anais

I přes ohromnou délku a „němost“ je Langův film snadno stravitelný i pro současného diváka. Příběh má poměrně jednoduchou základní zápletku – šílený zločinec doktor Mabuse touží jen po vlastní moci. Neváhá jít přes mrtvoly, loupí, lže Proti němu stojí inteligentní inspektor Wenk. Snaží se Mabusovi zabránit v páchání zla. Jedna z věcí, která Langovu dílu brání být brakem, pouťovou zábavou, laciným thrillerem, je rafinovanost, s jakou ústřední dvojice bojuje za svou pravdu. Dobro a zlo. Holmes a Moriarty. Po celou dobu sledování jsem pořád myslel na tuto slavnou Doylovu dvojici. „Laciné“ prostředí detektivky, podané racionálně, inteligentně. Komplikovaná struktura v níž každá postava má svých „15 minut slávy“ tu nepůsobí nijak nepochopitelně. A že tu těch vedlejších postav pár je – hraběnka, její manžel, mladý milionářti všichni i jiní tu dostanou dostatečný prostor na to, aby mohli být hlavní postavou vlastního filmu. A přesto působí vše tak jednoduše, logicky. Za zmínku stojí i jakási rezonance německého expresionismu, která se tu neprojevuje ani tak kulisami, ale spíš mimikou, gesty, a sem tam nějakým tím líčením (Janusův feťácký posluhovač). První setkání Fritéze Langa s Mabusem je film nadčasový, učit by se z něj dnes mohli všichni, všechno.

Upřímně řečeno, strach už tento snímek asi nikomu nenažene. Strohá scéna, statická kamera – jako bychom se octli v divadle. I herecké výkony jsou takové nemastné neslané. Z tohoto průměrného schématu vybočují dvě věci – vlezlá ústřední melodie a výkon Bely Lugosiho. Sice se jedná o výkon podobného ražení, jako ve filmech Eda Wooda 50.let – patetické proslovy, naprosto absurdní mimika a teatrální pohyby – ale je tu něco navíc. Je tu cítit blízkost ikony, kultu, který kolem sebe Lugosi dokázal rozpoutat. Jeho výkon se z dnešního pohledu může zdát amatérský, ba směšný. Současně však z určitého úhlu může působit děsivě. Z Lugosiho podání čiší naivní představa, že on sám je Draculou. A tato naivita se postupně mění v jakýsi fanatismus. Jinak řečeno, neuvěřil jsem mu, že je Dracula, ale o to děsivější mi přišlo poznání, že si to o sobě myslí. Dracula není žádné umění. Nejsou tu ani zdařilé triky, nic. Hypnotizující výkon hlavního představitele ho však povyšuje na nevšední zážitek.

V 70.letech byl jedním z nejpopulárnějších povolání tzv. zprávař. A tím nejlepším ze všech byl Ron Burgundy. Ženská emancipace však nezadržitelně vtrhla i na Ronovo pracoviště. Zprávařská legenda se tak musí poprat nejen s osukněnou konkurencí, vlastním chtíčem a hrou na flétnu, ale i s vlastním egem. Vydařená komedie Willa Ferrella v mnohém překonává filmy dvojice Stiler-Wilson. Neobsahuje sice žádnou scénu, u které bych se tak nasmál tolik jako třeba u „opičího tance“ kolem počítače ze Zoolendera, na druhou stranu se však jedná o kompaktní film, který není „pouhým“ slepencem vydařených vtipů. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by Anchorman sledoval jiný cíl než pobavit diváka – on se snaží, ale mnohem kultivovanější, řekl bych až sofistikovanější formou. Což je opět trochu zavádějící – není to žádná komedie pro intelektuály. Je to prostě další vydařená jízda od fratpacku, a jediná možnost jak k ní napsat něco jiného než „opět skvělé“, je hledání drobných nuancí, rozdílů mezi jednotlivými autory. Tedy, Ferrell tu působí jako tak trochu jako Chevy Chase v nejlepších letech – nejen stylem humoru, ale on tak skutečně vypadá! Christina Applegate mu skvěle sekunduje, ale, přiznejme si, že tu hraje druhé housle Nádherně vybraný je i Burgundyho zprávařský tým. Tak uhozenou skupinu lidí jsem ve filmu snad ještě neviděl (napadají mě jen Trierovi Idioti:-) Pokud se chcete kvalitně bavit, Anchorman je jasná volba. A pozor – zkrátka nepřijdou ani příznivci Jethro Tull!

