anais

Chtěl jsem dát dvě hvězdičky, ale pak jsem si uvědomil, že film tak špatný nebyl. Po shlédnutí mi přišlo, jako by se Antonio trochu moc soustředil na "experimentální" prvky (o kterých toho tolik napovídal před projekcí ve Varech), a tím se mu z toho vytratil děj. Poeticky videoklipovitých pasáží tam je totiž zbytečně moc. Jako by se Banderas za každou cenu snažil udělat z filmu o obyčejném klukovském přátelství a zklamání z prvních lásek kdovíjaké umění. První dojem z filmu jsem měl tedy trochu rozpačitější, teď´ po pár dnech mi ale v hlavě zůstala jakási zvláštní natrpklá nálada, která se mi vybaví při každé vzpomínce na film. Banderasovi se skutečně povedlo zachytit ducha jedné etapy lidského života. Znovu to hned vidět nemusím, ale jako debut slavného herce mě to docela příjemně překvapilo.

Krásná vizualita často čerpající z dobře vybraných obrazů architektury, skvělé obsazení, lynchovské rébusy, příjemná hudba. Opakující se dějová struktura ale po chvíli začne neuvěřitelně nudit.

Před promítáním ve Varech řekl představitel hlavní role Min-sik Choi, že se jedná o meditativní film, a jako k takovému by k němu divák měl i přistupovat. Pomalé záběry himalájských pustin a vrchoků, málo slov. Hrdina cestuje na konec světa, aby tam našel pokoj od přetechnizované, hlučné současnosti. Dívalo se mi na to dobře, ale znovu bych to už nevydržel. A myslím, že kdybych nebyl ve festivalovém sále spolu s dalšími diváky, ale u televize, asi bych přepl. A přesto se mi to líbilo. V dnešním světě rychlého střihu a kulometně dávkovaných informací jsem rád za podobnou možnost filmové očisty. I když trochu vynucené.

Každý film Sama Mendese je jiný. Rodinné drama, gangsterka, válečný film... Všechny však mají společné jakési komorní, skromné rysy. Away we go není výjimkou. Žánr Mendesova posledního počinu je komedie. Indie komedie. A ještě bych dodal "za každou cenu indie komedie", až z toho ten záměr docela nepřirozeně trčí. Příběh doplňují utahané indie písničky, herci mají stoprocentně indie vzhled (účesy, brýle) a stoprocentně indie postoj, který zaujímají ke společnosti. Nemám nic proti tomu, co se dá označit za indie, ale Mendes ve snaze stylizovat tento svůj počin někam jinam než své předchozí filmy, přebírá ty nejprvoplánovitější prostředky, jen aby se přiblížil své představě. Nenatočil film, který by působil levně a nezávisle, protože by takový opravdu byl. Natočil film, který přebírá mimikry, jež nás o tom mají přesvědčit. Přitom se v dialozích skrývá mnoho vtipných momentů a třeba scénka s Maggie Gyllenhaal je tak bizardní, až je nezapomenutelná. Je to škoda. Kdyby Mendes natočil obyčejný film, a nesnažil se za každou cenu dostát své pověsti režijního chameleóna, mohlo to být mnohem lepší.

Ve Spiklencích slasti se Švankmajer animovaným pasážím velkou část filmu vyhýbá a připravuje si půdu pro vynikající masturbační finále. V tom se hlavní postavy ukájejí těmi nejsurrealističtějšími způsoby, jaké kdy spatřili filmové plátno (kapři cucající palce Anny Wetlinské jsou tím nejmenším!). Problémová je však první půle, kde se autoři spolehli na klasický herecký projev - někdy se to povedlo (Hrzánová je rozený klaun), někdy méně (Petr Meissel v hlavní roli je trochu nevýrazný). Kdyby byl film kratší, a člověk by nemusel tak dlouho čekat, než mu Švankmajer předloží svou tipickou poetiku, bylo by to za plný počet.

Jako celek to rozhodně stojí za to, jednotlivé dokumenty jsou však různých kvalit i cílů. V Respice finem jako by rezonovala česká nová vlna, Hello Satchmo je zas naprosto unikátní pohled na Armstrongovu pražskou návštěvu. Variace na Gustava Mahlera má hlavně díky Mahlerově hudbě na dokument docela strhující dynamiku. Mezi světlěm a tmou osahuje pár zajímavých postaviček a pěkné srovnání Špátovy dokumentaristické kamery s obrázky fotografa Štreita, jako by však film obsahoval až příliš mnoho témat (náboženství, postavičky, porovnání práce kameramana a fotografa...) a nedosahoval jednoduché síly, která se skrývala ve třech předchozích dílech. Atletické variace jsou pak jakýmsi cvičením ve střihu a spíš než k hlubšímu zamyšlení vybízejí k úsměvu.

