Othello

Jakmile se film zbaví veškeré mysteriozní magie a vysvětlí nám, že tohle všechno bude a byl jinotaj, kde prostě A akorát vypadá jak B a C se chová jako D, nepotěší to, protože pak budete vědět, že vy, stejně jako všichni ostatní, si budete z toho filmu vybírat ty nepříjemné pravdy, které se vám líbí a zavrhovat ty další. Bod to má ale za Borgliho cit pro vizuální znervozňování, skrze které nás vede jednotlivými scénámi natáčenými v nespolehlivých úhlech a střizích, kdy nás často mate, jakou mají mít jednotlivé sekvence vlastně povahu.

Po necelých 10 letech přešlapování se Scorsese věnuje opět tomu, k čemu byl od začátku povolán - jaký jsme všichni úžasně debilní zvířátka a proč je kapitalismus ta nejhloupejší zoo. Shout-out všem, kteří u postavy, která mlátí svoji manželku pěstí do břicha potřebují šipku, že není vhodná k následování.

Takřka to nejhorší, co se tomuto tématu mohlo stát. Příšerně napsaný pamflet, který působí jako odškrávací seznam těžkostí jeho aktérů, kde nejdůležitější bylo ani jednu z nich neopomenout. V poslední fázi se pak film překlene do odbojářského žánru, kde postavy najednou působí jak archetypy z young-adults filmů, přičemž tato část je vlastně opsaná synopse fiktivní budovatelské hry Havíř a Markéta: vyhořelá psychiatrička starající se o zpovykané hysterické měšťáky je svědkem příkoří na nevinných utečencích. Uvědomí si tak, že svět potřebuje méně psychologů, zato více přiložit ruku k dílu na poli guerillové solidarity. Stupidní jazyk tohoto filmu poslouží jen jako další kámen v kulturních válkách, protože jeho obliba či neobliba bude vycházet čistě z vaší pozice vůči tématu. Film jinak totiž nemá sám žádnou uměleckou hodnotu. Chcete-li vědět, jak se má pracovat s nějakou historickou či společenskou katastrofou, tedy jako brutální a chaotickou eskalací hlouposti a vnitřní prázdnouty, podívejte se na Saul Fia nebo Jupiter Holdja

Co se týče formy a struktury, kde zdlouhavým všedním, kontextu prostým způsobem jsme vedeni k tragikomickému závěru, je ten film vlastně duchovním nástupcem kraťasu Spider, za kterým stojí v zásadě stejná tvůrčí banda. (bůhvíjestli) Post-apo road-movie, ze kterého se dozvíte akorát to, co v něm uvidíte a ono v těch australských Outbacks zas tak toho tolik k vidění není. Musela být sranda tenhle projekt pinchovat studiu, protože to prakticky nejde vysvětlit, aniž by se bod po bodu nepopsal každý kus filmu. Překrásně zaprášený nihilismus.

V roce 2011 s Hugem propadá Scorsese filmu jakožto technologickému fenoménu, kdy obdivuje inscenační a technickou kreativitu jeho průkopníků skrze tehdy ty nejsoučasnější technologie (ještě několikrát to slovo napíšu, připravte se na to). Chytil se tak do pasti vnímání filmu jako něčeho, co se musí technologicky (ha!) stále posouvat kupředu, což je přístup, který právě kulminoval někdy v tomto období se všemi těmi CGI filmy, či 3D a 4D projekcemi, než se jeho vývoj uchýlil nadále do změn distribuce (tedy stejný postup, jaký prodělal svět videoher kolem roku 2005, kdy kulminovala dlouhá doba honby za technologickými inovacemi a tu v dalším vývoje branže nahradila právě změna distribuce jejích produktů). Jakožto důkaz toho, že se tehdy jednalo o past, napovídá i, že ten film už dneska vypadá místy celkem uncanny a na rozdíl od analogových filmových dědečků nemá zestárlé CGI možnost se vykoupit u současného a budoucího publika obdivem nad roztomilou, z potu tváře vzniklou snahu autorů inscenovat neinscenovatelné. Z příběhového pohledu je pak Hugo vlastně rodinou variantou na perfektní Gangs of New York, kdy celkem úzce ohraničený členitý mikrosvět využívá režisér k parahistorickému dobrodružství, které sice zaplňuje dobovými scénami či přímými dobovými vizuálními citacemi, nicméně si děj a reálie často otáčí podle toho, kam se mu hodí, aby dosáhl kýženého efektu či emoce. Je to na jednu stranu takové to otravné přetáčení skutečnosti tak, aby se toho hodilo do vyžádaného kontextu (kór zde, kdy pointa příběhu "poctivá tvůrčí snaha si svého diváka najde v každé době" je trochu zamlžená fakty, kdy o Meliesovu tvorbu prostě přestal být zájem ještě dávno před 1. světovou válkou, ale třeba nesehnali vhodného herce, co by hrál Neviditelnou ruku trhu, nevim), nicméně vzhledem k tomu, že tak většinou činí v rámci sympatického běhavého dobrodružství, tak budu tolerantní.

Závěr.

Patrně z toho důvodu, že neproniknutelného Ferrariho sledujeme často optikou žen, které ho obklopovaly, je ten film zvláště odtažitý a z nedostatku vhodnějšího slova mě napadá pojem "pustý". Mann s Messerschmidtem bohužel některým scénám nejsou schopni odpárat ten pocit toho, že za támhletou čárou končí filmový plac a problém digitálního snímání, které má tendence vytvářet úzké ostřící pásy, které zdvourozměrňují obraz je zde o to patrnější, o kolik je režisér střídá se svými typickými ultradetaily na hlavy postav, skrze které stále informuje o prostoru. Na všechno dá zapomenout naštěstí naprosto neuvěřitelný Adam Driver, jehož výkon přesně splňuje moje nároky na to, že během sledování zapomenete, že se díváte na toho onoho herce. Díky tomu se vlastně i těším, že na to půjdu podruhé, protože při mé první projekci jsem se při scéně ústřední bouračky zrovna byl vyčůrat.

Tak už si umíme vytvořit nějakou scénografii, dokážeme si vycvičit prvotřídní kameramany, teď ještě akorát zařídit, aby se jeden málem nepočural smíchy, když v dramaticky silném dešti se hrotěj metr od stříšky König s Křenkovou, která na něj řve "Musíme tu situaci, která vznikla, zvládnout!" Úsvit je překrásný na omak. Baťovská továrna uprostřed ničeho upomíná na estetiku Wese Andersona, oblaka převalující se přes nedaleké velehory vytvářejí dramatickou atmosféru blížících se dějin a čím jednorozměrnější postavy jsou, tím více jim to ve filmu sluší (Hampl, Ondrík). Klacky pod nohy tomu opět ale hází naprosto obscénní vedení herců, papírové dialogy přednášené jak z audiolekcí češtiny a slovenštiny a hlavně ten úplně zmatlaný scénář, který Šifra spatlal po nějakém třípřednáškovém kurzu o tom jak pinchnout netflix scénář do tří hodin, přičemž ten kurz musel být ještě hodně dávno, když uvede do hlavní role hrdinku, ze který si dělal South Park prdel už před šesti lety. Při scénách, ve kterých tradiční slovenská podhůrská vesnička, která je nasnímaná jak reklama na bryndzu, hrdě přijímá svého hermafrodita, zatímco dole zlí továrníci kují pikle proti fiktivním komunistům jsem si chrochtal do rukávu jak imbecil. Pojďme si ty filmy nejdřív cvičit na nějakých základních zápletkách typu detektiv chytá zločince nebo muž má rád ženu, než se budeme pouštět do takových ambiciozních témat, ju?

Fincherův Social Network byl o tom, jak nová, technologiemi odkojená generace nerdů vrazí sekeru do fosilizovaného finančního estabilishmentu. Dumb Money je teoreticky o tom, jak ona generace je nyní oním estabilishmentem a dotírá na její tržní jistoty generace následná, využívající k tomu jejich prostředků. Nebo alespoň to tak mohlo být, kdyby Gillespie nebyl jen námezdný režisér, který imo o filmu přestane přemýšlet minutu po tom, co odzvoní konec natáčecího dne. Místo toho, aby se film zabýval problémem v tom, že navzdory úsilí prostého internetového lidu tato srandovní žabomyší přetahovaná nezměnila ve světě vyšších financí vůbec nic, tak k tomu přistupuje jak k nějakému přiblblému motivačnímu videu o tom, že když se spojíme a vydržíme, otřesou se staré struktury v základech. Ačkoli sám ten film vypráví příběh o tom, jak se nic takovýho nestane. Prý teda po této kauze již podobným investicím na Wall Street přestanou říkat Dumb Money, well... I kdyby, tak nám ta revoluce pokračuje ale opravdu po baletích krůčkách. Tři hvězdy tomu dávám proto, že jakožtu člověku, který penězům rozumí asi tak, že tady dostane papírek a naproti přes ulici je bar, kde se dá utratit, mě to neustálý vysvětlování, co se to tam vlastně děje, zaměstnávalo jak lore nějakýho komplikovanýho sci-fi, takže to celý uteklo jak voda.

S ohledem na stopáž se možná nabízí, že život George Harrisona je pro Scorseseho nějakou osobní záležitostí, ale v tomto případě byl regulérně najat vdovou a správkyní hudebníkova dědictví, Olivií Harrison, která se k desetiletému výročí úmrtí svého chotě chystala vydat o něm knížku a chtěla to mít podepřené z obou stran. Skrze to zajímavé sledovat, jak si režisér v dlouhém a členitém životě nachází to svoje téma vykořeněnosti, pátrání po své roli a selhávání v jejím naplňování. Harrison zde nepůsobí toliko jako prorok, inovátor a svébytný umělec (v kontrastu s tím, jak to tam o něm prohlašují mluvící hlavy), nýbrž jako zmatený osamělý muž, který do puntíku naplňuje životní úsečku úspěšného západního muže pozdního kapitalismu: úspěch v mládí -> bezstarostné večírky -> psychedelické drogy -> mudrlanství -> východní filozofie -> snaha o comeback -> mudrlanství, ale jiné -> zahradničení -> smrt. Výsledný pocit z filmu přichází tak nějak mimoděk a je to zvláštní melancholie nad malým člověkem, který se pokusil prakticky o vše, měl po celém světě tisíce dobrých známých, ale vlastně byl celou dobu docela sám. Osobní bonus materiál: Harrison je další z hudebníků, kteří ve svých teen/20s letech vypadali jak já v teen/20s letech, já si jednou ty DNA testy udělám a pak se těšte jak na vás všech zbohatnu!