anais

Zamyšlení nad vlivem společnosti na jedince. Zelig byl od mládí bit svým otcem, otce byla matka, celou rodinu bili sousedé atd. Společnost se obrací zády ke svým vlastním plodům. To vedlo u Zeliga k permanentní přetvářce. Dokáže vyjít s každým, jelikož se změnil v jakéhosi chameleóna. Psychické strádání ho dovedlo až k fyzickým transformacím. Zelig je schopen změnit se v černocha, tlouštíka, Ira i rabína. Je schopen budit zdání, že rozumí tajům psychologie i medicíny. Jeho vlastní osobnost se ztrácí ve snaze zalíbit se, stát se přijímaným členem společnosti. To ho dovede až do nacistického Berlína, a to i přes to, že je ve skutečnosti demokratem. G.B.Shaw řekl: „Rozumný člověk se přizpůsobí světu; nerozumný se naopak tvrdošíjně snaží přizpůsobit svět sobě. Veškerý pokrok proto závisí na nerozumných lidech.“ Zelig je extrémním příkladem Shawova „rozumného člověka“. Je příkladem současného člověka, který přejímá informace pouze z komerční televize, nemá si vlastní názor, je částí davu. Není individualitou. Nevytváří nové hodnoty. Přizpůsobuje se. V Zeligovi Woody Allen varuje před celospolečenskou otupělostí (a to byla teprve 80.léta!!!), a je tedy asi jeho nejzávažnějším filmem. I přesto je tu humor, na který jsem od Woodyho zvyklí, dokonce bych řekl, že někteří lidé si ten závažnější tón ani neuvědomíNa filmu překvapí forma jakéhosi pseudokumentu, střídají se tu hrané pasáže, fotky i dobové týdeníky. Tedy trochu neallenovský Allen v nejlepší formě!

Nevím jestli je to výměnou režiséra nebo předlohou (kterou jsem nečetl), ale čtvrtý díl série je znatelně zdlouhavější, a tak nějak prázdný. Hned úvodní sekvence s obnaženou, potetovanou bojovnicí naláká, ale ke střetnutí dojde až po hodině filmu, a to v docela umírněné podobě. Mezi tím Iitta někdo pronásleduje, sem tam nějaký ten souboj, bohužel však ten, který se dle zvuků a čvachtání stříkající krve zdá nejzajímavější, odehrává se skoro ve tmě Má to sice pořád skvělou atmosféra, hlavně díky charismatické ústřední dvojici, ale motivy se spíš opakují, a nic moc nového k vidění není. Za zmínku stojí jakási větší empatie, kterou Itto Ogami začal projevovat. Je trochu hovornější, a ve vztahu se svou novou obětí, mladou asasinkou Oyuki, lze vycítit i jisté pochopení. Když zemře její otec, Itto k němu přiskočí a v rozrušení ho sleduje umírat. Což je vskutku překvapující, vzpomenuli na začátek filmu, v němž se malý Daigoro ztratí, a tatínek ho hledá rychlostí chůze Mikea Meyerse (s ním má společnou i kamennou tvář!). Když tak nad tím uvažuji, špatné to nebylo, ale laťka nastavená prvními třemi díly je příliš vysoká.

Itto Ogami je tentokrát najat na zabití podlého šéfa jedné provincie. Postupně likviduje jeho ochranku. Současně se odvíjí vedlejší příběh v němž je Ogami konfrontován s jiným, mladým samurajem, který se s ním chce utkat. V závěru dojde k monstrózní bitvě, kde Ogami stane sám proti celé armádě! Druhý díl série mám asi raději, ale i tentokrát je na co koukat. Hektolitry krve, samurajské cti (o tu jde v „trojce“ hlavně), a úžasné poetiky japonských samurajských filmů. Na konec dojde i na pěknou písničku v níž se zpívá o tom, jak si otec a syn jdou bok po boku.

Lepší než první díl. Množství krve, dlouhých záběrů, dojetí, napětíPomalejší tempo vyprávění snad někomu může vadit, ale jak vyprávět příběh „dvou“ bojovníků, z nichž jeden místo mluvení bojuje, a druhý řekl sotva pár prvních slov?! Ženské ninji jsou tiché-krásné-smrtící. Trio bratrů je brutální, slova, která těsně před smrtí jednomu z nich přijdou na rty nečekaně poetická: „Můj krk zní jako šepot větru“ Jeden z nejlepších samurajských filmů!

