Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Dráma
  • Komédia
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (6 079)

plagát

Armed Response (2017) 

Velice jednoduchý sci-fi thriller s hororovou akcí odehrávající se v jediném uzavřeném prostoru s neznámou hrozbou s Wesleym Snipesem v jedné z rolí. Tento filmový počin vlastně odkazuje na dobu přelomu 80. a 90. let, kdy takovýchto videosnímků vzniklo přehršel, což dokazuje už samotný začátek, který tvůrci v rychlosti odvyprávěli během 13 minut. Máme tu chlapíka mající trauma z tragické smrti své malé dcerky a za ním někdo přijde od armády se žádostí o pomoc. A samozřejmě jde. Dějově tu tedy máme jakousi poskládanou jednotku, která vstoupí do nějaké vojenské základny, ve které se něco stalo. Nikdo však neví co a kým. A tak se tu chodí sem a tam, tam a sem, občas se někde něco strhne a nikdo pořád neví co se vlastně děje a proč. Hororový nadšenci budou zklamáni, neboť tu z poza rohu nevyskočí ani bubák a akční nadšenci budou zase zklamáni z absence pořádné akce. Děj je sice jednoduchý, ale nutí přemýšlet. a kdo to nepochopí, je ztracen úplně stejně, jako veškeré postavy tohoto příběhu. Film spíše pro pamětníky dávných dob takovýchto filmů.

plagát

Renegáti (2017) 

Námět příběhu je nemálo podobný staršího snímku z roku 1999 ´Tři králové´. Ano, i zde několik maníků z armády, samozřejmě tajně, se rozhodne vyzvednout zlato, tentokrát však nacistické. Luc Besson si na ten snímek asi vzpomněl, příběh poupravil, vsadil do jiných reálií a nechal natočit ryze akčně zábavný snímek, kterému ku spokojenosti nic nechybí. A jako obvykle celý koncept pojal v asijském stylu. Nejdříve tu tedy máme válečnou scénu z doby 2. světové války, následuje válečná scéna ze Sarajeva, oslava vojáků a pak už jen ona dějová linka zlatem. Kamera s výpravou jsou na úrovni a i přes rychlé akční scény je vše přehledné. Příběh je nesmírně jednoduchý a v podstatě nic nového nepřináší. Kdo se bavil už u snímku ´Tři králové´, nebo v současnosti třeba u seriálu ´Strike Back´, bude se bavit i u tohoto snímku. Ostatní, kteří to budou brát vážně, budou mít zase smůlu.

plagát

Návštevníci 2: V chodbách času (1998) 

Pokračování osudů rytíře Godefroye a jeho sluhy Jacquouillee začíná tam, kde předchozí příběh skončil. Opět se tedy dějství nese v trhlých taškařicích, komedianství, sitkomu a grotesky, byť už poněkud umírněnějším. A není divu. Navázat na takovou zběsilou jízdu není žádná prča. Zvláště když divák ví, co očekávat. Na kolena snímek ale sráží hlavně jeden závažný fakt a tím je výměna herečky pro postavu Frénégondy de Pouille alias Béatrice de Montmirail. Valérii Lemercier vystřídala Muriel Robin a marná sláva, není to už prostě ono. Muriel se sice snaží seč může, ale když je někdo spojen s určitou tváří, divák už takovou změnu většinou prostě nevezme. Věci se tedy opakují a byť se říká, že opakovaný vtip není vtipem, i zde mnohé situace pobaví.

plagát

Tulák (2014) 

Příběh z postapokalyptického, nehostinného sluncem rozpáleného prašného světa, kde jsou lidské vztahy na bodu mrazu. A tady dojde ke krádeži auta. A to se přeci nedělá. Zvlášť, když je to jediná věc, který jeho majitel ještě má. A chce ho zpátky a tak se vydá za zloději. Není od věci, že námět leckomu připomene filmovou sérii ´Mad Max´. Ve stejném duchu však vyprávění neprobíhá. Emoční film, při kterém mezi zuby skřípou zrnka prachu a je až neuvěřitelně horko. Reálné postavení charakterů postav zvýrazňuje drsnou realitu stavu věci na všech možných úrovních. Nikdo tu nemůže být lecjaký hrdina mající vliv na všechny a na všechno. Tady je prostě každý sám za sebe, kde vládne bezpráví a kde síla osobnosti a zoufalství dokáže přebít skryté hodnoty. Je to film na přemýšlení a o představivosti diváka a tak patří mezi snímky, který není pro každého. Artový nádech doplňuje atmosféru vyjímečnosti nad podobnými počiny. Pomalé tempo si drží svůj rytmus a atmosféře dodává svoji přímočarost. A kde nejsou slova, tam je kamera, která ukazuje víc, než si kdo myslí. A tak tu máme příběh o někom, koho vede kupředu frustrace a chtíč. Jeho činy je však potřeba pochopit a režisér David Michôd to divákovi nijak zvlášť neulehčuje. Asi věděl co dělá.

