anais

Nevtipné, umělé, kýčovité, toporné. To jsou věci, které mi po shlédnutí Románu pro ženy létají hlavou. Na Renčově režii je patrná velká zručnost. Tento um filmový však někdy přechází do umu reklamního. Zkušenost s propagací výrobků v televizi se nezapře. Například záběr kdy si dívka holí nohu, nasvícení interiérů, scény z lyžařského areáluto vše je natočeno tak nějak strojeně. Jako by to nebyl skutečný děj, ale děj „pouhé“ reklamy. Je samozřejmě možné, že to byl záměr. Možná má tato povrchnost obrazového sdělení filmu něco společného s drbavým, jakoby bulvárním způsobem vyprávění mezi ženami v kadeřnictví Snad ano, mě to však rušilo. Stejně tak mě rušil „výkon“ Marka Vašuta. Není to charakterní herec a v roli baliče hned několika generací mu těžko může někdo věřit. Člověk spíš čeká, že každou chvíli vyndá samopal, zakřičí nějakou tu nadávku a rozprskne se v krvavém dýmu, tak jak to u něj máme rádi. Abych však jen nehanil Simona Stašová má dobře napsanou roli. Je v ní vtipná a očividně jí sedla. Laďka Něrgešová mě také mile překvapila. V neposlední řadě musím zmínit S touto herečkou jsem měl taky docela problém. Není úplně výrazná, takže mi v hlavní roli trochu zapadla, na druhou stranu však působí jako taková „kamarádka od vedle“, která vyjde zadobře s každým, tedy i s divákem. Je mi jasné, že dámy vyčerpané životem, který se točí jen kolem pupkatých manželů a svalnatých suverénních Pažoutů, vezmou tento film za svůj. Pro mě se však jedná jen o další zmarněnou příležitost pravděpodobně talentovaného Filipa Renče

Perfektní hudba, kvalitní příběh. Formanovi se podařilo z divadelních postav ukovat skutečné filmové charaktery. Jediné, co mi vadí, je přílišná divadelní stylizace některých scén. Kdyby se dokázal úplně odpoutat od předlohy, mohl vzniknout film-muzikál. Tohle je „jen“ divadelní adaptace. I přesto dokáže mnoho scén diváka takřka zdvihnout ze židle – Bergerova chůze po stole nebo závěrečný odlet do Vietnamu.

V podstatě volné pokračování 36.komnaty shaolinu. Významný rozdíl spočívá v žánru. Na rozdíl od staršího filmu se „návrat“ nebere vážně a snaží se působit jako komedie. Vtipné to však není, jen dětinsky potrhlé. Gordon Liu tentokrát nehraje mnicha San Te, ale jeho nového žáka, který se musí naučit kung-fu, aby pomohl dělníkům v barvírně látek od tyranských Mandžuů. San Te ho však do kláštera nepřijme a dá mu za úkol vystavět kolem celého klášterního areálu lešení. Mladík během práce pozoruje cvičení pod sebou, a nevědomky začne používat techniku tzv. „lešenářské kung-fu“. Cílem tvůrců prý bylo ukázat, že ke kung-fu nejsou potřeba skutečné zbraně, ale dá se použít prakticky cokoliv – kupříkladu lešení. Když natočí Jackie Chan nevtipný film, zachrání ho alespoň skvělá choreografie. Gordona Liu v tomto případě nezachraňuje nic

Pro Mnichov je typická dynamická forma, k jejímuž pochopení se nemusíte příliš orientovat v historických událostech. Režisér diváka vede přes jednotlivé úkoly Avnerova týmu. Prožíváme úlevu, když se „hrdinům“ mise povede, bojíme se o ně, když se něco pokazí. Správnost jejich konání se větší část filmu neřeší. Nikdo neklade otázky. Spíš se očekává, že si je začneme klást sami. Mnichov je sled víceméně akčních, thrillerových scén, kde katarze bublá pod povrchem, a až v samotném závěru dosáhne svého vrcholu. Před tím jsme unášeni dokonalou precizností Spielbergova týmu, který každou scénu buduje s až hitchcockovskou hravostí a technickou promyšleností. Mnoho recenzí zmiňuje, že Mnichov je kvalitní politický thriller, ale jako vyjádření Spielberga-člověka-žida, pokulhává. S tím nesouhlasím. Spielberg jen obratně využívá politického thrilleru s jakýmsi až popularizačním zjednodušováním k vyjádření marnosti, nesouhlasu se současnou politikou. Nestaví se na stranu Izraelců ani Palestinců. Jeho cílem není vysvětlit, ale zneklidnit. Nelze mít názor na to, kdo je v právu, jelikož současný stav je jen výsledek navazujících mest. Všichni mají ruce od krve, a nikdo není nevinný. Jediným řešením je všechno ukončit, zapomenout, podat si ruku. Jenže to možné není, o čemž se přesvědčí i Avnerovo komando, když surově zabije nizozemskou asasinku (a nechá ji prostopášně odhalenou), jen ze msty. Spielberg má neuvěřitelně zvládnuté řemeslo. Jeho největší plus je vynalézavost s jakou se snaží diváka stále překvapovat. Mnichovem se Spielberg pokusil vyjádřit, kam až může dovést přesvědčení o vlastní pravdě. Současně poukazuje na nemožnost řešení. Bezmocně krčí rameny.

V budově OSN zůstane přes čas jedna překladatelka (Kidmanová), a zaslechne co nemá. Někdo plánuje atentát na diktátora odněkud z Afriky. Druhý den to nahlásí. Vyšetřujícímu agentovi (Penn) před pár dny zemřela manželka (to je náhoda!). Díky svému traumatu se s překladatelkou sblíží. Ovšem situaci zkomplikuje její revoluční minulostJe snad do atentátu nějak zapletená? Má ji věřit? Dojde k atentátu? Založí rodinu? Chvíli se to zdálo jako skvělý staromódní thriller, jenže potom se začnou příliš řešit citové problémy ústředních postav a celá poctivě budovaná gradace je ta tam. Naprosto nudné rýpání se v bolavé minulosti ubíjí pátrání. Člověka často napadne, kde je ten časový tlak, který vyšetřovatele tak tíží? Mají 3 dny na odhalení teroristů, a zatím se buď někde brečí, nebo randí Penn i Kidmanová jsou skvělí, ale na záchranu zpackaného scénáře to nestačí. A to platí i o Sydney Pollackovi.

Ztráta času. Nudná variace na Cameronovy Vetřelce, přičemž monstra se tu vyskytují asi tolik co ve Scottově Vetřelci. A co hůř, hlavní potvora působí neuvěřitelně gumově – tvůrci jistě věděli, proč ji většinou skrývají ve stínu. Nezachraňuje to ani The Rock (chudákovi napsali tak strašné dialogy, že působí jako totální idiot) ani bondgirl Rosamund Pikeová Jednu hvězdičku dávám za scénu ke konci filmu, která je natočena z pohledu hlavního hrdiny a vyvolává příjemné vzpomínky na starého dobrého HERNÍHO Dooma. Toho Dooma, z jehož atmosféry ve filmu není vůbec nic.

Jeunet je skvělý režisér. Přesně ví, kdy má přitlačit na pilu, a kdy má naopak ubrat. Je to člověk, jehož film v podstatě nemůže zklamat. Stylizace -výtvarná, herecká- ve stylu Amélie z Montmartru, ale (POZOR!) to je vše, co tyto filmy mají společného. Very long engagement je příjemně rozmáchlý válečný velkofilm vyprávěný (vzhledem k žánru) poněkud netypickou formou. Very long engagement je sice kýč, ale moc hezký. Zní to možná infantilně, jenže válka je tu podávána přímo poeticky. Je krutá, ale estetická! Stejně tak hrdinčina kulhavá chůze – smutná, dojemná, ale vždyť Andrey Tatou vypadá tak křehce, zranitelně! Všechno tu má svůj účel. A tím jediným účelem je líbit se, na konci dojmout. Mně se to líbilo, ale na konci nechalo tak nějak chladným. Vždyť je od počátku naprosto jasné jak to skončí

Hlavní hrdina je člověk, který na povrchu působil v úspěšné (architektonické?) praxi. Jenže svět, který je postaven na zákoně spěchu, nutnosti dokončit všechno v termínu, co nejdokonalejší, se stává pro člověka omezujícím. Nenechává ho rozvinout své vlastní myšlenky, nutí ho pořád dokola opakovat tytéž úkony. Od začátku až dokonce. . Náš hrdina se tedy stane revizorem, rozhodne se už nikdy nevylézt z metra do té klece omezenosti, kterou je svět na povrchu. V metru však začne docházet k záhadným skokům pod jedoucí vlak, a náš hrdina, trávící v metru každou noc, má ke zdroji zla nejblížeRevizoři působí skromně. Žádné triky, žádná komplikovanost příběhu, na první pohled ale svěží film, který je schopný sdělit i nějakou tu myšlenku. Prostředí metra je nepříjemně známé, to maďarské působí v podstatě stejně temně jako to naše. Snad jen ti revizoři jsou ve filmu méně děsiví! Následují spoilery. Revizoři vyvolávají zajímavé otázky, nejsou úplně jednoznační. Hrdina může bojovat proti nějakému fantastickému zlu, které shazuje lidi pod vlak, ale současně je možná shazuje sám (tajemná postava má velmi podobné oblečení). Závěrečný souboj tedy nemusíme vnímat jen jako „boj s příšerou“, ale možná jako boj se sebou samým. Poražení netvora je cestou ven z temného bludiště, vstříc novým nadějím, za světlem.

Druhý díl přináší v podstatě to samé, jako díl první (a to není špatně!). Vtipy se z velké části točí kolem tchánova „kroužku důvěry“, a mladý Focker musí opět dokazovat že do něj patří. Příjemným osvěžením je hlavně Dustin Hoffman, který s přehledem přebíjí jakýkoliv pokus o vtip Barbary Streisandové. Je to příjemná zábava, která nikoho neurazí. Owen Wilson s panovou flétnou tomu vládne.

První film v němž se Hitchcock projevil ve své vyzrálejší thrillerové formě! Jedná se v podstatě o souboj dvou silných osobností – detektiva a podezřelého z vražd mladých dívek. Děj mi tak trochu připomněl Langova Mabusse, nedosahuje však jeho prokreslenosti postav (je to jistě i výrazně kratší stopáží), a vůbec celý děj v porovnání s oním německým veledílem působí trochu ploše, důraz klade na romantickou linii. To však nemění nic na tom, že si tu budoucí mistr filmové hrůzy a známý technický hračička Hitchcock vyzkoušel několik zajímavých nápadů. (např. nechal hlavního hrdinu chodit v prvním patře po skle a snímal ho z dolního podlaží, čímž se mu daří vizuálně navodit pocit hluku)