V podstatě stejná pitomost jako první díl, snad jen o trochu méně zábavná. Z dnešního pohledu přesto velice vtipné, i když jistě nechtěně. (pokud chtěně, Dudikoff má bezpochyby nárok na Sheenův a Nielsenův parodický trůn!) V mém případě se jedná o srdcovou záležitost, kterou jsem viděl kdysi v druhé třídě v družině na videu. Ninjové, Michael Dudikoff a jeho černošský kamarád Joe – skvělá kombinace s několika pivky a glosujícími kamarády!

Průměrná komedie, ze které čpí osmdesátá léta jak jen to jde. K zasmání to dnes už moc není, i když je pravda, že pohled na Arnolda a jeho „bratra“ Dennyho de Vita vyvolá úsměv i po letech. Jako komická dvojce by byly v pořádku, jenže scénář jim neposkytuje téměř žádné humorné situace. Spíš než jako komedie mi to vždycky přišlo jako takový cajdák, nezdařené rodinné drama s infantilním humorem. To by tedy bylo objektivní hodnocení. Subjektivně – Dvojčata mám rád, jelikož se na ně vážou mnohé vzpomínky na první zhlédnuté videokazety ve školní družině. Sice jsem se nebavil, ale měl jsem radost, že vidím film s Arnoldem. Což mám vlastně i dnes!

Rocky se konečně smířil s tím, že už mu zdraví neslouží, a měl by jít do boxerského důchodu. Ujme se mladého boxera, který mu připomene sebe samého na počátku kariéry. Jenže chlapci jde hlavně o slávu, takže Rockyho trenérskou stáj opustí. Veřejnost ho ale nepřijme, takže zpruzený mladík zajde za Rockym, a utká se s ním přímo na ulici. Filmu na zábavnosti trochu ubírá absence klasického schématu předchozích dílů, kdy se Rocky dostal na dno, potom trénoval (běh do schodů!) a nakonec dal na budku záhorákovi. Jinak moc nechápu výtky, že se jedná o nejhorší díl. Mě mnohem víc nudila trojka, která se nenápaditě snažila napodobit díly předchozí, a ještě k tomu byla tupá. Takže, žádná sláva to není, ale bitka na konci docela ujde (strohá, tvrdástreetfight:-). A závěrečná hláška, v níž se Rocky přizná, že do teď netušil, že na těch tolikrát vyběhnutých schodech (a to tam má i sochu!) se skrývá galerie, je perfektní. („Budeš mít rád Piccassa.“ „Ale jo, já mám rád skoro každýho.“)

4 studenti se zavřou do starého bunkru, nakonec však zjistí, že to už nejde ven. Celý film je retrospektiva, nabízí několik pohledů na dění v bunkru, ani jeden není pravdivý. Podobně jako v Hrdinovi. Příběh se chvílemi snaží vypadat sofistikovaně, ale konec je neuvěřitelně pitomý, vždycky když někdo zemře působí to spíš směšně (zabít nejlepšího kamaráda kvůli cocacole?). Taky mi unikl cíl, ke kterému autoři směřovali. Chtěli vyděsit, pobavit? Nejdřív se zdá že půjde o horor, potom detektivka, thriller, nakonec nechtěná parodie... Za vidění to stojí snad jen kvůli slušně hrající Thoře (to zní divně:-) Birchové a Kieře Kknightleyové. ta sice tak dobře nehraje, ale ukáže prsa:-)

Napínavé od začátku do samého konce. Donu Siegelovi se děj daří udržet stravitelný i pro dnešního diváka - přítomnost velkých zelených lusků ani naivní zamilované dialogy ústřední dvojce nedokáží narušit houstnoucí atmosféru. Je jen škoda, že se k filmu muselo dotočit zlehčující orámování z psychiatrické léčebny.

Temná a světlá strana udržují těsnou rovnováhu na našem pozemském světě. Tu vak naruší podivný vír Je třeba odhalit jeho zdroj, vyřešit si nějaké ty osobní problémy a ukázat Amíkům, že v Rusku to uměj taky! Vizuálně překvapivé, ale neuvěřitelně překombinované. Možná je to tím, že se jedná o přepis knihy, je tu tedy mnoho nevyřčeného. Pří pohledu na anglosaského Pottera si však musíme uvědomit, že i bichle se dá natočit srozumitelně. Pokud to však nebyl nějaký postmoderní umělecký záměrkdo ví? Je to rozhodně zajímavá variace na Matrix, Bladea, a kdo ví co ještě, ale když jsem měl tři čtvrtě filmu za sebou a pořád jsem netušil, která bije, trochu jsem znejistěl. Konec jak vystřižený z Hvězdných válek mě utvrdil v tom, že chci vědět, jak to celé dopadne. Doufám však, že to bude podáno úplně jinak. Nerad bych u třetího dílu věděl pořád tak malé kvantum informací jako teď.