JASON_X

Punkovou muziku jsem měl tak do dvaceti hodně rád, Pistole obzvlášť a Great Rock'n'Roll Swindle z ohraný VHSky jsem považoval za supr biják, hlavně jeho pařížskou pasáž se Sidem. A bavilo mě chodit chlastat a pogovat na punkový koncerty a lákal mě punkovej život. Ale v jádru jsem nebyl žádnej punker, jen pozorovatel. A dneska už mě nějaký výjevy ze života vysmaženejch a vypitejch degenů, jako byli Sid & Nancy, ani nebaví pozorovat. Starej dobrej Morrison byl sice taky smažka, vejpitka a kurevník, ale zároveň i intoš a mystik, svým způsobem. Zatímco tihle dva vylízanci... škoda slov. Ale co naplat, muzika je to pořád skvělá, mladej Oldman parádně špulí držku a drtí svůj anglickej přízvuk, a tenhle film je fakt zatraceně dobře natočenej. Škoda jen, že se neobjevila fatální postava Sidovy matky, ale to asi proto, že se to jmenuje jen 'Sid and Nancy', že jo.

Námět pět - zombie apokalypsa během natáčení Big Brothera je skvělý nápad. Scénář čtyři a něco - vyumělkovaná postava dominantní maminy s puškou mě dost štvala, ale ostatní týpci a typky fajn (bezkonkurenčně vede neurvalé produkční hovado Patrick, jehož hlášky mě fakt dostávaly do kolen, a jehož konec je nezapomenutelný). Nadprůměrné body i za stručnost - seriálů s podobnou stopáží bych uvítal víc. Kamera ovšem čistokrevný odpad! - opět další retardovaný prasopes se schválně co nejvíc se třesoucími prackami, kterého bych rád přivázal v garáži k ponku a trochu si na něm zablbnul s kleštěma a letlampou. Někdo tu napsal, že Dead Set je lepší než Walking Dead, kvůli absenci telenovelické vaty. Zaprvé není to tak úplně pravda, zadruhé Walking Dead nemají kameramana s pokročilým Parkinsonem, jen s mírným.

Myslím, že zhruba takhle by mohl vypadat film od lehce senilní, přiožralé, či jinak indisponované Rosamundy Pilcherové, kdyby se v nějakém svém manickém stavu rozhodla napsat výpravný špionážně-akční romanťák. Prapodivná směska dobré akce, působivých exteriérů, dementního scénáře, stupidních dialogů a šablonovité zápletky, vytuněné navíc přitroublou love story. A za ten africký epilog jsou ty tři moje hvězdy opravdu hodně hodně milosrdné. Jinak Penn je na pětapadesát nehorázně nabušený a je to pořád frajer, který i s rozsračkovaným mozkem likviduje jednoho mlaďase za druhým. Sly by ho měl zlanařit do dalších Expendables. Bohužel oproti tomu Bardem je svou nečekaně malou, směšnou a hloupou rolí přinucen stát v jeho stínu, takže těší-li se někdo na jejich rovnocenný duel (tak jako jsem se těšil já), utře nos.

Chvíli jsem váhal, jestli si tohle španělské nekro nenechat stylově na Štědrý večer, ale zvědavost byla silnější. A silnější bylo bohužel i moje očekávání, protože Anna Fritz není žádná dekadentní úchylárna, jak jsem se těšil, ale vcelku středoproudová thrillerová inscenace v mezích zákona. Že se postavy chovají jako totální dementi mě u podobných filmů nepřekvapí, ale rozčarovaný jsem byl navíc i z obsazení role nemrtvé herečky, prý jedné z nejkrásnějších ve Španělsku. No, pokud by to byla pravda, tak tedy chudáci Španělé... nebo spíš Španělky. Aspoň že ten konec byl nakonec takový, jaký jsem si celou dobu přál, ovšem na čtvrtou hvězdu mi to stejně nestačí. A mojí nejoblíbenější filmovou nekrofilní scénou i nadále (a už asi navždy) zůstane nezapomenutelná závěrečná pasáž z Lune froide.

Když se do jednotky elitních amerických specnaz pořádně obují vražedné zkondenzované přízraky, jsou i staří mazáčtí vojclové rázem v hajzlu, protože proti těmhle neviditelným neživým stvůrám jsou konvenční zbraně na dvě věci. Ale naštěstí mezi sebou mají i jednoho koumáka civila, který jim vyrobí speciální plazmatické opakovačky, a rozhodující řežba tak může začít... Zatímco béčkové robotické sci-fi střílečce Kill Command jsem dal nedávno pětku částečně i z dobrého rozmaru, Spectre si zaslouží plný počet naprosto střízlivě a objektivně. Nevím, jestli to bylo hlavně díky Full HD a úhlopříčce přes metr pade, ale ten obraz byl dokonalý. Perfektně nasvícené scény, nádherně omšelé kulisy zdevastovaného města, decentní "saudkovské" barvy, prostě vizuální delikatesa. Navíc výborný, ryze béčkový příběh z bohy zapomenuté a opuštěné evropské periferie (jako bych to slyšel: "Where the hell is some fuckin' Moldova?!"), slušní nepříliš známí herci, dobrá kamera (a tentokrát i ta ruční)... Myslím, že si na produkci Netflixu budu muset co nejdřív pořádně posvítit!