Skvělá parodie. Carpenter baví, ale dokáže i vyděsit – ač to je možná můj malý přežitek z dětství, kdy jsem se u „velkých nesnází“ bál poměrně dost. Kurt Russel si tu utahuje v podstatě ze svých vlastních filmů (mj. i hlavně s Carpenterem). Tvář a hlášky tvrdého řidiče kamionu jsou (mírně řečeno) shazovány jeho nepoužitelností v jakékoliv dramatické chvíli. Skvělý (nemrtvý) záporák a jeho tři poskoci ovládající asijská bojová umění, typická Carpenterova elektronická hudba, atmosféra 80.let! Must see!

Carpenterova Věc má množství splatterových momentů. Pokroucená těla, pavoukovité potvory se stovkami mrštných chapadel, utržené ruce atp. Mohlo by se zdát, že tvůrcům nešlo o nic jiného, než diváka znechutit. Skutečnost se má ale jinak. Carpenter využívá drastických efektů jen ve chvílích kulminace děje. Ve chvílích, kdy už se nedá s napínáním atmosféry zajít dál. Nejlepším příkladem je scéna testování krve. Strach v očích spoutaných lidí je snadno uvěřitelný, a to hlavně díky tomu, že nemá pouze jeden zdroj! Lidé v arktické stanici se stávají vězni uprostřed ledového pole – zlo nečíhá pouze v imitující mimozemské formě, ale v nich samých. Každý se stává potencionálním nebezpečím – jako možný mimozemšťan, ale i zešílevší člověk. Carpenter tuto podvojnou hrůzu zachytil skvěle. Dovolím si tvrdit, že na rozdíl od prvního Vetřelce působí tísnivě i po tolika letech.

Orson Welles si opět pohrál s tématem osudu mocného muže. Opět ho zajímá jeho manipulace s ostatními lidmi. Milionář si najme mladíka k tomu, aby vystopoval svou vlastní minulost.Kdysi začínal jako obyčejný chudák. Pomocí zločinu se vyšplhal až na nejvyšší stupínek společenské hierarchie. Chudá minulost, v níž snad ještě existovala nějaká morální pravidla, už je dávno zapomenuta. Jediným pojítkem se světem reality je jeho dcera. Cesta po stopách do vlastní minulosti ho dovede k záhubě. Nesnese pomyšlení na „pošpinění“ své dcery prozrazením svých počátků. Welles jako by tentokrát nedokázal udržet tempo vyprávění. Film chvílemi působí jako thriller, chvílemi tak trochu vázne v bažinách zbytečného mluvení. Kdo by však dal na má slova. Vždyť sám Truffaut považoval Arkadina za základ každé VHS sbírky.

Příjemná průkopnická romantika. Dívka umírá, naštěstí se však objeví mladý doktor vynikajícím lékem. Je z toho láska jak má být. V krátkém čase je tu vyjádřena jednoduchá, ale silná emoce. Bez zvuku, s minimem kulis. Hezké.

Poněkud legrační masky (hlavně ti čtvernožci!), strohá scénaFilmek nijak pořádně negraduje, najednou to nějak dopadne a nic. Žádná invence jako například v Melisových filmech. Jen zachycení poskakování Vzhledem k tomu, že je němý, není příběh obohacen o žádné písničky, které by k této až jevištní (vznikl na základě divadelního představení) inscenaci jistě sedly. Ale vyčítat to filmu z roku 1910 asi nemá smysl:-) Celé je to spíš pro lehké pousmání.

Ztracená, snad už zapomenutá perla. Mladý hrdina, letec, zázrakem (vlastně spíš nedopatřením) unikl smrti. Při pádu se nebeskému průvodci ztratil v mlze. Po probuzení na pláži se zamiluje do dívky.Hned na to ho navštíví posel, a chce si ho odvést. Jenže to se mladému pilotu nelíbí a rozhodne se odvolat u nebeského soudu. Během filmu pak sledujeme jednotlivé návštěvy nebeského posla (plné sofistikovaného humoru), ale i snažení hrdinových přátel zbavit ho těchto halucinací. Film nakonec vrcholí operací/soudem. Do detailu promyšlený scénář. Vtipný, dramatický, často překvapující. Dojemný, v neposlední řadě.Tento film byl natočen na technicolor. Toho Mike Powell využil coby způsobu odlišení scén pozemských a nebeských. Různě si tedy pohrává s barevností, a výsledek působí neotřele i dnes. Je to perfektně fungující klasika - boží mlýny melou pomalu, ale jistě – chtělo by se říct. Svým obsahem vás však přesvědčí o opaku:-)

Reakce na současnou přetechnizovanost Japonska? Intelektuálský úlet? Úchylácký úlet? Horor? Sci-fi? Porno s ohromnou vrtačkou a kovovým chobotem? To všechno. A také několik švankmajerovsky působících animací obživlého kovu, bizardní střih, kamera, masky Nechronologický děj. ČB. Japonci. Exprese. Zážitek!