plagát

Temná strana mesiaca (2015) 

Hodně zajímavý snímek mající v sobě neobvykle dvě hlavní dějové linky. Každá má své pevné místo a nejen že se vzájemně neruší, ale naopak se výborně doplňují. Takže tu máme vznikající kšeft jedné farmaceutické společnosti, což vlastně ukazuje jak to dneska v zájmu zisku chodí, a psychologický problém na základě pozření nějaké halucinogenní houby. To vše propojuje postava právníka Urse Blanka, se kterým to hodně zamává. Zpočátku thriller ze světa firemních mocností, který nakonec sjede do pomezí zoufalství a beznaděje jednotlivce. Na povrchu se umíme přetvařovat všichni, ale uvnitř jsme přeci jen každý jiný. A když se ta pravá tvář odkryje, překvapen bývá i daný jedinec, kterého se to týká. Herecký koncert Moritze Bleibtreua v poutavém ději, který si na nic nehraje a přináší vzrušující příběh mající v sobě i myšlenku, kterou jako obvykle nejeden divák přehlédne. Úspěšný ve své kariéře může byt každý, ale co když se v nitru probudí skutečná duše, skutečná tvář osobnosti, skutečná povaha a upřímnost? Ten náhodně probuzený stav, který svou ryzostí dokáže až zničit život. To je tak, když se faleš a zášť již stane součástí života a nikdo už není tím, kým přirozeně je. A takový je současný svět. Snímek je natočen excelentně a poutavě. Jako thriller dokáže oslovit, ale jen ty, co dnou myšlenku pochopí. Ale to už tak prostě bývá.

plagát

Imgeumnimeui sageonsoocheob (2017) 

Jihokorejci natočili příběh z dávné historie na klasické téma, ale přeci jen poněkud jinak. No, konečně. Konečně tu nemáme další velkolepý válečný epos, se kterými se posledních několik málo let roztrhl pytel, ale naopak máme příjemnou a svěží komedii, která to v humoru nepřehání, ale k pobavení je toho více než dost. Příběhem provází mladý Yoon Yi-seo nastupující do paláce jako knihovník, kde se, taky jak jinak, setká s králem. Ale ten král je charakterem takový neobvyklý. A to by nebylo, aby tu také nebyli spiklenci se snahou krále sesadit. No, a je to. Děj je jasný, můžeme jít do toho. Asiati mají pro své komedie takové své pro evropského diváka podivné opičárny, ale to se tohoto snímku vůbec netýká. Herectví je srozumitelné, humor lehký a stále úsměvný, plynulý jednoduchý děj, zkrátka nenáročný film na odpočinek jako dělaný. Tak takových moc není.

plagát

Milada (2017) 

Snímek o Miladě Horákové tu bezpochyby rozhodně chyběl a tak sláva za odvážný tým, který se do toho s vervou sobě vlastní pustil. Vzal si na bedra velmi těžké břímě a vydal se cestou vskutku nelehkou. Snímek je tady a tak co s ním. Námět je postaven dobře. Začíná se činnostmi za války a tak se neznalý divák dozví, že Milada udělala pro republiku v podstatě to samé, co letci RAF, kteří za komunismu skončili úplně stejně jako ona. Dozví se, že se po válce angažovala ve vládě, kde zašedlá atmosféra připomíná mimo jiné např. snímek ´Ucho´. Stačí setsakramentsky málo aby vznikl problém. A že se problém skutečně objevil již víme. Pak už se film zajímá hlavně vězněním, výslechy a soudem. Ano, námětově je příběh vystavěn dobře, ale bohužel scenáristicky je sepsaný ledabyle. Chybí tomu prostě ta správná filmová nit. Celkově to totiž vypadá jako sestřih seriálu. Snaha o plynulost sice je, ale k zaujetí diváka nějakou pevnou dějovou linkou a dramatem je tu bohapustě pramálo. Na takový film je i ostudou značně malý rozpočet. Ona doba se ve snímku prostě uvěřit nedá. ÚPP ve světových blockbusterových snímcích dělá divy a v českém filmu nic? Na film určený do kin je i ostudou použití dobových filmových záběrů, stejně jako to udělali tvůrci u TV snímku ´Monstrum´. Sice se dá pochopit snaha ušetřit, ale film měl být odkazem doby a současného mladého diváka šokovat a ne vytvořit nic neříkající polodokumentární cosi. Alespoň tu komunisté nejsou zvýrazněni jako schizofrenní jedinci, jak je poslední dobou zvykem, opět viz. ´Monstrum´. Scény s výslechy jsou chabé a soud jako takový opět naprosto nic neříkající. Nic neděsí, nic nešokuje, nic nevyvolává odpor k danému režimu a soudnímu systému 50. let. Ne, tohle se opět nepovedlo. Měl vzniknout film vzdávající Miladě Horákové poctu a ne jen jednoduchá ledabylá převyprávěnka o jejím osudu.

