anais

Kdybych si myslel, že Robert Pattinson je nejkrásnější muž na světě, šel bych s hodnocením mnohem výš. Jeho hladové, uhrančivé výrazy ve mně však vyvolávali spíš smích, takže jsem se nedokázal naladit na tu správnou vlnu. Nejde ani tak o to, že by hrál špatně. Celá jeho postava je vybudována s jasným cílem zhypnotiovat dívky před plátnem. Když se tedy Pattinsonova pokožka začne ve slunci diamantove blýskat a hlavní hrdinka se nad jeho krásou celá roztřese, stejně to asi působí i na divačky. Pro kluka to bude spíš směšné. Přitom ten film má docela atmosféru, malířsky sytou barevnost a pár pěkně komponovaných záběrů. Ten důraz na fyzickou krásu, který úplně přebil důvěryhodnost obsazení (týká se to i některých vedlejších postav), dělá ze Stmívání dobově poplatný film, kterému se za pár let budou diváci smát.

Moje první Disneyovka, opakovaně pouštěná u táty v práci z ohrané videokazety. Jako dítě jsem byl nadšený. Z dnešního pohledu mi trochu vadilo, že se tvůrci nepokusili o větší realističnost, a místo indických motivů se na diváka z džungle valí jazzové rytmy. Ve výsledku to není špatné, ale člověk má pak pocit, jako by vůbec nešlo o Kiplingův příběh. Disneova továrna naroubovala na mauglíovskou poetiku tradiční příběh o zvířátkách, z nichž tygr připomíná úlysného anglického gentlemana, opičí král asi Louise Armstronga, sloní stádo americkou vopjenskou jednotku atp. Dítěti to nedojde a dostane skvělou zábavu v čele s připitoměle legračním Balúem. Disney za 30 let ušel dlouhou cestu - od koketování s uměním ve Fantazii s realizmem v Bambim jako by se hlavním cílem stala televize. Ale v tom nejlepším slova smyslu!

Pomalejsí rozjezd se postupně rozvine v nefalšovanou noirovou atmosféru, která je ve svém závěru přinejmenším stejně působivá jako její starší předobrazy.

Jednohubka na motivy Čechova. Televizní kulisy a jednoduchý infantilní děj o tom, jak ženy dokáží muži udělat z života peklo. Je to krátké a konec tak naprosto uhozený, že to snad i stojí za vidění.

Takto jsem se už dlouho nenechal strhnout. Otevřená pusa, bušící srdce a touha křičet raodstí! Na konci jsem tleskal, a nebyl jsem sám. Geniální obsazení (Waltz, Laurent, Bruhl...i ten Pitt). Originální příběh, který není ani parodií, ani dramatem, ani rekonstrukcí skutečných událostí - Tarantino si vytvořil alternativní historii a v ní uplatňuje svá vlastní pravidla. Fantasticky graduje scény (odehrávající se většinou na jednom místě, v jedné minimalistické kulise...). Film ve filmu, film o filmu. Kdo dává málo, nehodnotí film, ale Tarantinovu manýru, která je i z tohoto filmu víc než zřejmá - dlouhé rozhovory, koláž odkazů na jiné režiséry, přebraná hudba...Jenže vyčítat Tarantinovi, že je zdlouhavý a do sebe zahleděný je asi jako vyčítat Allenově filmům z období kolem Annie Hallové, že nejsou akční. Tarantino překonal sám sebe a natočil film, který je zábavný i dojemný, megalomanský a přitom vcelku skromný.

Timothy Treadwell mi na první pohled k srdci příliš nepřirostl - tváří v tvář medvědům se choval jako k plyšovým hračkám. Chvíli se sice zdá, jako by si podstupované nebezpečí uvědomoval, ale občas je zřetelná i jeho šílená představa, že se svým chováním stal pro medvědy takřka rovnoceným přítelem. Jenže skrz Herzogovo přetlumočení jeho odkazu, jako by se objevovaly skryté významy. Herzog pojal film velmi osobně a poukazuje na nenápadné filmařské kvality Treadwellova materiálu. V jeho podání působí Treadwell jakon dítě, které se ze strachu před světem ukrývá za matčinou sukní. Jenže touto sukní byly medvědí tlapy. Troufám si tvrdit, že hlavně díky režisérovi stojí film za shlédnutí. V Treadwellovi a jeho umanutému cíly jako by se odrážel Kinského dobyvatel Aguirre ze staršího Herzogova snímku...

Zatímco Boratovi se dařilo odkrývat lidské pokrytectví a nastavovat rasismu, xenofobii a předsudkům zrcadlo, Brunovi to moc nevychází. Často jsem si říkal, že bych tváří v tvář Brunovu ošahávání sám radši rychle utekl, a rozhořčení těch zakomplexovanýách Američanů se mi nezdálo úplně nepochopitelné... Párkrát se ale trefil do černého (kněz gay-léčitel), a často je jednoduše vtipný. A ještě musím podotknout, že Sacha Baron Cohen je geniální improvizátor.

Vincent Price je opět skvělý a dokonale zapadá do Vernova pojetí romantického rebela s pacifistickým posláním. Zatímco však jiné Priceovi filmy spoléhají na hercův výkon v uzavřených prostorech sklepů, gotizujících hradů atp., Pán světa se odehrává v otevřeném prostoru nad zemí. V tu chvíli ani Priceovo nádherně teatrální herectví nedokáže zastínit lacinost trikových scén a papundeklové lodi Albatross. Vincent Price však za shlédnutí stojí, a ani neuvěřitelně toporný Charles Bronson v roli hlavního hrdiny není bez zajmavosti.

Detailní pohled na komplikovaný vznik kultovního filmu. Počínaje úvahami nad scénářem, kritickým a diváckým ohlasem konče. Je tu všechno od těch nejpovolanějších lidí, a trvá to úctyhodné 3,5 hodiny. A podotýkám, že dokument není zajímavý jen z pohledu fanouška Blade runnera, ale i z obecného pohledu na vznik jakéhokoliv hollywoodského velkofilmu. Množství lidí, kteří tu teží svojí invenci ve prospěch nadřazeného celku, je dechberoucí. A všechny odlišné přístupy se protnou v jednom společném bodě, který dává smysl. Dangerous Days dávají do takového systému zevrubně nahlédnout.

Téma, o kterém moc amerických filmů nevidíte, inteligentní scénář a GENIÁLNÍ Edward Norton. Co víc dodat?