kareen

Tak po delší době film, co mně párkrát málem i rozbrečel. Bohužel ne dojetím, ale naprosto příšerným scénářem, po kterém by myslím z fleku dychtivě skočila nejedna naivní náboženská sekta, z těch prázdných frází o lásce, naději a nevím čeho ještě, pronášených krásnými lidmi s vybělenými zuby se mi dělalo až špatně. A aby toho nebylo málo, tak je to celé natočené ve stylu líbivých záběrů, jako vystřižených z MTV, včetně zběsilého střihu ve chvílích, kdy to má být napínavé. A když už jsem byla přesvědčená, že už to horší být nemůže, tak si hlavní hrdinka odskočila ještě do Thajska, aby tam pomohla dětem a taky aby mohla z diváků, co mají na rozdíl ode mně(alespoň podle nejmenovaného uživatele) neokoralé srdce na pravém místě, vyždímat ještě další tuny emocí. Chtěla jsem původně napsat, že je to taková pohádka, ale když se nad tím zamyslím, tak ty pravé, klasické pohádky zdaleka nejsou tak idylické a povrchní jak toto veledílo, které se nám snaží vnuknout představu, že je to podle skutečné události. No nevím, základní fakta možná, ale jinak jsou tvůrci pěkní vtipálci. Ta jedna hvězdička je za to moře, sotva jsem od něho přijela a už mi chybí.

Díky bohu za to, že žiju, kde žiju a mohu si užívat všech svobod i přes to, že nejsem muž. I když je téma ženského utlačování bráno v tomto filmu velmi sympatickým, zábavným a odlehčeným způsobem, stejně se mi i přes všechen ten smích občas zatoulal pocit smutku, když jsem tam ty holky viděla přitisknuté ke zdi, toužebně hltající alespoň náznaky dění na fotbalovém hřišti, které je pro ně nesmyslným tabu. Nebo když se po golu svorně radostně objímaly a provolávaly "at' žije Irán", ten samý Irán, který je posílal na mravnostní oddělení, jen proto, že se chtěly neškodně bavit. Jinak mně vtáhla bezva autentická fotbalová atmosféra, zajímavé nahlédnutí do odlišné kultury a nemůžu si pomoci, nejspíš je to dětinské, ale nemohla jsem se ubránit smíchu nad pisklavými, vysokými hlásky obou vojáků.

Do severské kinematografie jsem se ponořila teprve nedávno a zatím se do ní dostávám malými krůčky, ale za tu krátkou dobu jsem si stačila všimnout, že pokud jsou v něčem dobré zrovna švédské filmy, tak to jsou jejich důkladné psychologické sondy do mezilidských vztahů a v tomto filmu je tomu nejinak. Ústřední zápletka o vesnickém pěveckém sboru je jen odrazovým můstkem od něhož se odvíjí malá dramata místních lidí, ať už jde o osobní selhání či zklamání, strach, šikanu, domácí násilí, náboženské pokrytectví a mnoho dalších. Takové téma samozřejmě předpokládá kvalitní herce a tady se to podařilo naplnit beze zbytku, všichni jsou výborní. I když snímek není bez chybičky a sem tam jsem si říkala, že tu by mohli tvůrci přidat nebo naopak ubrat, tak mně v různých okamžicích opravdu dostal a když jsem se na úplný závěr obávala přílišné sentimentality, tak jsem si uvědomila, že to takové nakonec vlastně ani není.

Myslím, že v tomto případě opravdu není důležité, jestli byla pointa předvídatelná, o děj jako takový tady zas tak nejde. Film je v první řadě o lidech, kteří vedou zajímavé, leckdy filozofické rozhovory o lidském vnímání, představivosti a pod. A ještě se tu najde prostor na lásku dvou lidí napříč dimenzemi, která mi tak trochu připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli. Snímek mě zaujal také svou pozvolnou komorní atmosférou, hereckými výkony dua Tilda Swinton, Tom McCamus a zejména nádhernými filmovými obrazy, většinou hozenými do modrozelené barvy. Někdy není na škodu, pozastavit se popřemýšlet trochu hlouběji o skutečnostech, které bereme jako samozřejmost.

K dobru této islandské krimi komedie můžu připsat snad jen krátkou stopáž, ale i tak jsem měla co dělat abych ji dokoukala. S ohledem na poměrně vysoké zdejší hodnocení mám pocit, že jsem asi viděla úplně jiný film, protože mi to přišlo nudné, nezáživné, nevtipné a o ničem, nemluvě o mdlém hlavním hrdinovi a nesmyslné zápletce. Herci hráli nehráli, všechno to působilo strašně zastarale a postavy se chovali dost dementně, zkrátka a dobře, ne vše co pochází z Islandu musí být zajímavé a kvalitní. A nebo je možné, že jen prostě nechápu jejich pojetí humoru.

Poetický snímek z prostředí jedné balkánské vesnice, ve kterém se komické prvky střídají s těmi tragickými a celé je to zahalené zvláštní mystickou atmosférou. Výborní herci, hudba a svatba, na kterou nejspíš jen tak nezapomenu.

Jistě, hlavní kostra příběhu je vcelku nenáročné i když půvabné pohádkové dílko napsané dětskou ručkou devítileté slečny, jenže v podání BBC z toho vznikla také originální společenská satira přímo prošpikovaná absurdním humorem a výtečně zahraná britskou hereckou elitou. Já se bavila nadmíru dobře a rozhodně doporučuji. V žádném případě se nejedná o žádný naivní, bezduchý snímek, to ani náhodou.

Tohle je přesně důvod, proč si až na vyjímky nepouštím filmové adaptace mých oblíbených knih, vím, že budu po každé zklamaná. Kniha je prostě kniha a já chápu reakce všech nespokojených čtenářů bestselleru Muriel Barberyové, ale protože jsem ho nečetla, tak nemusím srovnávat a mohu s klidným svědomím konstatovat, že jsem se už dlouho necítila tak dobře, jako ve společnosti malé Palomy, Japonce Kakury a hlavně paní Renée v úžasném podání Josiane Balasko, která mně svým ztvárněním nenápadné, zanedbané a přesto svým způsobem kultivované domovnice naprosto odzbrojila. Moc krásný film, který mně okouzlil i dojal zároveň.

Jde o to, z jakého pohledu na film pohlížíte. Jako thriller to na mně zas tak neúčinkovalo, víc než napětí jsem pociťovala spíše mírnou zvědavost, kam se děj posune dál. Počáteční zápletka je vlastně jednoduchá a v naší malé zemičce bohužel nechvalně důvěrně známá. Vítězná politická strana poruší svůj předvolební slib a udělá pravý opak toho k čemu se zavázala, tentokrát se jedná o těžbu ropy někde v Gronsku na které se dohodla spolu s USA a která navíc vyvolává různé otázky. Právě na ně se hlavních politických aktérů vyptává pro ně nepohodlná televizní redaktorka a právě s ní se spojí tajemný muž, jenž se rozhodl, že vezme spravedlnost do svých rukou, protože věčně jim to přeci procházet nemůže. A právě z tohoto hlediska je pro mně snímek zajímavý, otevírá totiž kontroverzní téma, jestli bezmoc obyčejných lidí proti politické moci a korupci ospravedlňuje násilí, které se mnohdy dotkne i nevinných. Jako drama film působí o dost lépe, postavy se chovají příjemně civilně a inteligentně, polodokumentární záběry z televize a redakce se střídají s malými osobními dramaty dvou ústředních postav a na závěr tam sice bylo moc náhod najednou, ale naštěstí jsem se nedočkala ani nějakých výrazných klišé. Emocionálně je to trochu chladnější, ale od severského filmu zas nečekám žádné extrovertní výstupy, takže u mně dobrý. Není to sice nic z čeho bych byla paf, ale na slabší čtyřku to stačí.

Vizuálně podmanivý snímek, u kterého jsem se víc než nad příběhem nechala unášet pocity a překrásnými filmovými záběry. Čas od času si strašně ráda dopřeji takové málomluvné filmové meditace. Jestli mi na korejské kinematografii něco sedí, tak jsou to právě takové poetické kousky.