anais

Tony Jaa se poprvé sám režíruje. Je to vizuálně krásné a jak už to u Tonyho bývá, příběhově ploché. Souboje jsou klasicky dokonalé, i když žádné vychytávky typu běhu po ulici z prvního Ong baku nebo cestě po schodech z Tom yum Goong jsem se nedočkal. Přijde mi vážně škoda, že film, na kterém jsou tolik vidět peníze a nesporný talent hlavního hrdiny, má tak mizerný scénář. A ta thajská hudba moc nectí pravidla gradace, postrádá holywoodskou sofistikovanost a promyšlenost, takže mě chvílemi rušila. Ale i tak bych film doporučil těm, kdo se s Tonym ještě nesetkali. Ty souboje jsou fascinující - žádné znepřehledňující střihy, všechno je podáno perfektně dynamicky a přitom přehledně. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že dva předchozí filmy byly o něco lepší.

Úžasná hudba Cinemathic orchestra povyšuje tenhle disneyovsky podaný dokument na mnohem víc než pouhý dokument... Scéna, ve které nemilosrdní ptáci marabu chladnokrevně zabíjejí mladé plameňáčky je tak sugestivní, že jsem si takřka zakrýval oči. Na můj vkus byla do filmu trochu násilně nacpaná linie o mláděti, které sledujeme po dobu jednoho roku (kdoví, jestli to bylo skutečně jedno zvíře, nebo jen disneyovský scénáristický konstrukt). Příběh plameňáků skrývá nejedno překvapení, a já bych si tohle obrazově i zvukové dechberoucí zpracování ujít nenechal.

Původní verze je velmi zdlouhavá, 95 minut dlouhý director´s cut ale musí stát za to. Jet Li sice na můj vkus používá moc lan a kdejakých triků, na druhou stranu některé choreografické kousky jsou perfektní a takřka se blíží genialitě Jackieho vychytávek. I tak bych ale z filmů o čínském národním hrdinovi Fei-Hungovi doporučil spíš Jackieho Drunken mastera (1 i 2) - příběh sice taky trochu skřípe, přes neakční pasáže vás ale přenese palba skvělých vtipů, což se o trochu toporném Jet Lim říci nedá.

V kině se mi to líbilo moc, ale director´s cut vyplňuje mezírky a vytváří plynulejší přechody mezi některými scénami - tomu už se nedá v podstatě nic vytknout!

Ed Harris mi umožnil poprvé v životě vidět za Pollockovým drippingem něco víc, než jen chaotickou změť cákanců vhodnou tak na tapetu. Podává Pollocka jako člověka posedlého barvou a strukturou malby, jako člověka snažícího se vytěsnit z hlavy všechny myšlenkové pochody, jen aby docílil upřímného sebevyjádření se. Je škoda, že se z filmu o Pollockovi nedozvíme víc. Nic o jeho historii a věcech, které na něj (krom manželky), měli během života vliv. Na plátně působí jako lenoch, povaleč a opilec (kterým asi byl)... Je natolik uzavřený, že z něj nepronikne skoro nic ani do filmu. Když pak pronáší geniální srovnání své malby s pohledem na kytky na louce (taky jim nerozumíme a je to fajn), jako by to byl docela jiný člověk, než kterého jsem před tím sledoval. I tak se ale Harrisovi se povedl husarský kousek - natočil skvělý životopisný film, který dokáže americký expresionismus zpřístupnit mnohem efektivněji než pohled na samotná díla.

DVD vydané ku příležitosti 10.výročí prvního alba skupiny. Jsou na něm všechny písničky z debutové desky posbírané z raných koncertů, rozhovory s jednotlivými členy, dopis fanouškům od basáka Guigsyho, rozhovor s živým Digsym a množství dalších bonusů. Rozhodně nejnapěchovanější DVD Oasis. Pro fanoušky nutnost.

Připadal jsem si jako při sledování celovečerní videosekvence z akční počítačové hry. Děj vede od nikud nikam, žádná zásadní postava nezemře (celou dobu to víte, tak se není, o co bát), dítě Jubby Hutta vypadá jako slizštější sourozenec Teletubbies, mizerná hudba…dalo by se pokračovat dlouho, ale to nemá smysl. Stejně jako nemá smysl rozepisovat se o filmu, který vlastně není filmem ale pilotem k seriálu. Jediná kladná věc, na které jsem se s kamarády shodl byla, že „digitální“ představitel Anakina má mnohem větší charisma než Hayden Christensen.

Vskutku nevím jak hodnotit. Dlouho jsem neviděl nic stupidnějšího, ale současně v tom nejlepším smyslu zábavného. Na vině je zvláštní rozpolcenost tvůrčího přístupu – nahuštěný děj plný skvělých herců je v ostrém kontrastu s naprosto neskrývanou parodičností/pitomostí celé zápletky. Všechny postavy se tu chovají nelogicky, pronášejí hluboká moudra a ve zlomcích vteřin řeší rébusy, které by McGyverovi zabrali mnohem více času. Je tu všechno, co považujeme na amerických filmech za špatné, kýčovité (rodina drží při sobě, hrdinská smrt) a přehnaně patetické. Ale když je to ohraničeno příběhem, který hrdinovy a jeho taťkovi umožní unést amerického prezidenta, vloupat se za bílého dne do Buckinghamského paláce a Bílého domu bez nějakého propracovanějšího plánu, dá se to brát vážně? Myslí to tvůrci vážně? Pokud ano, tak je to katastrofa. Na další díl se ale těším. A myslím to naprosto vážně!

Tento film byl až do poslední chvíle jiný, než jsem předpokládal. Monumentální tóny hudebního podkladu, nádherná kamera (v kině to musel být zážitek!), dějinné předurčení vývoje příběhu – to vše jako by mě nutilo neustále očekávat ty nejhorší události, největší muka hlavních postav. A i když k tragédiím v podstatě dojde, nikdy nemají takový dopad, jako v jiných filmech o střetu dvou rozdílných kultur (indiáni x křesťané). Jako by se Malick nesoustředil na trýznění diváka strachem o hrdiny. Jeho hlavním cílem je zprostředkování jakéhosi éterického, spíš lyrického než epického zážitku. Film takřka postrádá dialogy, ty nejdůležitější proslovy slyšíme jen ve formě vnitřních monologů, a spíš než o souvislé projevy se jedná o myšlenky poletující slepě v temnotě láskou zaslepených myslí. Očekáváte-li od tohoto filmu strhující drama o tom, jak je hrozné, že běloši vymýtili indiány, ničeho takového se nedočkáte. Malick natočil pocitový velkofilm, který mnohé uspí, a některé nadchne pro svou vnitřní krásu a skromnost (zahalenou do velkolepé výpravy v hollywoodském stylu).

Dráty, zpomalovačky, příběh úpně o ničem a k tomu všemu neherecký projev Jet Liho. Jackieho Drunken masterovi to nesahá ani po kotníky...