anais

Sympatická ústřední dvojice nedokáže zastřít absenci nějakého výraznějšího gagu, čehokoliv, co by tento film dokázalo navždy zapsat do mé paměti. Poměrně slibný rozjezd, kdy je klipově sestříhán takzvaný „wedding crashing“, tedy nespoutané užívání si cizích svateb, střídá nevýrazná romantická rozplizlost. Tedy, kouká se na to docela příjemně, jako kulisa k nějaké zajímavější činnosti, proč ne? Ale kam se to hrabe na jiné fratpackovské (už) klasiky jako Zoolander nebo třeba Anchorman:Legend of Roy Burgundy I ten Christopher Walken je tu takový vyměklý

Narnie vypadá lacině. Podivné kostýmy (královna vypadá jak kuželka), dialogy děsné (povstaň sire vlkobijče!), herecké výkony diskutabilní (hlavně ten dušínovský blonďák v hlavní roli). Triky jsou tu nevýrazné, ve větším měřítku až na samém konci. A je to neuvěřitelně zdlouhavé. Přesto se to celé snaží tvářit jako nějaká dětská verze Pána prstenů. Předlohu jsem nečetl, ale z filmu to na mě působí jako nezdařená mixáž Pána prstenů, Řady nešťastných příhod a Sněhové královny od Andersona. Paskvil. I přes to všechno si myslím, že se to dětem bude docela líbit. Já bych si to znovu ale nedal.

Elizabethtown je starý dobrý Cameron Crowe – písničky, jednoduchý děj. Jenže tentokrát to přehnal s laciným sentimentem, a obsazením Orlanda Blooma. A i těch písniček je někdy trochu moc. Na druhou stranu je tu vskutku svěží vítr v podobě Kirsten Dunstové a sympatický (bohužel nenaplněný) rozjezd filmu. A i ty písničky často potěší. Celkově však ohromné zklamání.

Naprostá pitomost postrádající atmosféru a alespoň pokus o nějakou myšlenku, jako tomu bylo u předchozích Romerových zombie filmů. Béčková atmosféra z filmu jen sálá, herecké výkony bídné, scénář bez jediného originálního nápadu. Celé to vypadá jako natočené před 20ti lety, a přitom to původním Romerovým snímkům nesahá ani po kotníky (nemluvě o některých současných Romerových následovnících - Snyder). Myšlenka, že jedna zombie začne přemýšlet a vést své druhy proti lidem je při představě jejího rozkládajícího se mozku dost neuvěřitelná. Ale asi nejlepší vtip si nechali autoři na závěr, kdy hrdina zabrání střílet na zombie, které na obzoru přecházejí most, s odůvodněním, že i ony si hledají nějaké klidné místo k pobytu. Předpokládám, že v příštím díle se bude řešit otázka registrovaného partnerství člověka a živé mrtvoly...

Výtvarně hezké, ale neuvěřitelně nudné. Vlastně ani nechápu, proč jsou hlavní hrdinové Grimmové, když se film slavných pohádek dotýká vskutku je okrajově, vytváří z nich takový podivný mix kdyby třeba Karkulka nebyla v červeném, ani by mě nenapadlo, že má něco společného s původní pohádkou, stejně tak Jeníček a Mařenka Ústřední milostný trojúhelník je taky divný, až nejednoznačný – bratři Grimmové se oba snaží získat srdce jedné dívky, na konci není jasné jestli bude chodit s oběma nebo s žádným Taky mi vadilo neustálé opakování se těch samých lokací, což působlo strašně studiovým dojmem – rozhodně to nepůsobí tak nákladně jak by asi mělo. Tady se nabízí srovnání s Baronem Prášilem, který sice také trochu nudí, ale je obrazově natolik pestrý, že se dá vidět i víckrát. Bratři Grimmové jsou nemastný neslaný film, který bude patřit mezi Gilliamovi slabší počiny.

Kniha je prostě tlustá, a do filmu se vešel jen její zlomek. Zatímco v knize je neustále přítomná temná atmosféra neodvratného konfliktu, s Harrym se podstatnou část knihy nikdo nebaví, popřípadě mu nikdo nevěří atp., ve filmu jsou akcentovány spíš humorné (a romantické) pasáže z knihy. Když pak dojde k závěrečnému setkání s Vy-víte-kým, jako by tu chybělo podhoubí, které by nás celý film připravovalo právě na tuto scénu. Po humoru sice přijde vystřízlivění, ale nemá už takovou sílu jako v knize.

