současně neuvěřitelně zábavný. Vrcholem filmu je fantastická scéna souboje zombiho a žraloka, při jejímž sledování jsem si připadal jak pod vlivem nějaké drogy. Rozhodně doporučuji, a nemíním to nijak ironicky.