plagát

Harry Potter a Tajomná komnata (2002) 

Harry, Ron a Hermiona se vracejí do kouzelnické školy a opět se tam začnou dít věci. Druhý příběh se však od předchozího značně liší. Dětskou tvář si sice snaží z počátku ponechat, ale později se přeci jen divácká hranice posunuje o hodně výš. Akční dramatické sekvence by děti určitě mohly děsit a způsobit trauma. Jako např. scéna s obrovským hadem. Snímek zkrátka, byť to zpočátku nevypadá, je děsivější, temnější, daleko víc fantasy. Jako celek však působí nějak lépe. Dramatizace se stupňuje nenásilně a ve zcela reálném souběhu všech okolností. Ve vizuálních efektech to místy stále ještě poněkud viditelně skřípe, ale i tak je patrné mírné zlepšení. Snímek je opět dlouhý, avšak z dobře postaveným plynulým příběhem mající dobré postavy, magickou vizuální stránku, dětský humor, avšak oproti tomu dospělejší dramatizaci. Druhé volné pokračování není rozhodně nepovedené, jen je potřeba si zvyknout na mírný odklon diváckého zaměření.

plagát

Piráti z Karibiku: Na konci sveta (2007) 

Třetí filmový díl o dalších eskapádách Jacka Sparrowa a mnohých dalších prostě musel být velkolepý. Těžko říct proč, ale je to takové nepsané filmové pravidlo. A velkolepý skutečně je. Otázkou však je, jestli není zase až moc. Scénář je ušit na míru a tak se nese v té nejlepší plynulosti. Ano, nikam se dějově nespěchá a všemu se dává svůj čas. Ale i tak je potřeba vše vyřčené pořádně sledovat, neboť přemíra postav a shluk všemožných individuí může způsobit zmatečnost a nepochopení dané věci. I když ani zde nechybí typická estrádní zábava plná speciálních efektů, skotačivé momenty, ohromná výprava a ryzost, příběh je přeci jen o něco vážnější, což kromě zábavy nutí i neobvykle právě u toho přemýšlet. To však nemění nic na tom, že se stále jedná o příznačnou popkornovou zábavu, která je svoji vizualitou a myšlenkou složitější než se zdá.

plagát

Buldog (1988) 

No jo, no, Francie je nebezpečné místo od nepaměti. To, že se tam unáší americké ženy, platí do dnešních dnů. Své by o tom mohl povyprávět třeba Bryan Mills ze série ´96 hodin´. Tento příběh z konce osmdesátých let od režiséra Romana Polanskiho se nese ve stejném duchu, jen ne v tak razantním akčním. Roman vsadil na větší realismus v souběhu všech možností, jak by se takový člověk v dané situaci mohl zachovat. Máme tu amerického kardiochirurga Richarda Walkera, kterému zmizí z hotelového pokoje žena. A tak vlivem této okolnosti máme možnost sledovat jeho počínání ve snaze ji najít. Osamocení a zoufalost ho však zavede i ke skutkům poněkud nečekaným. A diváci spolu s ním poznávají činnosti úřadů, policistů, velvyslanectví a dalších odvětví, když jsou konfrontováni s tímto skutkem. Má takový turista vůbec nějakou šanci? Scénář je napsán precizně se zájmem na dramatičnost v souladu s realitou, avšak se zachováním jednoduchosti. Kamera výborně zaznamenala pařížské kulisy doplňující děj ve všech aspektech. Na dnešní rychlou dobu asi už snímek značně pomalý, ale šanci si jistojistě stále zaslouží.