Othello

Future classic na poli angažovaného romantického filmu o bezpodmínečné lásce (za předpokladu toho, že v současné době lze ještě vytvářet kánony a klasiky), který sice příjemně překvapí širokou paletou témat, jež se spolu hladce proplétají, leč místy se není schopná vyvarovat laciným vizuálním zkratkám. Odnesly to zejména nepřející, záporné postavy, které jsou jak z komiksu a mě osobně ještě iritovalo jak ústřední dvojice není schopná po ulici chodit jinak než prostředkem. Jinak kamera, hudba a herci famózní. Zejména u kamery lze vidět, jak se snaží bolestivě krotit své ambice ve prospěch větší civilnosti, ale občas to zkrátka ujede a nasnímá fantastické sekvence typu stěhování do imaginárního bytu či domácí porod.

Tohle přiblížení největší obskurní osobnosti českých dějin na jednu stranu vděčně variuje historii v různých vtipných sekvencích, jejichž obecnou pointou je selhání protagonisty z důvodu kombinace velkých ambic, smůly a vrtáctví, ale zároveň je prodchnuté zvláštní povědomou melancholií. Jak je Smoljakovým zvykem, film je natáčený výlučně jen ve skutečných lokacích a povětšinou v období podzimu. Sešeřelost obrazu v důsledku využívání slabého přírodního světla, cit pro ikonické obrazy ladovského venkova (všudypřítomná boží muka při cestách, rozložité aleje opadajících stromů, meze a sedlácká stavení) a všeobecná atmosféra konce jedněch dějin, kam protagonista patřil, je kombinováno s tehdy současnými pasážemi, ve kterých se o něm lidé dozvídají skrze fetišistickou výstavku věcí jeho každodenního užívání, což je i dnes celkem trefná poznámka o tom, v co se nakonec proměňuje historie a její aktéři.

Takřka ideální transformace šedesátkového mládežnického komiksu do současného společensko-popkulturního kontextu, který u mě trpí snad jen mojí zahořklostí vůči současnému společensko-popkulturnímu kontextu.

Po dosavadních neúspěších ve snaze vybudovat silnou komiksovou značku skrze trochu odlišný přístup než konkurenční Marvel, se v Aquamanovi již DC na všechny ambice vybodlo a vytáhlo to na jistotu. Vysázelo tedy 160 mega, obalilo celý interiér studia zeleným plátnem a obsadilo do hlavní role postavu Thora, kterou akorát hraje někdo jinej a jmenuje se jinak. Zbytek děj se vůle boží. Obří leviathani střídají nepravděpodobnou romanci, futurismus se potkává s vyfabulovanými mýty, jež mají vždy pravdu a od poloviny to začne velmi připomínat seriál Adventure Time, který se však bere vážně. Asi nejzábavnější mi přišlo jak film po celou dobu tvrdí, že nezáleží na tom odkud pocházíš, abys mohl být panovníkem, aby stejně na konci pětkrát zopakoval z úst různých postav a bytostí, že se jím Aquaman stal, protože má v sobě královskou krev. Hehe. Každopádně většinu kluků ze zemí prvního světa, kteří se neustále potřebují "uvolňovat" a "odreagovávat" to satisfakovalo, takže asi úspěch. Nevim.

Ježiš to je paráda. Natočíme sedmdesátý koncert statických důchodců, jak hrajou čtyřicet let starý songy a budeme to prokládat rozhovorem na otázky přímo na tělo. Třeba "Jak se cítíte." nebo "Co je pro vás během hraní nejdůležitější." Následně prodáme do kin takzvaným fanouškům, nazveme to "Úplně jako nejvíc největšejší totál naprosto ale fakt definitivní konec rozumíš kámo" a počkáme si, kolik to vyždíme. Za dva roky aplikujeme znovu. Velké rockové hvězdy by ve vlastním zájmu měly umět umřít.

Vzhledem k tomu, že kdysi jsem matlal scénář k něčemu podobnému, tak lze říct, že by ten film měl mluvit mojí řečí, leč přesně v tomto aspektu se s Mitchellem strašně míjím. Hlavně tím, jak se film neustále snaží vytvořit onu surreálnou atmosféru metačasu, kterou ale permanentně nabourává neustálýma konkrétníma pastišema a citacema, které jdou až do takových extrémů, že se využívají jako pozadí malovaná plátna. Přesto si nedokázal vyřvat natáčení na film, takže sledujeme sebevědomé odkazy na noirové postupy v nehezkému a neodpouštějícím digitálu, kde pramalý rozpočet (8 a půl mega) vynikne několikanásobně hůř. Ve světě, kde existuje Inherent Vice, Brick nebo David Lynch nemá cenu Under the Silver Lake brát vůbec v potaz.

Hvězda za využití neuvěřitelné brutalistní budovy bostonské radnice jako ústřední nemocnice a to i včetně interiérů. Opravdu monumentální monstrum z betonu, které se jen tak nevidí. Zbytek je obvyklá ulekaná nuda s nezajímavými postavami a nijak zábavným vývojem, který alespoň trochu nad vodou drží taneční výkony Kirby Johnson.

Od honění péra za švédskou bednou po setkání se stvořitelem za dvě hodiny. Nedostatek ambicí se Urotsukidōji vyčítat nedá.

Oskara za střih to nemá jenom z důvodu, aby to úplně neztrapnilo filmy, jež ho dostaly předtím.

Musicless music video, 74 (000000000) minut. Pro ty, co volí chaos (tady!) před minimalismem, filmová Treblinka.