Mohla to být docela zajímavá "kafkárna", lehce detektivní, lehce mysteriózní, kdyby ovšem její příběh nebyl místy rozmělněný natolik, že jsem si až říkal, jestli jeho cílem není unudit diváka k smrti. Ale po řemeslné stránce zručná a pohledná práce, tak jak to Francouzi dříve uměli, Delon jako obvykle charmantní, sfinga Moreau jako obvykle krásná, i když bohužel jen v jedné jediné scéně. / Hm, jak si tak teď čtu zdejší komentáře, nejsem s tou "kafkárnou" příliš originální. Ale co jiného k tomuhle filmu taky napsat...

Nehodlám tvrdit, že věřím Ferreriho slovům o tom, že tohle jeho půvabné nestárnoucí dílko v sobě opravdu nese nějaké závažné poselství, a že sleduje nějaký vyšší cíl, než "jen" pobavit diváka. Nicméně leckterého dušezpytného jedince může vskutku přimět k zamyšlení nad 'otázkou života, vesmíru a vůbec'. Já si například vzpomněl na Klímova památná slova "člověk jest jen jitrnicí naditou hovny". Poprvé a naposledy jsem Velkou žranici viděl před dvaceti lety v pražském Ponrepu a vryla se mi do paměti tak dobře, že jsem až dodnes necítil potřebu zkouknout ji znovu. Ale stalo se a pobavila mě ne méně než poprvé. Ať už chtěně ("Když nebudeš jíst, neumřeš."), nebo nechtěně ("Pane, vy jste Arab?" "Nejsem, neboj se.") (ach, kde jsou ty blažené časy, kdy Arabové byli v Paříži raritou). Ovšem nejvíc jsem se nachechtal při stejné scéně jako kdysi v kině: Ugo futruje do hekajícího, nafouklého, OBLUDNĚ PŘEŽRANÉHO Michela pyré, zatímco Philippe ho povzbuzuje k polykání slovy: "Představ si, že jsi malý hladovějící Ind v Bombaji." Tak takovýhle humor já můžu! Skvěle natočeno, skvěle zahráno, překrásná ústřední melodie (Philippe Sarde). Minimálně 90%.

Mám takovou teorii, že scénárista se dopustil manželské nevěry, bolestně ho hryzalo svědomí, a tak v rámci pokání sesmolil krkolomný scénář k The Suffering. Ale to ať posoudí každý divák sám po skončení filmu. I když rozuzlení rámcově potvrdilo mou teorii a dostalo se mi i uspokojivého vysvětlení halucinačního děje, přece jen cítím trochu rozpaky. Co totiž začalo jako zajímavá paralela Kafkova Zámku, skončilo jako levné poloamatérské videobéčko, a to hlavně kvůli "hereckým" výkonům. Ale přihazuju nějaké body za neotřelost a originalitu.

Vyhlazovací válka lykanů proti upírům pokračuje. A aby toho nebylo málo, stále se mordují i upíři sami mezi sebou. Brzy po začátku filmu jsem zanechal nadějí, že tentokrát se vznešení a krásní nosferati snad už pevně sjednotí a definitivně vyhubí tu špinavou páchnoucí lykanskou zvěř. Kdepak, bratrovražedný boj mezi nimi zuří s neztenčenou silou. Opět dojde i na několikanásobnou zradu ve vlastních řadách, jednak kvůli neukojeným ambicím jisté krásné upíří aristokratky, druhak kvůli absurdní mezirasové lásce. Ale není všem nadějím konec - nečekaná pomoc se objeví na dálném severu, kde přežívá zapomenutý rod upířích Árijců, ne nepodobných Vznešeným elfům z Ardy, kteří hovoří vznešenou upírštinou, používají mocná kouzla a znají tajemství života a smrti (a nebožtík Tolkien se teď možná obrací v hrobě). Tak snad jsem toho neprozradil moc. A stručně shrnuto? Tahle řežebná fantasmagorie překonala svou fantasmagoričností má veškerá očekávání, takže samozřejmě velká spokojenost. V druhé půli už jsem se neudržel a co chvíli se v téměř prázdném kinosále tlumeně chechtal jako šílenec, což vyvrcholilo při scéně jistého zmrtvýchvstání a při zručné extrakci jisté páteře. Nejlepší zprávu si nechávám na konec - je zaděláno na další díl! A já doufám, že v něm třeba upíry konečně napadne se trochu krmit a rozmnožovat sáním a kousáním lidí, protože o tom snad ten vampyrismus je, nebo ne?

(Panebože, ta Jennifer Beals je snad upírka, že nestárne?! No, to jen tak na okraj...) Nevím vlastně pořádně proč, snad kvůli plakátu, těšil jsem se na nějaké oldschoolové noirové newyorské retro. A dostal jsem... dostal jsem sterilizovanou, vyumělkovanou, na efekt vykalkulovanou napodobeninu oldschoolového noirového newyorského retra. Teskné zvuky saxofonu, marlowovsky strohý a vemlouvavý hlas vypravěče, temný příběh plný vášně, zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti... Kde já už jsem tohle všechno kdysi viděl? A ne jednou. Brodyho mám od Summer of Sam a Pianisty rád, a ne že bych mu nepřál nějakou šmrncovní šiksu jako bokovku k jeho ještě hezčí manželce, ale na svou roli se tragicky nehodí. Určitě bych z fleku vyjmenoval pět deset mnohem vhodnějších týpků pro postavu introvertního, nonšalantního, nedbale elegantního a šarmantního novinářského pisálka s detektivními sklony, než tohohle souchotinářského hrbatého rachitika s permanentním výrazem nešťastného klauna... Ale dost už keců a s pravdou ven - líbilo se mi to a bavilo mě to, tak na tři a půl. Zaokrouhluju nahoru kvůli Jennifer, kterou jsem po čase zase rád viděl. Jak přízemní, já vím.