Podobně jako Tarantino a Ridriguez v Grindhouse se režisér Scott Sanders pokouší recyklovat ty (z dnešního pohledu) nejlepší momenty z už dávno mrtvého žánru. Ani on pro navození autenticity neváhá přistoupit k extrémnostem typu mikrofon v záběru, herci dívající se do kamery atp. Zajímavé je, že film působí celkem nákladně (vybuchující auta, helikoptéra...), ve skutečnosti se ale jedná o vystříhané scény ze starých filmů, které jsou do filmu umě zakomponovány! Narozdíl od Grindhouse se Black Dynamite neutápí v nekonečném mluvení a sází hlášku na hlášku a ztřeštěnou akci pebíjí ještě ztřeštěnejší akcí. A daří se mu to až do konce. Tahle zahuštěnost absurdními nápady, sled scének v němž děj nehraje žádnou významnou roli, může na někoho působit trochu monotóně.

Inteligentně napsané, obrazem trochu televizní, ale i tak se mi to moc líbilo. Kreslené vsuvky jsou ve filmu trochu navíc, buď tam nemuseli být vůbec, nebo se mohli víc propracovat. Film mi připomněl dva starší snímky Věry Plívové-Šimkové o "Veverce", v nichž je malá holčička taky konfrontována s realitou světa dospělých a pomocí své fantazie se v ní snaží neztratit. Příběh funguje asi spíš pro rodiče, ale nabízí i únikovou cestu pro děti - těm je předkládána více srozumintelná verze rozvodu - mimozemská invaze jejíž obětí se stala maminka - je totiž v poslední době nějaká divná. A ta malá holčička v hlavní roli vůbec nepůsobí trapně! Pro děti jeden z nej českých filmů za posledních pár let (z pohledu už trochu odrostlého dítěte).

Už dlouho nebyla žádná hvězdná sestava ve filmu tak zbytečná, jako v tomto remaku. Ty šablonovité věty a výrazy by mohl hrát prakticky kdokoliv, a výsledek by byl stejně nemastný neslaný. Herci se tu potácejí v záplavě digitálních triků a dokazují, že méně by v tomto případě bylo více.

Přál bych Proyasovi kvalitní scénář. Pokud jde o vytvoření hororové atmosféry, tak mu to jde jedna báseň. A přitom Knowing není horor. Nelze se ubránit srovnání s Shyamalanovým Happening. Nejen, že se názvy rýmují, a svým způsobem (i když dost vzdáleně) mají podobné i téma, ale scénáristé obou filmů vsadili prakticky na stejný typ ústřední postavy. Profesor, který se shodou okolností zabývá tematikou, s níž je posléze nucen se utkat. Je tu tedy úvodní školní přednáška, na níž Cageův hrdina pár otázek, které se během následujícího děje vyřeší. Vlastně celý film je založen na podobných náhodách - buď je přijmete, nebo ne. Já to přijal, ale nedokázal jsem si zvyknout na hrdinovo nesmyslné chování. Například incident v metru je ukázkou největší scénáristické tuposti - hrdinu ženou tam, kam chtějí, aniž by ctili jakékoliv zákony uvažování. Cage policistům nic nevysvětluje, jen na ně zmateně pokřikuje otázky, kterým nemohou rozumět. Podobně se chová i v jiných situacích. A to je škoda, protože film má v ruce hned několik trumfů, které ho jako zázrakem drží nad vodou. Perfektní hudba je hlavně u výše zmíněného metra to, co dodává celé situaci dynamiku. Často jsem si vzpomněl na Hermannovu hudbu v Hitchcockových filmech. Dalším trumfem jsou velmi povedené triky. Většinou je sice jasné, že jde o triky, ale jsou použity jen tam, kde by to bez nich nešlo, a přišlo mi, že si na nich někdo dal opravdihodně záležet. Třetím trumfem je Proyas, který dokáže i z pitomé zápletky vytřískat solidní atmosféru. Nebýt scénáře, který sází na diváckou toleranci víc než na vlastní chytrost, mohlo to být za víc hvězdiček.