Tony Scott se rozhodl zajít ještě dál ve svém experimentování z Man in fire a Hire: Beat the devil. Jejich tendence upřednostňující kulometný střih a barevné filtry se ještě dala přežít, chápal jsem ji spíš jako klad. Jenže v Dominu je toho víc. Je to rychlejší, hlasitější, a co hlavně, nepřehlednější. Jako by se jednalo o jeden dlouhý, samoúčelný experiment. Měl jsem totiž problém identifikovat kdo, po kom střílí, některé scény jsou často sestříhány na efekt. Chtěl jsem Domino (jak to skloňovat? Domině? :-) fandit, ale zběsilost s jakou se Scott snaží vytvořit pekelnou filmovou jízdu mi byla nesympatická. Jeho postavy se pod tíhou „dobře vypadajích“ záběrů rozpadají na pohé figurky, které nedýchají skutečným životem. Z toho mi tak trochu plyne, že nejlépe z tohoto zmatku vycházejí Brian Austin Green a Ian Zielering, kteří si osobnosti svých postav utvářeli během celých 90. let. Jejich přítomnost ve filmu je vtipná, a to i přes to, že hrají stejně strašně jako v Beverly hills 902 10. A jasně, celé to lze chápat jako svébytnou výpověď umělce snažícího se vytvořit ryze filmový svět, kde nepatí realistická pravidla. Jenže k čemu to je, když si z toho divák odnese jen vzpomínku na stroboskopické blikání na plátně?

King Kong je návrat k dětským představám o tajuplných ostrovech, obrovských monstrech, blondýnkách v jejich spárech. Je to velkolepý návrat do starého Hollywoodu. Peter Jackson oproti původnímu filmu z roku 1933 obohatil vztah mezi herečkou Ann a ohromným opičákem. Dodal tak příběhu na věrohodnosti (tedy pokud jste ochotni připustit existenci osmimetrové gorily:). Rozkošatil také akční scény, z nichž vynikne hlavně souboj se třemi tyranosaury, ale hlavně útok přerostlého hmyzu. Tato scéna byla už v originální verzi, jenže hlavounům z Universalu tehdy přišla příliš strašidelná. Jackson ji přetočil a v jeho podání je ještě děsivější. Plíživá hudba podbarvuje tuto scénu, pomalé ale jisté konzumování lidského pokrmu zamrazí nejednoho diváka. Její účinek je stejně děsivý jako tehdy před lety - možná to slouží k uvědomění si, že Kong není to nejstrašlivější, co může člověk na Skull islandu potkat. Uvěření v jeho city je potom jednodušší. Za zmínku stojí i scéna, ve které se setká posádka lodi s domorodci – jako by vypadla z úvodní scény Braindead. Peter Jackson natočil krásný film – příběh nepřekvapí, způsob vyprávění starých holywoodských filmů ano.

První půle je skvělá. Někde jsem četl, že připomíná hitchcocovský thriller. Mně spíš přišla jako něco od Hideo Nakaty. Odcizení, strach z přetechnizovaného světa, naprosto všední, chladná atmosféra interiéru letadlato vše mi připomínalo spíš nějaký japonský horor. Perfektní atmosféru podtrhuje i zajímavá zvuková složka, v níž jako by zvuky okolního světa splývaly do jakéhosi vití. Vití moderní civilizace:-) Ale to byl dojem spíše subjektivní, daný mým chvilkovým rozpoložením. Jodie Fosterová skvělá jako vždy. Bál jsem se, že se bude opakovat role z Panic room, ale kdepak. Tahle Jodie je hysterická, divák skutečně netuší jestli se už zbláznila nebo stále racionálně uvažuje. Sean Bean v trochu atypické, kladné roli působí taky příjemně. (a vrtá mi hlavou jestli takové to trochu astmatické dýchání měl předepsané v roli, nebo se přiřítil, zadýchaný, na natáčení pozdě) Zní to skvěle, že? Jenže pak dojde k jistému zlomu, odhalení, a film vkročí na trochu jiné území. V recenzích jsem četl, že „prostě ta pointa není dobrá a že to jako není překvapující, že to bylo jasný už od začátku“. Přece film nedělá kvalitním pointa! To je problém diváka zmlsaného Shyamalanem (který už na ty „nepříliš překvapivé pointy“ chudák taky doplácí). V pointě problém netkví. Myslím, že chyba se stala u režiséra Schwentkeho – ten pojal druhou polovinu jinak, řekněme akčněji. V tom bych neviděl zas tak velký problém – jenže on to natočil naprosto průměrně, oproti detailní práci s atmosférou první půle, povrchně. Ze zajímavě rozjetého vlaku jako by vyskočil těsně před nádražím, a došel pěšky. A vlastně mi bylo jedno, jestli hrdinčina dcera vůbec existuje nebo ne. PS (spoiler): když na konci vybuchne bombajak mohla Jodie vědět, jaký typ trhaviny tam je? Vždyť mohlo vybuchnout celé letadlo

Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh.