anais

Režiséru Davidu Sladeovi se daří udržet po celý film svižné tempo, a víc než na CGI se spoléhá na budování napětí pomocí těch nejstarších možných způsobů. Díky tomu velmi dlouho nevíme, jak upíři vlastně vypadají. Vidíme je často jen coby siluety stojící v příšeří za vyděšenými postavami. Tyto okamžiky jsou velmi vydařené a dodávají 30 dní dlouhé noci nádech skutečného hororu. V jeden moment se ale pečlivě budovaná atmosféra zlomí a posune nás do hájemství nefalšovaného masakru. Tady sice cenzorské nůžky ne vždy odhalí vše co se dalo, ale za pomoci intenzivní zvukové stopy si divák ihned domyslí to nejhorší. Sice si nevybavím nic co by se dalo přirovnat k nějaké melodii, ale souhra všemožných šumů a ruchů, v pravých momentech podtržená bezohledně brutálním rytmem, který vás s každým úderem zdvihne pár centimetrů nad sedačku, dokonale podtrhuje děj. Obsazení Joshe Harnetta do hlavní role - to je podobná chyba jaké se dopouští Scorsesse při obsazování Di Capria. Sice se jedná o dobrého herce, ale pro svou roli naprosto nezralého. Tady měl hrát hlavního hrdinu někdo typu Kurta Russela (vzpomeňte na Věc). Na druhou stranu právě fakt, že Harnett působí jako jakési herecké batole, se stává klíčovým ve scénách, kde přijde vhod sekyra. Tady se pak dějí věci, které bych od Harnetta vskutku nečekal, a podivná volba se začíná jevit jako klad. Další výtka se týká samotné skupiny upírů obklopující hlavního záporného bose. Chybí tu prokreslení, nějaká vodítka, která by nás dovedla k lepšímu poznání jednotlivých charakterů. Z herců film naprosto ovládá Danny Huston. Jeho role sice je sice složena jen z valení očí a tupě rozevřených úst, pomocí těchto minimalistických prostředků ale docílil dojmu naprosté zvířeckosti. V jeho očích jako by se zrcadlil příslib smrti každému diváku, který na něm spočine byť jen jediným pohledem. A přesto, nebo právě proto, je těžké od něj oči odtrhnout. 30 dní dlouhá noc má velmi strhující formu a několik pamětihodných audiovizuálních momentů, které z mysli jen tak nevymizí. A právě kvůli nim to stojí za vidění. I kdyby to měly být ty poslední, na kterých spočine vaše oko…

Vkusně natočeno tak, aby to nikoho moc neurazilo, a přitom se letmo dotklo několika závažnějších témat i drbů, které se kolem smrti Diany točily, točí, a točit ještě budou. Filmem se line jedna snad až příliš jednoduchá symbolická rovina s jelenem, která se sympaticky snaží vysvětlit královninu názorovou proměnu. Podobných zjednodušení je ve filmu asi víc, a když nad tím tak přemýšlím, asi jedinou vytknutelnou chybou je nekonfliktnost, s jakou se potýká se zvoleným tématem. Podobně jako Spielberg v Mnichovu se Frears nepřiklání na žádnou stranu. Tady mi to ale na rozdíl od Spielberga nepřišlo jako nějaké jasně řečené vyjádření se k problému (v Mnichovu strach z neřešitelnosti nekonečného konfliktu). Jako by tomuto filmu šlo především o líbivost a „pouhé“ urovnání konfliktů, a to asi takovým stylem, jako když hospodyňka rukou uhladí pomačkaný kousek ubrusu… A i přes tyto výtky (které vlastně jako výtky chápány být nemusí, spíš jako konstatování) se mi film líbil.

O dost víc filosoficky zabarvených citátů, krásná animace (i když bych to 3D hned měnil za staré dobré dva rozměry) a opět zajímavá hudba. Ghost in the shell 2 už mi tak nevyrazilo dech jako první díl. Není tu vlastně nic moc zcela nového (nepočítám-li tunu geniálního designu a neotřelých záběrů), a chce se mi trochu napsat, že se jedná jen o kvantum na první pohled/poslech nepochopitelných filosofických myšlenek, které obalily jinak celkem primitivní děj. Ale to je podobné jako řešit tohle například u Aronofskyho Fontány. Někomu se to líbí a někomu ne. Jednoduchost obalená v postmoderním nerozluštitelném mišmaši. Ale i přesto, že je mi podobný přístup proti srsti, okouzlení z vizuálně našlapaného světa budoucnosti mi dalo zapomenout na drobné nedostatky.

Vtipné, napínavé a velmi elegantní zpracování Doylova příběhu. Vždy jsem si Holmese představoval jako pohotového, leč trochu rozvážného člověka. Peter Cushing ho však hraje velmi energicky. Dokonce tak výrazně, že na sebe neustále strhává pozornost. Když je Holmes na plátně, vše ostatní pozbývá významu. Úplně z něj sálá náskok, který i drží před všemi ostatními. Ač z produkce Hammeru a s těmi nejhvězdnějšími hororovými herci (Cushing, Lee), Pes Baskervilský je dokonalá non-fiction pocta slavnému detektivu z Baker street.

U původní verze z roku 1956 mi ani tak nedošlo jak moc téma reaguje na tehdejší studenou válku, jak moc je protisocialistické - lusky se snaží vymazat jakoukoliv individualitu, postavit mezi všechny na světě rovnítko. I když mi tohle plně došlo až při sledování Kaufmanovi verze z roku 78, nedá se říci, že by tento remake tak jasně reflektoval nějakou konkrétní politickou nebo společenskou situci. Kaufman natočil především kvalitní horor, film nasáklý depresivní atmosférou, která ve vás ještě dlouho bude rezonovat. Neživotnost, nevýraznost duplikovaných lidí je podpořena kamerou, která ve své plíživosti a jakési strohosti vyvolává pocity úzkosti a chladu.

Byl jsem trochu zklamaný z absence mnou očekávané ofačované chodící mumie. Zklamání mi ale nahradil Boris Karloff v roli Imhotepa (v skutečnosti první doložený architekt, konkrétně Džoserovy pyramidy), seschlého živého-mrtvého, který své obvazy sundá dříve než ho kamera stačí zachytit). Hypnotizující výraz, pomalá chůze a vynikající maska však nejsou všechny jeho zbraně v boji o divákovu přízeň. Zatímco ve Frankensteinovi jako by jeho monstrum bylo odkázáno jen na tyto atributy, v Mumii je Karloffovi poskytnut větší prostor pro herectví (i když to se samozřejmě plně podřizuje žánru). Mumie není vrcholný představitel universalovských hororů, ale rozhodně patří mezi ty lepší.

Na můj vkus trochu málo scén s Karloffovým monstrem. Příběh se točí hlavně kolem syna barona Frankensteina, který se po mnoha letech vrací na hrad a začne pociťovat podobnou vědeckou vášeň jako jeho otec. Příběh moc nepřekvapí, ale i přesto utíká docela svižně. A má velmi dobré herecké výkony. Líbil se mi hlavně Lionel Atwill v roli jednorukého inspektora Krogha - ta postava má vtip i docela zajímavý charakter. A k tomu všemu je tu Karloff a Lugosi, takže nevidím důvod se na to nepodívat.

Ďábelský doktor Fu Machu představovaný tu Borisem Karloffem se za pomoci své neméně zrádné dcery pokouší sjednotit Asijce a ovládnout svět. Do cesty se mu připlete skupinka Britů, kteří se za cenu ohrožení vlastních životů pokusí nejen zachránit svého přítele z doktorových spárů, ale v podstatě zachránit svět před zotročením. Boris Karloff je hlavním trumfem klasického brakového dobrodružství ve stylu Indiany Jonese (i když s inspirací je to právě naopak). Na druhou stranu obsazování bělochů do rolí Asijců je místy do očí bijící a nepříjemné. Za zmínku stojí zajímavé nasvícení některých scén a hlavně moment se zajímavým efektem v němž Fu Manchu zkouší, zda pradávný meč není falsifikát. Zatímco mu z ruky srší energie (ve fyzice nejsem zběhlý, tak odpusťte mé nepřesné vyjádření), vystřídá Borise Karloffa jedním jediným střihem dvojník, který vypadá úplně, ale úplně jinak než Karloff! Pravděpodobně to s ohněm umí lépe. Díky několika dalším podobným kiksům se Mask OF Fu Machu pohybuje na příjemné hranici braku a kvalitní dobrodružné zábavy, na kterou se dá příjemně koukat i dnes.

Vzpomínky jsou někdy lepší než skutečnost. Když jsem to viděl v kině, mohlo mi být maximálně 10. Tehdy to byl strhující zážitek, už jen proto, že to na plátně rychle blikalo, já nestíhal číst titulky, střílelo se, do toho slečny v plavkách, drsní surfaři… Trochu moc vjemů na malého chlapce! A špatný film to vůbec není, jen už ho z dnešního pohledu trochu poznamenal zub času. Těch surfařů ve zpomalených záběrech tam je přeci jen moc na úkor lepšího vykreslení vztahu Johnnyho Utaha a Bodhiho. Na druhou stranu jsou to právě mladičký Keanu Reeves a Patrick Swayze, díky nimž tenhle film stojí hlavně za vidění.

Ve chvíli kdy se na plátně zjeví tančící černošský pár a začne skutečná noc, jako by se divákovi přes hlavu přehodila černá deka, jejíž temnota ho zavede do končin, které si ústřední postavy vzájemně nedokáží sdělit. Divák se tak stává jakýmsi spoluspiklencem, který si s oběma postavami projde celonočním prozřením. Se slunečními paprsky, které ráno dopadají na hlavy spících opilců, se konečně dostaví jisté osvícení. Ale zástěrka noci je ta tam, a je opět těžké se vymanit ze zaběhlého stereotypu…